Matěj (29): Když mě opustila přítelkyně, rodiče mi nedovolili vrátit se domů. Řekli, že jsem dospělý a musím si s tím poradit sám

Příběhy o životě: Když mě opustila přítelkyně, rodiče mi nedovolili vrátit se domů. Řekli, že jsem dospělý a musím si s tím poradit sám
Zdroj: Freepik

Když Matěj dostal kopačky, octl se doslova na ulici. Neměl kam jít, protože mu i rodiče zavřeli dveře před nosem. Proč to vlastně udělali? A jak si s tím poradil?

Jana Jánská
Jana Jánská 18. 04. 2024 04:00

Nic nenaznačovalo, že mě moje přítelkyně Adéla (28) jednoho dne opustí. Sbalila mi věci a řekla, abych zmizel z jejího života. To se může stát. Ale proč to udělali také moji rodiče? Nechali mě na ulici...

Vždycky jsem byl nezávislý

Nemůžu říct, že by moji rodiče měli nějaký zvláštní důvod stěžovat si na mě. Zvládal jsem většinu povinností, i když jsem byl nejmladší ze tří sourozenců. Také jsem se snažil pomáhat, když měla máma zdravotní potíže.

Můj starší bratr Tobiáš (32) se hned po škole přestěhoval do Nizozemska, od té doby jsme ho moc neviděli. Moje máma, která ho milovala, tvrdila, že jí často volá a píše, ale nikdy jsem tomu nevěřil. Obzvlášť proto, že Tobiáš nekomunikoval ani s naší sestrou Eliškou (30), se kterou měl mnohem lepší vztah než s mámou.

Eliška bydlela doma až do ukončení studia, pak se rychle přestěhovala ke klukovi ze svého ročníku. Bydleli ve větším městě. Rodiče navštěvovala zřídka, jen kvůli otci, kterého měla moc ráda.

A já? No, neměl jsem v srdcích rodičů zvláštní místo. Nějak se to nepovedlo. Věděl jsem o tom, takže když jsem začal studovat, snažil jsem se být doma co nejméně.

Našel jsem si fajn holku

Rodiče mi často mi říkali, že bych měl už pracovat a přispívat na nájem. Stáže, na které jsem se přihlašoval, považovali za ztrátu času. Naštěstí jsem ve čtvrtém ročníku potkal milou dívku a už jsem se definitivně odstěhoval z domu. K mému překvapení byli rodiče velmi zklamaní. Brzy mi začali vyčítat, že teď už se nestarám o dům. Když jsem odešel, vůbec mě nenapadlo, že to vezmou tak osobně.

Ale to už jsem měl plnou hlavu Adély, která mě úplně uchvátila. Dělal jsem všechno, abych si získal její pozornost. Když se mi to konečně podařilo, zval jsem ji na ta nejlepší místa, která jsem dokázal najít. Stal se z nás pár. Byl jsem tak oslněný láskou, že jsem si nevšiml, že je ve skutečnosti úplně pasivní.

Nikdy neprojevila žádnou iniciativu. Nikdy nic nenavrhla, nevybrala místo pro rande, ani neměla žádné plány. Samozřejmě, souhlasila s většinou věcí, které jsem navrhl, ale nic víc. Myslel jsem si, že je to normální. Že se muž prostě musí snažit o ženu. Takže mě nenapadlo, že by se mnou mohla být jen proto, že jí to prostě vyhovuje.

Přivedla si domů chlapa

V posledním roce na univerzitě jsem získal slušnou práci v reklamní agentuře. Adéla pracovala u své tetičky v malé poradenské firmě, takže jsme se nemuseli starat o peníze. Navíc zdědila byt po svých prarodičích. Bydleli jsme tam společně a myslel jsem si, že to tak zůstane. Dokonce jsem plánoval požádat ji o ruku. A je dobře, že jsem to neudělal, protože bych se ztrapnil.

Ona totiž měla jiné plány. Jednoho dne jsem se vrátil z práce trochu dříve. Těšil jsem se na odpoledne strávené se svou láskou. Představte si moje překvapení, když jsem doma kromě ní našel i cizího chlapa. "Pamatuješ si Michaela?" zeptala se Adéla. "Potkali jsme se na poslední oslavě u Elišky." Když mi ten chlap podával ruku, skutečně jsem si vzpomněl, že jsem ho viděl na nějaké oslavě. Tehdy jsem s ním nemluvil, ale moje Adéla ano. Moc jsem to neřešil.

"Přišel... na návštěvu?" zeptal jsem se s nadějí, že brzy odejde. "Ne, bude tu bydlet," řekla s podivně vážným výrazem. Zamrkala jsem. Asi jsem úplně neporozuměl tomu, co tím myslela. "Nehodíme k sobě a ty to víš. Dusím se ve vztahu s tebou. Nemůžu dělat to, co mám opravdu ráda, víš?" našpulila rty. "Sbalila jsem ti věci, tašky máš v ložnici. Byla bych ráda, kdybys ještě dnes odešel..." dodala. Co jsem měl dělat? Byl jsem zmatený a jako v nějakém transu. Popadl jsem své věci a odešel. Ani jsem moc nepřemýšlel nad tím, kam bych měl jít. Bylo mi jasné, že půjdu k rodičům.

Rodiče mě vyhodili na ulici

Matka mi otevřela dveře a prohlédla si mě od hlavy až k patě. "Co to má být? Proč jsi nezavolal, že přijdeš?" vyhrkla. Překvapeně jsem se na ni zahleděl. "Rozešel jsem se s Adélou a..." nedořekl jsem. "A co má být?" najednou za matkou vynořil otec. "Vyhodila tě z domu? Dobře. Pokud jde o mě, můžeš bydlet i pod mostem!" řekl naštvaně.

"Cože?" nešlo mi to do hlavy. "Proč jsi tak překvapený?" zamumlala matka. "Odešel jsi od nás. Dokonce ses ani nepozastavil nad tím, jak si poradíme bez tebe. Jen jsi nás opustil. Tak si teď poraď sám..." dodala a zavřela mi dveře před nosem.

Stál jsem venku před domem, v rukou držel tašky s věcmi, a nedokázal uvěřit tomu, co se právě stalo. Mohl jsem uvěřit, že mě Adéla vyhodila, i když to na začátku bylo těžké přijmout. Ale že něco podobného udělají i rodiče? To mě úplně zmátlo! Přemýšlel jsem nad tím, co budu dělat dál. S bráchou jsem nemluvil řadu let. Navíc by mě asi stejně nepřijal. A jak by to vlastně proběhlo? Měl bych jet do Nizozemska? Co moje práce? Můj život? Eliška... ne, ani jsem jí nechtěl volat. Obzvlášť když jsme spolu naposledy mluvili před necelým rokem. Byl jsem na holičkách. Neměl jsem kam jít...

Nedokázal jsem lhát

"Matěji?" vytrhl mě ze zamyšlení hlas, který jsem neslyšel pořádně dlouho. Otočil jsem se a spatřil Sáru (30), spolužačku ze střední školy. Pamatoval jsem si ji jako veselou dívku, zrzavou, s pihami a s optimistickým přístupem k světu. Teď byla pěkně oblečená a moc krásná. Cítil jsem se hloupě, že se s ní setkávám za těchto okolností.

"Co tady děláš?" zeptala se. Na okamžik jsem dokonce uvažoval, že jí řeknu, že jedu na dovolenou a proto mám tašky. "Víš, já... byl jsem u rodičů," začal jsem s úsměvem, ale ten mi rychle někam utekl. "S tolika taškami?" prokoukla mě.

Podíval jsem se na ni a najednou jsem si vzpomněl, jak tvrdohlavá dokáže být. Nemyslel jsem si, že by uvěřila jakýmkoliv výmluvám. Takže jsem jí řekl všechno. O Adéle a jejím novém chlapovi. O tom, že teď už nemám kam jít. A ona stála a poslouchala. Když jsem skončil, nevysmála se mi. Její obličej vyjadřoval účast. "Tak zůstaneš u mě, co ty na to?" zeptala se přímo. "Zrovna jsem se šla podívat k mámě, ale... mohu ji navštívit jindy."

Zavrtěl jsem hlavou. "V žádném případě," zamumlal jsem zahanbeně. "Nechci dělat problémy..." Mávla rukou. "Žádné problémy nebudou. A taky jsem plánovala pronajmout přízemí. Stejně jsem málokdy jsem doma."

Zachránila mě láska

Ukázalo se, že Sára žije sama ve velkém dvoupatrovém domě na okraji města. Koupila si ho za peníze z dědictví. Vydělávala hodně, pracovala v IT, dařilo se jí a stoupala po kariérním žebříčku. Když jsem se nastěhoval do přízemí, vůbec jsme si nevadili. Ze začátku to bylo trochu divné, pak... pak jsme spolu trávili mnohem více času. A rozuměli jsme si stále lépe.

Teď vím, že Adéla byla chyba. Ohromná ztráta času. Nikdy mě nemilovala. Ani na okamžik. Mým osudem byla Sára. Proč bychom se jinak potkali v ten správný čas? Jsme spolu už šest měsíců. A teď konečně chápu, co znamená vzájemná láska. Sára je se stále mnou, je úžasná a hodně se spolu nasmějeme. A moji rodiče? Najednou si na mě vzpomněli, když zjistili, kde bydlím. Prý jim to naznačila Sářina mamka.

Upřímně? Nezajímají mě. Ať si dělají, co chtějí, pokud jsou ode mě dál. Svou budoucnost si představuju pouze se Sárou. Protože s kým jiným bych měl žít? Nikdy jsem neměl opravdovou rodinu. Ale teď mám v plánu jednu založit...

Další příběhy ze života →

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.

Zpěvák Radek Banga o bolestném dětství: S manželkou Veronikou prozradili, zda budou mít vůbec děti

Zpěvák Radek Banga o bolestném dětství: S manželkou Veronikou prozradili, zda budou mít vůbec děti

Související články

Další články