Valérie (28): Tajně jsem přespala v zakázaném pokoji. Nikdy nezapomenu, co jsem tam zažila

Příběh, který jsem se vám rozhodla vyprávět, je jako ze špatného filmu. Akorát je pravdivý. Zažila jsem to na vlastní kůži. Nastoupila jsem jako pomocná síla do jednoho hotelu. Personál mi hned na úvod oznámil, že pokoj č. 33 je zamčený a nesmějí se od něj nikomu dávat klíče. Na otázku proč mi ale nikdo neodpověděl.

Mohlo by Vás zajímat:

Zdislava (62): V domě po tchánovi straší. Až když jsem našla jeho deník, zjistila jsem proč

Do pokoje číslo 33 byl přísný zákaz vstupu

Nezbývalo mi než to respektovat. Nicméně jsem povaha šťouravá, takže jsem se rozhodla zjistit, proč se tam nesmí. Odpověď jsem našla v jedné kronice. Hotel je starý stovky let, pouze prošel dílčími úpravami. O pokoji se psalo, že se v něm kdysi dávno poprali dva muži, podle všeho šlechtického původu.

Oba v pokoji zemřeli a od té chvíle v něm straší. Kdo v něm po oné tragické události spal, zažil něco, co bylo na míle vzdálené realitě. ,,Taková blbost,“ pronesla jsem, když jsem ty řádky dočetla. ,,Nic takového jako duchové neexistuje,“ pronesla jsem a myslela si o tom své.

Čas plynul a já v hotelu pracovala už skoro rok. Při jedné směně mi volal můj šéf, že mě nepřijde nikdo vystřídat. Požádal mě, zda bych tam nemohla zůstat do rána. Neměla jsem s tím problém. Jen jsem přemýšlela, kde budu spát. ,,Jasně, vezmu si pokoj,“ napadlo mě. ,, A vezmu si pokoj č. 33,“ dodala jsem si odvahy a sáhla pro klíče.

Mohlo by Vás zajímat:

Maruška (35): Praděda lákal ve snu mého muže na hřbitov. Když jsem se tam vydala, nestihla jsem se divit

Rozhodla jsem se v zakázaném pokoji přespat

Když jsem si pokoj prohlížela, nepřišel mi ničím výjimečný. Odestlala jsem si a ulehla. Po chvilce mě vzbudilo neskutečné horko. Pot mi stékal po těle. Chtěla jsem si rozsvítit, ale nedosáhla jsem na lampičku. Ona tam totiž najednou nebyla. Oknem šlo do pokoje zvláštní světlo. Usedla jsem na postel a došlo mi, že pokoj vypadá jinak.

Vše z toho, co v něm původně bylo, zmizelo. Na podlaze se místo koberce nacházelo kamení. Přede mnou se odehrával souboj dvou mužů. Pokojem se linulo cinkání mečů. Chtěla jsem vstát, ale byla jsem jako přikovaná k posteli. ,,Já chci pryč,“ zařvala jsem.

Muži se na mě podívali a rázem ztichli. ,,Je po mně,“ blesklo mi hlavou. Vší silou jsem vstala z postele a snažila se utéct. Mým směrem začaly lítat kameny. Nikdy v životě jsem se tak nebála. Prokličkovala jsem ke dveřím a z pokoje uprchla. Na schodech mi došlo, že bych měla místnost zamknout.

Mohlo by Vás zajímat:

Otýlie (65): Roky jsem pátrala po synovi. Spojit mě s ním dokázala až záhadná žena ze hřbitova

Nemůžu pracovat někde, kde vím, že straší

Strach mi to už ale nedovolil. Běžela jsem dolů a schovala se ve skladu potravin. V klubíčku jsem se celou noc klepala a doufala v brzký příchod kolegů. Když mě našel Patrik, zděsil se. ,,Co tady děláš?“ vytáhl mě zmrzlou z místnosti. ,,Já, já...,“ koktala jsem. ,,Já spala v pokoji číslo 33 a zažila něco strašného,“ přiznala jsem se mu a propukla v pláč.

,,Proč jsi tam chodila? Ne nadarmo je nepřístupný,“ zlobil se na mě. ,,Už tam nikdy nechoď. Slib mi to,“ dodal a poslal mě domů. Přiznám se, že jsem se do hotelu už nevrátila. Podala jsem okamžitou výpověď. Nemohu pracovat někde, kde vím, že straší. Ještě dnes, když si na to vzpomenu, mi běhá mráz po zádech.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Milena (68): Když mi zemřela kočka, myslela jsem, že už ji nikdy neuvidím. To jsem se ale spletla

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.