Facebook
Instagram
Magda se měla vdávat, ale pak zjistila, že její nastávající je nevěrník. Odešla od něj a chtěla se osamostatnit. Rychle však zjistila, že vydělává málo.
V životě se věci ne vždy vyvíjejí podle plánu a někdy se musíme přizpůsobit. S Tomášem (29) jsem byla šťastná. Alespoň jsem si to myslela, dokud jsem nepřišla na to, že mě podvádí. Už jsme za sebou měli tři roky vztahu a měli se brát. Prosil mě, abych zůstala. Přísahal, že to už nikdy neudělá.
Odešla jsem od nevěrníka
"Magdo, přísahám, že ta žena pro mě nic neznamenala," málem se rozbrečel. "Miluji pouze tebe, ty jsi jediná, která se počítá." Nemohla jsem mu uvěřit, protože mou důvěru ztratil v okamžiku, když jsem zjistila jeho nevěru.
Byt, ve kterém jsme si společně stavěli hnízdo, patřil Tomášovi, takže jsem se musela odstěhovat. Zrušila jsem zásnuby a nechtěla mít nic společného se svým téměř manželem. Našla jsem si útulnou garsonku a začala znovu.
Tomáš se mě dlouho snažil kontaktovat. Pak jsem měla dost jeho slzavých SMS a telefonátů ve zvláštních hodinách. Zablokovala jsem ho všude, kde to šlo. Trpěla jsem osamělostí, protože zlomené srdce se hojí pomalu...
Přežití v Praze je výzvou
Měla jsem nějaké úspory, ale rychle ubývaly. Ceny pronájmů v Praze jsou absurdní. Jen stěží jsem našla garsonku za přívětivou cenu. Nicméně základní životní náklady pohltily značnou část mého rozpočtu. Zatímco moje skromná mzda těžko pokrývala výdaje, sahala jsem na úspory. Věděla jsem, že mi nevydrží dlouho. I když jsem si skutečně oblíbila svou práci a chtěla jsem se rozvíjet směrem, který mě zajímal, obávala jsem se, že to musím vzdát.
Potřebovala jsem lukrativnější zaměstnání, protože jako účetní jsem moc nevydělávala. Snila jsem o založení vlastní firmy, ale to bylo ještě daleko. Bez odpovídajících zkušeností a kvalifikace nelze v tomto oboru fungovat samostatně. Zatím jsem byla začátečnice, což se bohužel odráželo v mém platu.
"Nepřemýšlela jsi někdy o tom, že bys uklízela domy bohatých lidí?" zeptala se mě kamarádka Jana (30), se kterou chodím občas na kávu. "Abych byla upřímná, tak ne," odpověděla jsem. "Já si nestěžuji," usmála se na mě. "Opravdu dobře platí. Buď nemají chuť uklízet, nebo na to nemají čas, tak raději někoho platí."
"Žiješ pouze z toho?" nemohla jsem skrýt své překvapení. Byla stejně jako já svobodná žena a sama si pronajímala byt. "Možná nežiji v luxusu, ale nemám důvod k stížnostem, i když to není jednoduchá práce," řekla. "Co tím myslíš?" podívala jsem se na ni zájmem. "No, víš, je to fyzická práce. Někdy, po celém týdnu, jsem příliš vyčerpaná na cokoli a jen se hroutím," dodala a já měla nad čím přemýšlet.
Kamarádka mi dohodila práci
Jana se mi ozvala asi po týdnu s dotazem, jestli bych se k ní nechtěla přidat. Vysvětlila mi, že jde uklízet vilu v hezké a tiché čtvrti. A stručně mi popsala, co tam potřebuje udělat. "Sobota by ti vyhovovala?" zeptala se. "No, ano, myslím, že ano," odpověděla jsem bez nadšení, protože v sobotu obvykle dopoledne nevylezu z postele.
"Neboj se, uvidíš, bude to fajn. Sama pak posoudíš, jestli to stojí za to," nadhodila. "A kolik dostanu?" zajímalo mě. "Může to být překvapení? Ujišťuji tě, že nebudeš zklamaná," zněla moje kamarádka záhadně.
Souhlasila jsem s touto neobvyklou nabídkou. Nemám co ztratit a za pokus to stojí. Ukázalo se, že Jana měla pravdu. Uklízení domů není lehká práce. Je to úkol, který vyžaduje obrovské úsilí a ještě větší přesnost. Určité věci by mi ani nenapadly, ale Jana byla skvělým průvodcem světem čisticích prostředků, hadříků a mopů. Mzda mě překvapila, v nejlepším slova smyslu. Neměla jsem ponětí, jaké jsou sazby za takové služby, a teď jsem zjistila, že nejsou nízké.
Byla jsem velmi unavená, ale spokojená. Majitelé domu také, protože k domluvené částce přidali něco navíc. Neměla jsem žádné pochybnosti o tom, že se to vyplatí, takže jsem začala vážně uvažovat o tom, že seknu s kancelářskou prací.
Kolegyně mě ponížila
Přibližně tři měsíce bylo uklízení mou další prací. Pomalu jsem začala přijímat samostatné zakázky, které přinášely slušné peníze. Přestože jsem uklízení měla jen jako doplněk, byla jsem vyčerpaná fyzicky i psychicky. Nakonec jsem se rozhodla odejít z kanceláře, uklízení mi připadalo výhodnější.
"Musíš být blázen. Vzdáváš se teplého místečka kvůli umívání toalet?" zeptala se mě kolegyně, když sem jí řekla, že se chystám odejít. "Nějak to musím zvládnout. A kromě toho jsou to dobré peníze," předstírala jsem lhostejnost, i když její přístup mě zklamal. "Já bych se styděla uklízet domy někoho jiného," ušklíbla se znechuceně.
Jí se to říkalo lehce. Nikdy neměla finanční problémy, protože má bohaté rodiče, na které se kdykoli mohla obrátit s žádostí o peníze. Nikdy neodmítli, nic jí nechybělo. Mohla si dovolit kosmetičku dvakrát za měsíc a drahé oblečení.
Najednou jsem se cítila strašně hloupě, že jsem opustila své sny a nestala se vyhledávanou účetní. Účty se samy nezaplatí. A já nemám nikoho, kdo by mi sypal peníze. Nevím, jak se to stalo, ale kolegyni se povedlo vyvolat ve mně ponižující pocit viny. Zmínila jsem se o tom Janě. Poradila mi, abych to nebrala vážně.
Dostala jsem zajímavou příležitost
"Nelze soudit někoho podle toho, jak si vydělává na živobytí. To je hloupost. Koneckonců, nikoho neokrádáš, pracuješ poctivě," dodala Jana. Její slova mě přiměla přemýšlet. To, že se někomu nelíbí určitá práce, vůbec neznamená, že ji musím okamžitě opustit.
Rozhodnutí odejít z kanceláře se ukázalo jako finanční trefa do černého. Nikdy bych neřekla, že uklízení mi bude skutečně vyhovovat, i když jsem toho někdy měla dost. Nejdůležitější bylo, že jsem si mohla pohodlně platit účty, v tomhle ohledu se mi hodně ulevilo. Pracovala jsem pro spoustu opravdu milých, normálních lidí a zjistila jsem, že pokud je někdo bohatý, nemusí být namyšlený snob.
Jednoho dne jsem náhodou zaslechla rozhovor jednoho ze svých klientů. Hledal někoho, kdo by mu pomohl s organizací účetnictví firmy. Zeptal se kamaráda, jestli by mohl někoho doporučit. Tehdy jsem plaše nabídla, že bych ráda dělala. Klient mě vzal vážně, zvláště když viděl, že jsem pečlivá.
Zeptal se na mou zkušenost a kvalifikaci. Upřímně jsem přiznala, jak to momentálně vypadá. Proč bych lhala? Lež má krátké nohy a brzy by se odhalila. Dostal jsem šanci. Z uklízečky jsem byla povýšena na účetní. Kam mě to zavede, ukáže až čas, ale do budoucnosti se dívám s optimismem...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Vendula Pizingerová promluvila o těhotenství ve 48 letech: Lidé mi přáli postižené dítě a smrt
Vendula Pizingerová promluvila o těhotenství ve 48 letech: Lidé mi přáli postižené dítě a smrt
Související články
