Astrid (31): Dcera záhadně mizí z postýlky. Musím zjistit, proč v našem bytě řádí duch

S dcerou Janičkou jsme se přestěhovaly k mému příteli Filipovi (40). Bydlí v bytě po svém otci, který už léta nežije. V životě by mě nenapadlo, že budu mít co do činění s duchem. Nenalézám totiž jiné vysvětlení pro podivnosti, které se v bytě dějí.

Mohlo by Vás zajímat:

Zlatuše (21): Kamarádčin autistický syn mi pomohl rozluštit záhadu ducha na chalupě

Myslím, že je v našem bytě duch

Samotné se mi tomu těžko věří, ale myslím si, že v našem bytě je duch. Možná jich je víc, to bohužel rozeznat nedokážu. Celé to začalo až v době, kdy jsme se s dcerou nastěhovaly k Filipovi natrvalo. Dokud jsme k němu chodily jen na návštěvy, žádných podivností jsem si nevšimla. Když mi dvou letech chození nabídl společné bydlení, neváhala jsem.

Janička (4) dostala konečně svůj vlastní pokojíček. S Filipem jsme si dali na jeho výbavě záležet. Je to růžové království, na které jsem vážně hrdá. Prvních několik týdnů se nic divného nedělo. To až nedávno. Šla jsem jako každé ráno dceru vzbudit, aby šla do školky. Jenže v postýlce jsem ji nenašla.

Začala jsem ji hledat po pokoji. Otvírala jsem skříně a už trochu se strachem koukala do všech koutů. Když jsem chtěla z pokoje vyběhnout a podívat se po bytě, dveře byly najednou zamčené. Ječela jsem jako smyslů zbavená. Měla jsem neskutečný strach, kde může být. A když jsem se znovu podívala do postýlky, najednou v ní sladce spala Janička.

Mohlo by Vás zajímat:

Valérie (26): Ve starém domě jsem viděla záblesk minulosti, srazilo mě to na kolena

V dětském pokoji slyším divné zvuky

„Proč mi neodpovídáš? Kde jsi byla?" cloumala jsem s ní. „Maminko, já jsem spala. Měla jsem krásný sen," pronesla ospale. Já měla skoro infarkt. „Moc jsem se o tebe bála," špitla jsem pevně ji objala. Během dne jsem se z toho ranní šoku tak nějak dostala. O několik dní později, když jsme byly s Janou doma jen my dvě, se zase něco stalo.

Janička už byla ve svém pokoji a podle všeho spala. Já ležela v obýváku a zírala na televizi. Z ničeho nic začala problikávat světla. Z pokoje mé dcery jsem zaslechla zvuky. Znělo to, jako kdyby někdo stěhoval nábytek. Zeslabila jsem televizi a naslouchala. A pak jsem se tam pro klid duše šla podívat.

Dveře pokoje však byly zase zamčené. „Jano!" bouchala jsem na dveře. „Otevři!" běsnila jsem. Žádná odpověď ale nepřišla. Bezradně jsem hulákala přes dveře a prosila všechny svaté o její ochranu. Chtěla jsem zavolat pomoc, ale telefon byl hluchý. „Co se to děje?" brečela jsem. V tu chvíli akorát přišel Filip z práce.

Mohlo by Vás zajímat:

Andrej (45): U policie jsem už zažil leccos, ale honička s duchem byla i na mě vážně moc

Myslím, že je vím, čí duch to je

Ve zkratce jsem mu řekla, co se děje. Když vzal za kliku dětského pokoje, dveře se otevřely. Jana ležela v posteli a spala. Filip se na mě díval jako na blázna. „Přísahám bohu, že ty dveře byly zamčené," vysvětlovala jsem mu. „A jak? Vždyť tu není klíč," reagoval opatrně. „Už dlouho ti chci říct, že tu něco nehraje. Myslím, že tu máme ducha," řekla jsem naprosto vážně.

„Ducha? To snad nemyslíš vážně," vysmál se mi. On mi sice nevěří, ale Jana už také ví své. Svěřila se mi, že občas vidí v bytě stín. A já jí věřím. Není důvod o tom pochybovat. Těch indicii je víc. Myslím si, že jde o ducha Filipova zesnulého otce. Musím přijít na to, co po nás chce a dát mu to. A pak snad budeme zase moct klidně žít. Do té doby musím zatnout zuby.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Ljuba (32): Máme v bytě ducha, ale odejít nechci. Snažím se s ním domluvit

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.