
Bývalý manžel Mirce oznámil, že bude usilovat o střídavou péči pro jejich dcery. Mirka ihned pochopila proč. Jeho přítelkyně je chce pro sebe.
Jirka odešel ze dne na den, zamiloval se. Odstěhoval se během jediného víkendu. Holčičkám se moc stýskalo, po večerech mi plakaly a já s nimi. Půl roku pak jejich tatínka moc nezajímaly. S novou přítelkyní stále někde cestoval, zařizoval domek, koupil si psa – na dcery neměl čas. Bral si je jen jednou za dva týdny o víkendu. Vždy se na něj vrhly, byly nadšené, že jsou s milovaným tatínkem. Jenže dnes je vše jinak. Jirka chce najednou střídavku! Přesněji – chce je hlavně jeho přítelkyně. Najednou má bez práce a piplání dvě šikovné holky, které ji zbožňují. Aby ne, vše jim dovolí. Mohou klidně večeřet sušenky a usínat s mobilem v ruce.
Nechce vlastní děti, chce ty mé
Holky od té ženy nosí pokaždé dárky, které bych jim já nekoupila ani k patnáctým narozeninám. „Podívej, mamí, dostala jsem opravdový parfém a make-up,“ hlásila má starší, šestiletá. A k Vánocům prý dostane drahý mobil. Takový nemám ani já. Druhá dcera měla novou panenku, snad třetí v řadě ten měsíc.
Když jsem Jirku požádala, zda by trochu nebrzdili, že si holky nebudou ničeho vážit a potřebují být spíš na čerstvém vzduchu, každý den cvičit logopedii a po večerech místo na mobilu hrát třeba deskovky a povídat si, řekl mi: „Dochází ti, že jsem jejich táta? Že nejsou tvůj majetek? Budeme dělat, co uznáme za vhodné!“ Přičemž ono „budeme“ velmi zdůraznil.
Po chvíli ještě během naší výměny názorů dodal: „Aspoň vidíš, že nám na nich záleží.“ V tu chvíli jsem si vzpomněla na větu, kterou manželova tehdy ještě milenka pronesla, když jsme se náhodou setkaly. „Já vlastní děti nechci. Ty vaše mi úplně stačí.“ Pak se vyzývavě usmála. A já pochopila, že nešlo o nevinnou větu, šlo o výzvu a skrytou výhrůžku, která se začíná naplňovat.
Neuznával střídavou péči a teď o ni žádá
Přestože mi tvrdil, že střídavou péči neuznává a nikdy o ni nebude usilovat, nyní je vše jinak. „Požádal jsem o střídavku,“ oznámil mi Jirka do telefonu, jako by mi sděloval, že koupil nové žárovky a po chvíli pokračoval. „Holky to u nás milujou. Mají u nás všechno.“
„Jirko, holky půjdou brzy do školy, potřebují stabilitu, lásku a pravidla, ne hory dárků,“ řekla jsem mu. Vysmál se mi. Vlastně se mi vysmíval už dlouho. Jako by se mi za něco mstil. Myslím, že není za co, rozvod jsem nekomplikovala, na všem jsme se nakonec dohodli, nechápu to.
Co když je ztratím úplně?
Bohužel to vypadá, že mé dcery budou mít dva domovy. Obě o to stojí, jenže já už dnes vidím první plody toho, jak to bude chodit. Když jim něco nechci koupit či dovolit, řeknou, že jim to koupí a dovolí táta s tetou. „Teta je hodná a krásná, ne jako ty!“ křičela na mě nedávno ta menší.
Stála jsem jako opařená, nikdy se takto nechovala. Strašně se bojím, že dcerky ztratím, že mi je ti dva nakonec vezmou úplně. Jsem naštvaná, smutná, unavená, zlomená a přemýšlím, zda něco nedělám úplně špatně. Ale přeci nemohu dcerám kupovat, na co si ukážou, ani si nemyslím, že je to do života dobré.
Další příběhy ze života
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].




