Facebook
Instagram
Kristýna zůstala sama na svoji dceru Elišku. Pomáhala jí její stará babička, ke které jezdily velmi často. Babička je milovala a chtěla pro ně jen to nejlepší. Jednoho dne Elišce darovala burák, který jí měl splnit jedno přání. Byla to jen pohádka, nebo se přání nakonec vyplnilo?
Mám babičku, které je krásných osmdesát osm let. Na celém světe nejvíc miluje moji dceru. Využije každou chvíli, kterou s ní může strávit.
Tajné přání
Snažíme se s Eliškou jezdit k babičce, jak to jen jde. Manžel od nás odešel hned po narození dcery, takže jsme zůstaly samy. Babička Bětka je i přes svůj vysoký věk stále velmi čilá. Myslím tím spíše mentálně. Snaží se pro Elišku neustále něco vymýšlet. Nejsou to tradiční aktivity, které dnešní děti znají.
Eliška ve svých šesti letech zvládne navléct nit do jehly nebo zadělat na kvásek. Bětka ji za to vždy nějak odmění. Naposledy ji obdarovala pytlíkem buráků. Vlastně ani nevím, kde je vzala, protože nákupy jí dělám já. Byly v látkovém pytli a neobvykle veliké. Vyzvala Elišku, aby rukou zašátrala v pytli a jeden burák si vytáhla.
Dcera zahrabala v pytli a vytáhla burák velký jako vlašský ořech. Bětka jí ho vzala z ruky. Zavřela si ho do dlaně, zavřela oči a šeptem něco pronesla. Nerozuměla jsem tomu. Následně otevřela dlaň a řekla: „Teď si burák vezmi do ruky a něco si přej. Do roka se to stane.“
Služební cesta
Eliška velmi nadšeně vzala burák do ruky a sklonila k němu hlavu. Přivřela oči podobně jako babička. Nesměla říct, co si přála. Bětka ještě doplnila: „Do doby, než se to přání splní, nesmíš burák sníst. Neboj se, nezkazí se. Jakmile se přání splní, můžeš ho otevřít. Půlku oříšku pak dej mamince.“
Přesně jsem věděla, proč ji dcera miluje. Přála bych každému takovou babičku. Eliška se bála, aby burák neztratila, tak si ho dala pod polštář. Musela jsem být vždy opatrná, když jsem jí převlékala peřiny. Nesměl se za žádnou cenu ztratit. Dcera věřila tomu, že se její přání vyplní. Doufala jsem, že si přála nesmrtelnost pro babičku.
V práci mě začali častěji posílat na služební cesty, což byl trochu problém, protože Eliška se mnou nemohla. Zůstávala často právě u Bětky. Cesta naštěstí nikdy neměla trvat déle jak dva dny. Při té poslední se mi stala taková nepříjemnost. Ztratila jsem peněženku s doklady. Nahlásila jsem to na recepci. Snažili se ji najít po celém hotelu.
Přání dcery se vyplnilo
Nakonec mi ji přinesl muž, který ji našel před výtahem. Chtěla jsem mu jako poděkování dát peníze. On ale odmítl a řekl: „Pojďte raději na skleničku.“ Jmenoval se Marián a shodou okolností pocházel ze stejného města jako já. Byl také na služební cestě. Po boku muže jsem nebyla posledních šest let.
Hned jsem cítila, že se mi Marián líbí a je mi s ním dobře. Vyměnili jsme si telefonní čísla a já se těšila, až se zase uvidíme. Když jsem přijela k Bětce, abych si převzala Elišku, měla jsem asi pohled, který jasně říkal, že se něco přihodilo. Eliška se na mě podívala a řekla: „Maminko, že tys někoho potkala, že jo?“ Jásala radostí.
Nechápala jsem, jak to mohla vědět, když jsem ještě nic neřekla. Pokývala jsem hlavou na souhlas. „Včera to byl rok od mého přání!“ radovala se. „A co sis přesně přála?“ zeptala jsem se dcery. „Přála jsem si, abys potkala hodného muže, který bude mít rád nás obě.“ Bětka se s Eliškou objímaly a radovaly, jak to krásně vyšlo. Nemám ponětí, zdali za to mám poděkovat právě těm dvěma. Každopádně skutečně se z nás čtyř stala rodina.
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
