Facebook
Instagram
Může být člověk unavený ze své vlastní rodiny? Ano, může. Paní Nina celý život obstarávala doma všechno sama. Manžel nikdy nepřiložil ruku k dílu. Doufala, že si odpočine, až se děti odstěhují. Ty jsou dnes dospělé, ale pořád se neodstěhovaly a zneužívají matčinu dobrotu. Tu to málem stálo zdraví.
V manželství jsem bezmála třicet let. S Vlastou (60) máme dvě dnes už dospělé děti - Katku (26) a Martina (29). Vzhledem k jejich věku bych čekala, že budou bydlet sami a mít své vlastní rodiny. Jenže oni stále hnízdí u nás.
Doma bylo všechno na mě
I když své děti miluji, přála bych si, aby se odstěhovaly. Péče o ně mě neskutečně zmáhá. Už od nepaměti jsem doma všem podstrojovala. Vlasta nikdy nebyl typ muže, který by vzal hadr a šel vytřít. Tvrdil, že domácí práce jsou ryze ženskou záležitostí. Nikdy jsem proti tomu nic nenamítala a všechno dělala sama.
Na něj doma nezbývala žádná práce. Dokud byly děti malé, nechtěla jsem nic ani po nich. Sotva začaly chodit do školy, přibylo mi ještě mazání svačin a doprovody. Párkrát jsem na Katku v pubertě zkusila, jestli by mohla třeba vyžehlit. Dostalo se mi jen strohé odpovědi: „Mami, to je opruz. Já to dělat nechci." A šla raději ven. Mě nezbývalo nic jiného, než horu prádla obstarat sama.
Martin se vždy choval podle vzoru svého otce. Ten doma nedělal nic, takže ho krásně kopíroval. Dokonce opakoval i jeho „moudrá slova", že od toho má doma dvě ženský. Když jim bylo kolem dvaceti let, už jsem sem tam pomyslela na to, že se těším, až z našeho hnízda vyletí a mě se trochu uleví. Jenže ani jeden z nich se netvářil, že něco takového plánuje.
Děti mě zneužívají
Syn šel ještě na vysokou školu a automaticky počítal s rodinným zázemím. Katka hned po škole nastoupila do práce. Svitla mi naděje, že konečně zatouží po samostatnosti. Živila se jako prodavačka. Na bydlení nám přispívala pár korun se slovy: „Víc dát nemůžu, protože mám mizerný plat.“ A dál se nechala víceméně živit.
Nechala si ode mě dál prát, vařit a chystat jídlo do práce. Mohlo mě zachránit jenom to, že potká nějakého milého chlapce a nastěhuje se k němu. Syn zase po škole tvrdil, že si potřebuje něco našetřit a pak se určitě odstěhuje. Od tohoto příslibu uběhlo šest let, a pořád bydlí doma. Peru mu špinavé fusekle a čas od času uklízím jeho pokoj.
Když si postěžuji manželovi, tak se pochopení nedočkám. „Na co si stěžuješ. Buď ráda, že jsou doma. Vždyť tu péči o nás máš ráda, tak se nedělej," zní jeho teorie. Jenže to už roky nebyla pravda. Poslední dobou na sobě pociťuji únavu a celkové vyčerpání. Sotva přijdu z práce, musím udělat večeři pro čtyři hladové krky. Kdyby ta Katka aspoň občas uvařila.
Zkolabovala jsem
Jako mzdová účetní toho v práci mám nad hlavu. Někdy si jí beru i domů. Během vaření kuřete na paprice počítám mzdy. Před půl rokem mi ruply nervy a vyzvala jsem celou rodinu k tomu, aby mi začali pomáhat. Vlasta se mě nestyděl nazvat neschopnou ženou v domácnosti. „Co jsi to za ženskou, když se neumíš postarat o rodinu?" vykřikoval po mě.
Tekly mi slzy. Vlastní rodina mě nechápe. Dostala jsem se do velikého stresu. Až když jsem se probrala v nemocnici s podezřením na mozkovou mrtvici, doma se všem trochu rozsvítilo. Manžel začal alespoň nakupovat, Katka vaří. Martin už si hledá podnájem, protože má holku. Nechci svoje děti vyloženě vyhánět. Jen chci, aby mi více pomáhaly. Snad jim to jednoho dne dojde. A pokud ne, asi jsem někde udělala chybu.
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
