Facebook
Instagram
Štěpa s Honzou museli jít na čas bydlet k jeho matce. Potřebovali se finančně srovnat. To se díky Báře, která jim nabídla střechu nad hlavou, povedlo. Ovšem když se chtěli postavit na vlastní nohy, měla pro ně Bára jedno dost zvláštní překvapení.
S Honzou (35) jsme ocitli v situaci, kdy jsme potřebovali pomoci. A to především finančně. Měli jsme dvě řešení. Vzít si půjčku a bát se, zda ji dokážeme utáhnout, nebo se nastěhovat k tchyni Barboře (55). Honza se přikláněl k druhé variantě.
Finanční situace nás donutila bydlet s tchyní
Semlelo se to velmi rychle. Já byla na mateřské se dvěma dětmi, takže můj příjem pramenil pouze z rodičovského příspěvku. Honza musel platit všechno sám. Od nájmu přes splátky na auto až po jídlo a plenky pro malého Pepíka. Stačily tři nečekané výdaje a my se ocitli téměř bez prostředků. Ani jeden z nás kvůli tomu nemohl spát.
Honza z toho byl na zhroucení. ,,Co budeme dělat? Příští měsíc přijde účet za vodu, to už prostě nedáme,“ hroutil se. ,,Tak si zkusíme vzít půjčku a zamázneme to tím,“ hledala jsem řešení. ,,A z čeho pak budeme hradit ty splátky?“ oponoval. A měl pravdu. Vyrážet klín klínem se nevyplácí. ,,Zavolám mámě, že potřebujeme pomoc,“ navrhnul.
Nevěděla jsem, jakou pomoc má na mysli. Až za pár dní za mnou přišel s jistým návrhem. ,,Volal jsem mámě. Mám pro nás řešení,“ řekl a usedl vedle mě. ,,Máma má velký dům, to víš,“ začal. ,,Navrhla, abychom se k ní nastěhovali do doby, než se zmátoříme a půjdeš do práce,“ dodal. Byla jsem tím trochu zaskočená. ,,Bydlení s tvojí mámou? Jsi si jistý?“ ujišťovala jsem se.
Tchyně mě odmítala pouštět k domácím pracím
,,Nemáme na výběr. Je to velká pomoc. Budeme platit jen režijní náklady. Máme možnost se zahojit. Já bych neváhal,“ ozřejmil mi. Konečné rozhodnutí nechal na mně. Moc na výběr jsem neměla. Nevydělávám, vše je na Honzovi. Takže jsem na to přistoupila. Byt nebyl náš, tudíž stačilo vypovědět nájemní smlouvu a začít balit.
Barbora nás vítala s otevřenou náručí a obloženým stolem jídla. ,,Buďte tady jako doma,“ pronesla. ,,Děkujeme ti. Moc to pro nás znamená,“ projevila jsem vděk. ,,To nestojí za řeč. Jsme přeci rodina,“ mávla rukou a ze mě spadly obavy. Zabydleli jsme se v horním patře. Společná byla jen kuchyně dole.
Právě ta se ovšem stala místem nesvárů. Barbora mě tam odmítala pustit. ,,O nic se nestarej,“ vyháněla mě po každé. Nemohu si sama ani uvařit čaj. Tchyně se nám stará o veškerý servis. Pere nám prádlo, které následně i žehlí. Uklízí celý dům sama, odmítá moji pomoc. Dokonce platí všechny nákupy sama.
Její pomoc nebyla zadarmo
Netušila jsem, co za to jednoho dne bude chtít. Dobrý půlrok nám podstrojovala. Je pravdou, že jsme se finančně srovnali, protože nás bydlení u ní stálo pár kaček. Když už to vypadalo, že půjdu do práce a přinesu do rozpočtu nějaké peníze, měla na nás Bára jednu prosbu. ,,Než se odstěhujete, něco bych po vás chtěla,“ začala.
,,Zde je papír, který mi podepíšete,“ řekla a podstrčila nám ho pod nos. Stálo v něm, že až bude Bára stará a nedej bože nemocná, nesmí ji Honza dát do domova důchodců. Zjevně to měla celou dobu promyšlené. Honzovi nezbylo nic jiného než to podepsat. Možná si myslíte, že jsem divná, ale já s tím nesouhlasím. Věřím, že by se o ni Honza postaral i tak. Tím lejstrem mě zaskočila, protože to byla čirá vypočítavost. Z její pomoci mi zůstala hořká pachuť.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
