Facebook
Instagram
Štěpán nám převyprávěl příběh, který se mu stal před mnoha lety. Bylo mu jedenáct, když měl jít poprvé sám do školy. Hodně se bál, protože školu dělily od zastávky autobusu dvě frekventované křižovatky. Hned na té první se mu přihodila drobná nehoda.
Do onoho osudného dne mě do školy doprovázela matka. V mých jedenácti letech jí ale otec nakázal, aby mi dala volnost a nechala mě jít samotného. Kvůli tomu jsem zažil něco moc zvláštního.
S mámou jsme měli výjimečný vztah
Jsem jedináček. Maminka mě vždycky milovala. Nemusela to ani říkat. Její činy mluvily za ni. Od dětství se mi hodně věnovala. Dokázala se mnou hodiny stát u řeky a házet do ní kamínky. Viděla, jak jsem šťastný. Nekupovala si mě drahými dárky. Dávala mi skutečnou mateřskou lásku. Byla na mě citově velmi upnutá.
Tehdy jsem to nevěděl. Její lásku jsem přijímal tak, jak mi ji dávala. Táta už byl o poznání přísnější. Ten chtěl, abych do školy chodil sám už v sedmi letech. Cesta do ní byla ovšem poměrně složitá. Budovu dělily od autobusové zastávky dvě frekventované křižovatky. Proto se mnou mamka chtěla chodit.
Zkrátka se bála. I já jsem se cítil tak nějak víc v bezpečí, když se mnou šla. Pak ovšem nastal den, kdy otec bouchnul do stolu. ,,Zítra půjdeš do školy sám! Už jsi velký kluk! Zvládneš to,“ řekl rázně. Matka nic nezmohla. Měl jsem kvůli tomu docela neklidné spaní, i když jsem věděl, že jsem jediný ze třídy, koho máma vodí za ruku až před vchod.
Na přechodu mě srazilo auto
Tu noc se ani mamka moc nevyspala. Byla z toho stejně nervózní jako já. Ráno u snídaně mi několikrát zopakovala, jak mám jít. ,,Vždycky se pořádně rozhlédni. Dávej pozor na auta. Jsi moje šikulka, zvládneš to. Až dorazíš, napiš mi zprávu,“ kladla mi na srdce a dala mi na cestu pusu na čelo. Zhluboka jsem se nadechl a vydal se vstříc nové zkušenosti.
Cestu autobusem jsem zvládl na jedničku. Nervozita se mě zmocnila, až když jsem vystoupil. ,,Teď ty dvě křižovatky a budeš tam,“ uklidňoval jsem se. U křižovatky jsem čekal skoro tři minuty, než byla šance přejít. Špatně jsem si to ale spočítal a přijíždějící auto muselo brzdit na poslední chvíli. Přesto do mě mírně narazilo. Skácel jsem se k zemi.
Z auta vylezl naštvaný řidič. ,,Jsi v pořádku? Kam koukáš?“ seřval mě. Sice mě hrozně bolela hlava, ale rozhodl jsem se pokračovat v cestě, i když jsem se trochu motal. Pak u mě najednou zastavilo známé auto. Vykoukli z něj babička s dědou. ,,Nastup si, my tě do školy hodíme,“ řekli a já poslechl.
Dodnes nevím, jak jsem se dostal do školy
Hlava mě rozbolela jako střep. Tomu, co si babička s dědou povídali, jsem nerozuměl. Byl jsem jako omámený. Vysadili mě u školy. Přišel jsem za minutu osm. Usedl jsem do lavice a hned psal mamce zprávu, že jsem v pořádku. Když skončilo vyučování, těšil jsem se domů. Cítil jsem se unavený. Před školou na mě čekala mamka. ,,Babi s dědou měli cestou z Maďarska nehodu, jedeme za nimi do nemocnice,“ řekla s pláčem.
Nezmohl jsem se na slovo. ,,Nehodu? Vždyť mě ráno svezli do školy,“ přemítal jsem v hlavě. Oba bohužel v nemocnici zemřeli. Dlouho jsem to nechápal. Až v dospělosti jsem pátral po tom, co jsem vlastně zažil. V osudný den byli babička s dědou něco jako převozníci. Dodnes z toho mám zmatek v hlavě. Já měl nakonec otřes mozku, což se ukázalo druhý den po srážce. Takže jsem možná jen blouznil? Dodnes si nejsem jistý, jak jsem se do té školy vlastně dostal.
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
