Bedřich (37): Jídlo je pro nás víc než miminko. Netuším, jak z toho začarovaného kruhu ven

S Monikou jsme se seznámili ve fast foodu. Seděla sama u stolku a jedla hamburger. Já marně hledal místo, kde bych zkonzumoval svoji porci. Odvážil jsem se a zeptal se právě Moniky, zda má u stolu volno. Tam to všechno začalo.

Mohlo by Vás zajímat:

Jan (36): Žena se vymlouvá, že je tlustá, protože je po porodu. Jenže dceři už je pět

Naším nejvěrnějším společníkem bylo jídlo

Z rychlého občerstvení jsme zašli ještě na zmrzlinu. Monika se mi od začátku jevila jako veselá kopa. Nikdy jsem na ženy neměl štěstí, a to právě kvůli své postavě. Lidé s nadváhou zrovna nejsou v kurzu. Monika se na mě ale dívala jinak. Dostala se do mého nitra. Zajímala se o mě jako o člověka. Spojovalo nás hodně. Nejvíce ale asi naše obezita.

Nedokázal jsem si tipnout, kolik by tak Monča mohla vážit. Něco kolem sto padesáti kilo? Netuším a nebylo to pro mě důležité. Sedli jsme si jak jako lidé, tak jako milenci. Velmi rychle se z nás stala nerozlučná dvojka. Jídlo bylo to, co náš vztah utužovalo. Volné chvíle jsme trávili převážně u okénka fast foodu.

I při večerech u televize bylo naším nejvěrnějším společníkem něco na zub. Muselo to být pořádně tučné a hlavně smažené. K tomu litry sladkých limonád a svět byl krásný. Po půl roce našeho vztahu jsme oba zase něco přibrali. Já se začal ještě více zadýchávat. Monika měla problém vyjít schody na jeden zátah. Lidé na ulici se nám často posmívali.

Mohlo by Vás zajímat:

Marek (32): Zeptala se mě, jestli je tlustá, tak jsem řekl pravdu. Její reakce mi vyrazila dech

Nedařilo se nám založit rodinu

Nejednou jsme zaslechli: ,,Dívej se na ty tlusťochy. Jak se může někdo takhle vyžrat?“ Co my na to? Jedním uchem dovnitř, druhým ven. I naše rodiny a známí nám často kladli na srdce, že bychom se měli začít více hýbat a méně jíst. My to vždy s nějakým vtipem hodili za hlavu.

Rok se s rokem sešel a my se rozhodli založit rodinu. Neměl jsem tušení, že to bude takový problém. Po roce snažení jsme se rozhodli zajít k lékaři. Ani jeden z nás si domů nenesl dobré zprávy. Monika dostala tvrdou facku v podobě kázaní o zdravém životním stylu. Když mi oznamovala, co jí doktor řekl, tekly jí slzy.

,,Jsem skoro patologicky obézní. Víš kolik vážím? Sto osmdesát kilo,“ oznámila mi a snad poprvé během našeho vztahu se rozplakala. ,,Jak jsi dopadl ty?“ otočila kartu. ,,Mám vysoký tlak a špatný cholesterol. Moje váha a životní styl podle doktora souvisejí s tím, že se nám nedaří počít,“ kápl jsem božskou. S váhou jsem na tom byl o pět kilo líp než Monika.

Mohlo by Vás zajímat:

Robert (23): Vážím skoro 200 kilo. Večer jsem schopný sníst dvě pizzy a vypít osm piv, moje tělo ale trpí

Dáváme přednost jídlu před šancí na početí

,,Co budeme dělat?“ zeptala se smutně Monča. ,,Musíme zhubnout, jiné řešení náš problém nemá,“ pokrčil jsem rameny. Vydali jsme se nakoupit zdravé věci a věřili, že to zvládneme. Jenže už druhý den naše kroky vedly pro hamburgery. ,,Tak od zítra, jo?“ maskovala Monika naše selhání. Jenže ani druhý, třetí, ba dokonce ani pátý den jsme to nedokázali.

Chuť na hamburgery, cheeseburgery a jiné nezdravé věci jsou silnější než my. Jsem z nás nešťastný, protože ani kvůli dětem nejsme schopni něco změnit. Aniž bychom se začali zdravě stravovat, dál se o dítě snažíme. Potřebujeme odbornou pomoc, ale ani jeden z nás nedokáže udělat ten první krok.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Iva (35): Myslela jsem, že manželova obezita není důvodem, proč s ním nechci spát. Pak se ale něco stalo

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.