Petra (50): Po letech jsem se odvážila navštívit místo, kde se nám zabil syn. Zažila jsem tam něco úžasného

Nejraději bych ten den, kdy náš dvacetiletý syn Jenda zahynul na motorce, ze svého života vymazala. Bohužel to nejde a bolest ze ztráty jediného dítěte si ponesu celý život. Bolí to pořád stejně, jako by se to stalo včera. Jen s tím rozdílem, že život jde dál.

Mohlo by Vás zajímat:

Dominika (29): Tvrdila jsem kamarádce, že posmrtný život neexistuje. Na jejím pohřbu jsem se ale přesvědčila o opaku

Netušila jsem, že ho ten večer vidím naposledy

Bydlíme v menší vesnici, ze které vedou dvě cesty. Jedna přes dálnici, druhá přes okresky. Ten osudný den se Honza vydal na dálnici. Hodně spěchal, protože měl mít rande s Monikou. Byli spolu dva roky a jejich láska kvetla každým dnem. Zdržela jsem ho já, protože jsem mu chystala nějaké jídlo, aby s Mončou měli večeři.

,,Mami, pospěš si, nebo zase přijedu pozdě,“ pobízel mě syn. ,,Už to bude, ještě chleba a můžeš jet,“ uklidňovala jsem ho a dávala mu věci do batohu. ,,Jeď opatrně a zavolej mi, až dorazíš,“ řekla jsem automaticky a dala mu pusu na čelo. Netušila jsem, že ho vidím naposledy. Honza nasedl na motorku, zamával mi a vyrazil.

Usedli jsme s manželem k televizi. Když bylo devět hodin večer a Jenda pořád nevolal, vytočila jsem ho sama. Telefon nikdo nebral. Zkusila jsem Moniku, ale ani u ní jsem neuspěla. Oba jsme s Lubošem znervózněli a snažili se přes známé Honzu najít. Nakonec přišel hovor z neznámého čísla, ve kterém zaznělo: ,,Váš syn měl nehodu, je mi to líto, ale nepřežil..."

Mohlo by Vás zajímat:

Pavla (27): Když jsem se po letech vrátila do domu prarodičů, zažila jsem něco zvláštního. Děda mi tam nechal suvenýr

Roky jsem nedokázala sednout do auta

Zhroutila jsem se. Moje srdce puklo na tisíc kousků. Luboš zjišťoval podrobnosti. Honza se hnal nepovolenou rychlostí. Když sjížděl z dálnice, nevybral zatáčku a napálil to přímo do stromu. Byl na místě mrtvý. Ještě dnes mi z toho běhá mráz po zádech. O tom, že jsem musela vyhledat pomoc psychologa a brát léky, asi mluvit nemusím.

Nebýt Luboše, nemám ponětí, kde bych skončila. Zjevně v blázinci. Od toho dne, kdy syn navždy odešel, jsem nebyla schopná sednout do auta. Utvořil se mi nějaký blok, který mě sužoval dalších několik let. Všude jsem jezdila hromadnou dopravou nebo chodila pěšky.

Několik let jsem tedy místem, kde Honza zemřel, nejela. Luboš se od lidí doslechl, že tam vznikl pomníček s jeho jménem. Často tam hoří svíčky. ,,Cizí lidé tam na něj chodí vzpomínat a já? Já toho prostě nejsem schopná,“ lamentovala jsem nad svým žalem. ,,Máš ho v srdci,“ utěšoval mě často Luboš.

Mohlo by Vás zajímat:

Květoslava (56): Na ten zvláštní telefonát nikdy nezapomenu. Pomohl mi smířit se s kamarádčinou smrtí

Stalo se mi tam něco moc zvláštního

Právě on mě přinutil po letech znovu sednout do auta. Zůstal viset na druhém konci města a zavolal mi o pomoc. Musela jsem projet místem, kterému jsem se tolik let vyhýbala. Když jsem míjela pomníček, šeptem jsem pronesla: ,,Ahoj, Honzíčku.“ Se slzami v očích jsem se na místo podívala.

Pak přišla rána, jako by mi někdo skočil na kufr auta. Zajela jsem raději ke krajnici a vystoupila. Rozhlížela jsem se kolem, ale nikoho jsem neviděla. Pak to přišlo. Zřetelný pocit, že mě někdo objímá. Zvedl se lehký vánek a já věděla, že je to Honza. Kolem hlavy mi zaznělo jeho hlasem Promiň. I když mi to syna nevrátí, našla jsem vnitřní klid. Po tomto zážitku jsem tím místem najednou projížděla skoro denně. Vždy s nadějí, zda tam Honzu ještě potkám.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Daniela (40): Konečně jsem se dočkala polibku od své životní lásky. Bohužel ve chvíli, kdy už není návratu

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.