Valerie (31): Chtěla jsem dceru trochu postrašit na hřbitově. Nakonec jsme vyděšené utíkaly obě

Když jsme se s dcerou Anežkou (7) vydaly na židovský hřbitov, chtěla jsem ji trochu postrašit. Během cesty jsem si z ní dělala srandu a vtipkovala, ať je opatrná. „Co kdyby mrtvoly náhodou ožily?" zkoušela jsem její statečnost. Netušila jsem, že můj vtip se stane částečnou realitou. Nakonec jsme byly vyděšené obě.

Mohlo by Vás zajímat:

Ester (37): Na hřbitově mě sledoval tajemný muž v uniformě. Švagr mi prozradil, o koho šlo

Dcera se chtěla podívat na židovský hřbitov

Pokaždé, když jsme autem odjížděli od našeho domu, ptala se dcera, co je to místo nahoře v kopci. „Myslíš ten židovský hřbitov?" ukazovala jsem prstem z okénka. „Jo! Moc bych se tam chtěla jít podívat," říkala nadšeně. Dlouho jsme jí to s manželem jen slibovali. Až byl jednoho odpoledne pravý čas se tam vydat.

Anežka se ráda bojí. Nemá problém jít večer do lesa jen s baterkou a hledat tajemno. Moc se mi to na ní líbilo, takže jsem uvítala nápad jít na hřbitov. Byla sobota odpoledne, svítilo mrazivé sluníčko a Anežka se nudila.

„Mami, co kdybychom šly spolu na ten hřbitov?" navrhla. Neváhala jsem ani minutu. Manžel zůstal doma s nemocnou mladší dcerou Naty a my s Anežkou se vydaly na hřbitov. Musely jsme vyjít menší kopec a poté přeběhnout silnici. Sotva jsme se ocitly na druhé straně, nad námi se z ničeho nic zjevil veliký černý mrak. Přišla jsem si jako v nějakém hororu.

Mohlo by Vás zajímat:

Maruška (35): Praděda lákal ve snu mého muže na hřbitov. Když jsem se tam vydala, nestihla jsem se divit

Hřbitovem se ploužily postavy zemřelých

Prošly jsme dalším lesíkem, který kolem nás prapodivně šustil. Větvě stromů se za námi zavíraly a já cítila mrazení v zádech. „To je docela strašidelný, viď?" špitla Anežka. „To teda. Teď by ještě mohly ožít mrtvoly a je to námět pro film," chtěla jsem ji trochu postrašit.

Pak jsme došly k menší černé železné bráně. Otevřít šla jen ztuha. Musela jsem vynaložit hodně síly, abych s ní pohnula. Zazněl skřípající zvuk, který nás obě donutil povyskočit. „Teď musíme být potichu. Toto místo je posvátné a zaslouží si naši pokoru," zašeptala jsem. Anežka pokývala hlavou na souhlas. Procházely jsme mezi rozpadlými náhrobky a vnímaly ponurost místa.

Došly jsme na konec hřbitova a chvíli se v tichosti rozhlížely. Pak zaznělo něco, co připomínalo zvuk odsouvajícího se kamene. Obě jsme ztuhly a velmi opatrně jsme se otočily. Za námi byl shluk postav, které se ploužily ze strany na stranu. „Mami, co to je?" hlesla Anežka. „Nevím, ale nelíbí se mi to. Dej mi ruku," řekla jsem a pevně jsem ji chytla.

Mohlo by Vás zajímat:

Otýlie (65): Roky jsem pátrala po synovi. Spojit mě s ním dokázala až záhadná žena ze hřbitova

Na ten hřbitov už nikdy nevkročím

Chtěly jsme podivné postavy obejít a dostat se k bráně. Kráčely jsme potichu, aby si nás nevšimly. Myslím, že by se to podařilo, ale Anežka zakopla a upadla. Shluk lidí se otočil naším směrem. V tu chvíli se na nás dívaly desítky mrtvých očí.

„Utíkejme!" zařvala jsem. Anežku jsem vzala do náruče a chvátala, co mi nohy stačily. Doběhly jsme k bráně, která se zasekla. Za živého boha nešla otevřít. Anežku jsem přes ni musela přehodit. Já bránu přeskočila, ani nevím jak. Postavy se k nám rozeběhly, což bylo znamením, že i my máme utíkat dál.

Zastavily jsme se až před domem. Obě jsme těžce vydechovaly. „To bylo poprvé a naposledy, co jsme tam šly. Jasný?" rozhodla jsem. Anežka jen vyděšeně přikývla. Když se dnes dívám z okna na hřbitov, mám pocit, jako bych tam ty postavy pořád viděla...

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Klára (21): Na tu noční návštěvu dětského hřbitova nikdy nezapomenu. Zažili jsme tam něco mimořádného

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.