Facebook
Instagram
Když Nině otec řekl, že je vážně nemocný a umírá, dal jí jeden slib. Spočíval v tom, že až umře, pokusí se jí dát znamení. Nina se bála, že to nepozná. Tři měsíce po jeho smrti se ale stalo něco, co bylo jasným důkazem, že otec svůj slib splnil.
Když zemře ten, koho milujete nejvíc, chcete zemřít také. Přesně takové pocity jsem zažívala těsně po otcově smrti. Než navždy odešel, dali jsme si slib. Táta se zavázal, že se mi pokusí poslat znamení. Když mi to sliboval, nemyslela jsem si, že by mohl dostát svého slova.
Táta mi před smrtí něco slíbil
Byl pro mě v jistém smyslu i maminkou. Ta nás totiž opustila těsně po mém narození. Mohla žít jen jedna z nás, nebo alespoň tak nějak mi to taťka vysvětloval. Staral se o mě se vší láskou, kterou v sobě měl. Nikdy jsem nikomu nevěřila právě tak, jako tátovi. Byl pro mě vším. Žili jsme spolu do mých osmnáctých narozenin.
Poté jsem se odstěhovala do Prahy a táta zůstal na vesnici. Vzájemně jsme se navštěvovali a dál sdíleli své životy. Zhruba před rokem se mi přiznal, že je vážně nemocný, měl rakovinu slinivky. Prognóza nebyla dobrá. Táta den po dni chátral. Ani jeden z nás to dlouho nechtěl říct nahlas, ale oba jsme tušili, že táta umře.
Když už asi sám cítil, že mu moc času nezbývá, dal mi slib. „Až umřu, pokusím se ti dát nějaké znamení," pronesl tiše. „Musíš mít oči pořád otevřené. Sám ještě nevím, jak to provedu," dodal. Já v tu chvíli řešila zcela něco jiného. To, že mi umírá ta nejdražší osoba, kterou ve své životě mám. Neuměla jsem si představit, co tady budu bez táty vlastně dělat.
Čekala jsem na otcovo posmrtné znamení
Taťka měl ještě jedno přání. Přál si, aby byl zpopelněn. Po mě chtěl, abych měla urnu doma. Ale jen do chvíle, než mi dá ono znamení. Přišlo mi to jako nesplnitelný úkol. „Co když to nepoznám?" obávala jsem se. Táta mě jen pohladil. Jako kdyby tím říkal, že ví, že ho nezklamu.
Když zemřel, všechno jsem udělala přesně tak, jak si přál. Urnu jsem měla doma déle jak tři měsíce. Jakékoliv zaťukání, nebo blikání žárovky jsem hned brala jako to znamení. Jen mi k tomu chyběla jistota. Tu jsem nakonec dostala v den, kdy přišlo skutečné znamení. Seděla jsem doma v obýváku a bezmyšlenkovitě se dívala na televizi.
Najednou vypadl proud a nic nešlo. Rádio, televize ani ostatní domácí spotřebiče. Poté mohutně zahřmělo. Vyšla jsem na balkón v domnění, že se žene bouřka. Nebe však bylo azurové modré a po mracích ani stopy. Zadívala jsem se na nebe a spatřila snad tu nejkrásnější a nejbarevnější duhu, kterou jsem kdy v životě viděla.
Duha byla znamením od táty
Dívala jsem se na ni dlouhé minuty. Vyrušilo mě až podivné klapnutí zevnitř bytu. Otočila jsem se v balkónových dveřích a zjistila, že víko od tátovy urny bylo otevřené. „Seš to ty!" hlesla jsem. Znovu jsem se otočila k nebi a se slzami v očích se dívala na duhu. „Tak přece jen si svůj slib splnil..."
Zamávala jsem k nebi. U srdce mě hřál pocit, že je to určitě táta. Už jen proto, že k duze nebyl důvod. Měla to na svědomí vyšší moc, kterou řídil můj táta. I když by takové znamení někomu možná nestačilo, pro mě je to zřetelný důkaz. Jeho urnu jsem odnesla na hrob, kde leží maminka. Oba rodiče jsou zase spolu a dohlížejí na mě.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Leona Machálková touží po nové lásce: O deset let mladšího bych zvládla, chci ještě něco zažít
Leona Machálková touží po nové lásce: O deset let mladšího bych zvládla, chci ještě něco zažít
Související články
