Facebook
Instagram
Kamila s Milanem měli všechno, co chtěli. Už jim chybělo jen dítě. Toho se nakonec po dvou letech snažení dočkali. Jejich štěstí ale netrvalo dlouho. Na konci šestinedělí šel Milan s pravdou ven.
Dnes, s odstupem času, už k Milanovi necítím nenávist. Ovšem musela jsem ujít kus cesty, aby tomu tak bylo. Udělal něco, co jsem nečekala. Nechal mě a naše dítě napospas osudu. Ze dne na den po několika letech soužití odešel.
Rozhodli jsme se, že zkusíme miminko
Milan byl mým druhým dlouhodobým vztahem. Známe se od mých jednadvaceti let. Sbalil mě v kavárně na laciný trik. Nicméně milovala jsem ho od samého začátku. Byl tak všímavý, naslouchal mi. Uměl mě rozesmát, podržet v těžké chvíli. Vždycky věděl, co a jak říct. Moje rodina si ho také velmi oblíbila.
K té jeho jsem si musela najít cestu, protože jeho matka byla trochu náročná. Každopádně, když to vezmu kolem a kolem, žádné větší problémy jsme neměli. Vydělávali jsme dost na to, abychom si mohli vzít hypotéku na dům. Svatbu jsme si užili se vším všudy. Byl to nejkrásnější den mého života.
K úplnému štěstí už nám chybělo jenom miminko. Když nadešel ten správný čas, začali jsme se o něj pokoušet. Ale čím víc člověk něco chce, tím míň to někdy jde. Načekali jsme se dlouhé dva roky. Když jsem konečně držela v ruce pozitivní těhotenský test, přetékalo mi srdce štěstím. Milan koupil obrovský šampus, který nakonec vypil sám.
Manžel se na syna vůbec netěšil a já to nepoznala
,,Chápeš to? My dva budeme rodiče. Ty budeš tatínek! Někdo ti bude říkat tati, mít tě za vzor, není to krásná představa?“ chrlila jsem na něj. Myslím, že právě tehdy mu došlo, že to tak nechce. Necítil se připravený. Na sobě ale nedal nic znát. Veškerou moji radost a nadšení se mnou sdílel.
Nepoznala jsem, že to jen hraje. Pomáhal mi s výbavičkou, zařídil pokoj a vozil mě do porodnice. Obě rodiny se našeho potomka nemohly dočkat. Tchyně ke mně změnila přístup a staly se z nás přítelkyně.
Moje matka pletla jedny ponožky za druhými. Když se blížil termín porodu, byla jsem dost nervózní. Milan mě odvezl do nemocnice a u porodu zůstal. Choval našeho syna Ondráška a já byla hrdá na to, že jsme to dokázali. Matně si vzpomínám, jak se na něj Milan prazvláštně díval. Jako by ani nebyl jeho. Tekly mu slzy, ale nikoli dojetím.
Přiznal se, že na rodinu není připravený
Když mi skončilo šestinedělí, během něhož mi Milan moc nepomáhal, stalo se něco, na co se zjevně celou dobu připravoval. Jednou přišel z práce o hodně dřív. Já zrovna kojila Ondru. ,,Co tady děláš tak brzy?“ divila jsem se. ,,Já už dál nemůžu. Nejsem na rodinu připravený. Nemůžu, nejde to,“ řekl a já stále nechápala, kam tím míří.
,,Odcházím od tebe i od Ondry. Unáhlil jsem se. Já dítě nechci,“ zašeptal a šel si balit věci. ,,To nemůžeš myslet vážně! Vždyť jsme to chtěli oba!“ křičela jsem. Nemělo smysl ho nijak lámat. Byl pevně rozhodnutý a já nezmohla vůbec nic. Na Ondru posílá alimenty, ale o kontakt s ním nestojí. Já se s pomocí obou rodin snažím dál fungovat. Všichni stojí za mnou a já jim budu do smrti vděčná. Milanovo rozhodnutí mě bude bolet ještě dlouho, ale možná to tak je vážně lepší.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
