Tereza (24): Kamarád zemřel dřív, než jsem mu stihla vyznat lásku. Napsala jsem mu dopis a nestačila se divit

Dlouho jsem nechtěla říct velmi dobrému kamarádovi, že pro mě znamená něco víc. Když před dvěma lety zemřel, vyčítala jsem si, že jsem mu neprojevila své city. Kamarádka mi poradila, abych napsala dopis, kde mu všechno vylíčím. Já tak učinila a psaní zahrabala pod keramzit na jeho hrobě. Když mi přišla odpověď, pochopila jsem, že něco mezi zemí a nebem skutečně existuje.

Mohlo by Vás zajímat:

Evelína (25): Myslím, že jsem zažila vánoční zázrak. Moje maminka mi rok po smrti nechala vzkaz v kuchyni

Svého kamaráda jsem tajně milovala

Kamarád Luděk byl pro mě svého času jako brácha. Ve všem jsme si rozuměli. Jako děti jsme spolu lítali po sídlišti, stavěli bunkry v lese a tajně se pusinkovali pod schodištěm. Až v pozdějším věku jsem si uvědomovala, že je pro mě víc než jen kamarád. Já Luďka milovala, ale bála jsem se mu o tom říct. Nechtěla jsem zničit naše přátelství.

I když už jsme nebyly děti, pořád jsme si měli co říct. Sice jsme si už nechodili hrát na písek, ale dále jsme spolu sdíleli své životy. Svá trápení, nešťastné lásky nebo pracovní úspěchy. V posledních letech jsem se každý den odhodlávala k tomu, abych mu řekla, že ho miluji.

Jediný, kdo to věděl, byla moje kamarádka Jana. Byla přesvědčená, že mě Luděk také miluje, a tlačila mě do vyznání citů. Dnes hořce lituji toho, že jsem ji neposlechla, protože by možná věci dopadly jinak.

Mohlo by Vás zajímat:

Renata (20): Můj jediný kamarád předvídal svou smrt. Prozradil mi to dopis, který se našel v jeho bytě

Po jeho smrti jsem mu napsala dopis

Luděk měl dva roky nazpět vážnou dopravní autonehodu. Přes snahu lékařů bohužel zemřel. Přiznám se, že jsem tomu v první chvíli odmítala věřit. To až když proběhl pohřeb a já viděla jeho rakev. Srdce mi steskem málem puklo. Ta bolest z jeho odchodu byla neuvěřitelná. Jako by odešel i kus mě.

Dlouho, velmi dlouho jsem nebyla schopna normálního život. Sice jsem dál chodila do práce, žila s rodinou, ale nebyla jsem to já. Luděk mi tolik chyběl. Jana mě zná od plenek, takže věděla, jak moc trpím. Když přišla s nápadem, abych napsala Luďkovi dopis, kde se mu vyznám, a odnesla mu ho na hřbitov, přišlo mi to jako skvělý nápad.

Na dvou stránkách jsem mu popsala, jak moc byl pro mě důležitý, a hlavně to, že jsem ho milovala. Při psaní těch řádků se mi klepala ruka a slzy stékaly na papír. S roztřesenýma nohama jsem dopis odnesla na Luďkův hrob, zapálila svíčku a ještě nahlas vyslovila to, co jsem měla udělat už dávno. ,,Miluji tě,“ pronesla jsem a dopis zahrabala pod keramzit.

Mohlo by Vás zajímat:

Želmíra (24): Po smrti blízkého přítele netruchlím. Z onoho světa mi pomáhá hledat odpovědi

Odpověď přišla v podobě snu

O několik dní později se mi zdál sen. Nikdy předtím se mi o Luďkovi nezdálo. Seděli jsme spolu v lesním bunkru. Luděk mě chytl za ruku a řekl: ,,Vždycky jsem tě miloval. Jen jsem se bál, že to tak necítíš. Díky tvému dopisu teď vím, že i ty jsi mě milovala.“ Pak mě políbil. V tu chvíli jsem se probudila a sáhla si na rty.

Měla jsem stále pocit, že cítím jeho rty na těch svých. Usedla jsem na postel a podívala na Luďkovu fotografii, kterou mám na stole. Vzala jsem si ji k sobě a pevně ji přitiskla na hruď. ,,Miluju tě,“ zašeptala jsem a zavřela oči. V tu chvíli se pootevřelo okno a pokojem se prohnal lehký vánek. I když nebylo nic vidět, cítila jsem, že to byl Luděk. I když už se naše láska nikdy nenaplní, těší mě, že mě také miloval. Budu věřit, že dostaneme šanci třeba v příštích životech.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Albert (58): Po smrti manželky jsem dostal možnost ještě jednou s ní mluvit, nikdy na to nezapomenu

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.