Facebook
Instagram
Zuzana by se pro každého rozdala. Je zdravotní sestřičkou a pomáhat lidem ji opravdu naplňuje. Nikdy za to ale nedostala nic víc než úsměv na tváři toho, komu pomáhala. To se teď ale změnilo.
Svojí nevlastní tetu jsem poprvé viděla, když mi bylo 18 let. Podle toho, co se v naší rodině traduje o mém dědečkovi, nebyla moje maminka jeho jediné dítě. Proto pro nás nebylo překvapení, když se po jeho smrti ukázalo, že měl ještě další dvě děti. Jedno zemřelo brzy po porodu a druhým byla teta Milada.
Diagnostikovali jí nevyléčitelnou nemoc
Díky své optimistické povaze a stálému úsměvu na rtech si v naší rodině našla místo, o které by ji nikdy nikdo nepřipravil. Stala se nedílnou součástí všech našich rodinných oslav i setkání. Navíc, jelikož neměla žádnou rodinu, se mnou a s mojí matkou od té doby trávila Vánoce.
Proto nás všechny v rodině zasáhlo, když před 3 lety přišla s krutou zprávou. Lékaři jí diagnostikovali nevyléčitelnou nemoc. Zbývalo jí v nejlepším případě pár let života. Nejdřív se její zdravotní stav vyvíjel dobře. První rok bylo všechno normální. Teta dokonce chodila do práce. Když jsme se jí ptali, proč neodpočívá, říkávala, že díky práci aspoň může na chvíli zapomenout.
Starala jsem se o ni každý den
Jak první rok proběhl dobře, s dalším rokem se zdravotní stav mojí tety začal rapidně zhoršovat. Poprvé ji do nemocnice odvezli v únoru. To bylo ještě v době, kdy mohla bydlet sama. Později bylo jasné, že sama bydlet nemůže. A proto jsem se rozhodla, že skončím ve své práci a vezmu starost o tetu na plný úvazek.
Jako zdravotní sestřička jsem naštěstí znala všechny potřebné informace o tom, jak se správně starat o někoho, kdo je stále upoutaný na lůžko. Také pro mě nebyl problém obstarat v nemocnici všechny důležité zdravotní pomůcky. Práce to byla náročná, ale teta byla ukázkový pacient. Nejvíc se mi na ní líbilo, že ať jí bylo sebehůř, úsměv ze rtů jí nikdy nevymizel. Chvíle, které jsme spolu strávily, byly pro mě velice cenné. Stala se mojí velmi dobrou kamarádkou.
Obrovský dar
O to víc mi zlomilo srdce, když si nemoc na tetě vybrala svou daň. Je tomu půl roku, co zemřela. Poslední chvíle, které jsem s ní strávila, byly úžasné. I přes pokročilé stádium nemoci byla stále energická a pozitivní.
Ještě větší překvapení na mě čekalo po její smrti. Teta mi za mojí pečovatelskou službu odkázala dům v Praze. Věděla jsem, že neměla žádné děti, ale ani ve snu by mě nenapadlo, že si ze všech lidí, které zná, vybere zrovna mě. Její dar mi opravdu vyrazil dech. Jsem za něj velice vděčná, ale na druhou stranu je mi její smrti opravdu líto. Dům bych bez váhání vyměnila, kdybych věděla, že mohu tetu ještě jednou spatřit.
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
