Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Paní Petra je rozčarovaná z dnešního světa. Má třicet let praxe ve školství, ale nemůže si najít práci. Nikdo jí přímo neřekne, že už je stará, ale ona to vždy vyčte mezi řádky.
Škola pro mě byla vším – děti pobíhající o přestávkách po chodbách, žáci vykřikující každé ráno: „Dobrý den, paní učitelko!“ Miluju to. Tedy... milovala jsem to, protože teď už se nemám kam vrátit. Není nikdo, kdo by mi ráno řekl: „Dobrý den.“ Bývala jsem mentorkou, mladé učitelky za mnou chodily pro radu. Pomáhala jsem jim s přípravou hodin, podporovala je, když byly vyčerpané. A dnes? Připadám si jako starý nábytek, o který už nikdo nestojí...
Hledám si práci
Posledních pár měsíců rozesílám životopis na všechny strany. Snažím se dostat alespoň jako záskok do nějaké školy – hlavně být zase mezi dětmi. Ale můj telefon mlčí. A když už se někdo ozve, samotný pohovor je jako vstup do cizího světa. Je to pro mě utrpení.
Ti mladí na mě koukají jako na muzeální exponát. Chtějí něco jiného – svěžest, energii, znalost TikToku a trendů, všeho, co je právě moderní. Mám za sebou třicet let praxe a přesto se na mě dívají jako na přítěž, na někoho, kdo je jen brzdí.
Do motivačních dopisů píšu: „Jsem motivovaná, týmová hráčka, mám zkušenosti...“ Ale když se podívám do zrcadla, vidím ženu, která už se do tohohle světa nehodí. Možná je moje kariéra opravdu u konce. Možná už pro lidi jako já není místo. Cítím se zbytečná. Jako by moje zkušenosti byly jen součástí minulosti – něco, co všichni chtějí nechat za sebou.
Z pracovního pohovoru jsem odcházela otřesená
Na jednom z pohovorů jsem se setkala s mladou personalistkou. Nebylo jí ani třicet, měla elegantní halenku a profesionální úsměv. „Máte spoustu zkušeností, to je vidět,“ řekla. „Třicet let ve školství, to je opravdu působivé... Ale náš tým je hodně mladý, dynamický...“ nedořekla, čekala, jak budu reagovat.
Srdce mi bušilo. Přinutila jsem se k úsměvu. „S mladými lidmi si rozumím, vycházím se všemi. Pracovala jsem s různými generacemi učitelů a vždy jsem vítala nové nápady,“ řekla jsem.
„Ano, ano, to je skvělé,“ přikývla, ale její úsměv byl prázdný. „Všechno se teď rychle mění, musíme být moderní, flexibilní...“
Následovalo pár zdvořilých otázek – o koníčcích, o tom, jak si představuji moderní výuku. Když jsem odcházela, byla jsem otřesená. Nepadlo jasné „ne“, ale věděla jsem, že z toho nic nebude.
Svět už mě nepotřebuje
Jiný pohovor probíhal podobně. Proti mně seděl muž, bylo mu tak pětatřicet. Měl sako a šálu ležérně přehozenou přes ramena. „Hledáme někoho, kdo přinese nový pohled. Technologie, aplikace, inovace... Víte, jak to myslím,“ nadhodil.
„Základy ovládám, učím se. Pracovala jsem s interaktivní tabulí, počítače mi nejsou cizí – nejsem z těch, kdo by se techniky báli,“ bránila jsem se.
„To je skvělé, opravdu chvályhodné, že se snažíte,“ odpověděl a předvedl úsměv, který říkal: „Ale to nestačí.“
Odcházela jsem s hlavou těžkou jako kámen. Věděla jsem, že „nový pohled“ je jen jiný způsob, jak říct „jste moc stará“.
Doma jsem si sedla ke stolu, koukala na své poznámky a životopis. A najednou jsem cítila, že všechny ty roky nemají žádnou váhu. Všechna ta práce, děti, kterým jsem pomohla, rozhovory s rodiči, podpora mladších kolegů – jako by nic z toho už nemělo smysl. Jako by mi svět říkal: „Nezapadáš. Už tě nepotřebujeme.“
Naštvala jsem se
Jednoho dne jsem se setkala se svou kamarádkou Janou. Seděly jsme v malé kavárně, kam jsme dřív chodily po práci. Dlouho jsme se neviděly a když jsem teď na ni koukala, došlo mi, jak moc se naše životní cesty rozešly. Měla nový sestřih, elegantní kabát – jako by její život směřoval úplně jinam. „Tak co, jak to jde?“ zeptala se.
„Nikde mě nechtějí. Pořád to samé – děkují mi za zkušenosti, ale prý se nehodím do týmu. Neřeknou přímo, že jsem stará, ale já to tak chápu.“
Jana pokrčila rameny. „No... možná je to tak. Dneska chtějí mladé lidi, plné energie, co znají TikTok a pracují s internetem. Možná už prostě nezapadáš.“
Řekla to tak mimoděk, jako by komentovala počasí. Zrudla jsem, položila hrnek a podívala se jí přímo do očí. „Nezapadám? A kdo je naučil všechno, co umí? Kdo pomáhal těm dětem, když si nevěděly rady? A teď jsem ‚moc stará‘?“
Jana sklopila oči a začala míchat kávu. „Tak to prostě je. Musíš se přizpůsobit. Doba se mění.“
Nikdo mě nechápal
Když jsem ji poslouchala, bylo mi smutno. Její slova bolela víc než cokoliv, co řekli personalisté. Myslela jsem, že mě pochopí, že bude stát při mně. Ale ona jen pokrčila rameny, jako by říkala: „To je život.“ Cestou domů jsem měla pocit, že jsem nepřišla jen o práci – ale i o sebevědomí. V hlavě mi pořád zněla jedna věta: „Možná už prostě nezapadáš.“
Odpoledne, když jsem seděla u stolu s hrnkem čaje, zazvonil telefon. Na displeji bylo jméno ředitelky školy, kde jsem roky učila. Srdce mi poskočilo. „Ahoj, Petro,“ ozvala se. „Potřebujeme výpomoc. Jen pár hodin týdně. Nemáš zájem? Víš, jak to chodí – někdo tam prostě musí být, děti se samy nenaučí.“
Skousla jsem ret. Na jedné straně – pár hodin, trochu peněz. Na druhé straně – kdysi jsem tam učila naplno, byla jsem někdo. A teď? Mám být vděčná za drobky? Ale co jiného mi zbývalo?
„Jasně, děkuju. Každá práce se hodí,“ odpověděla jsem co nejveseleji. Pak jsem jen seděla a zírala před sebe. Uvnitř jsem cítila prázdno. Ještě před pár lety mě žádala o pomoc s projekty a kariérním postupem. Byla jsem ta, co učila mladé kolegyně zvládat těžké situace. A teď mi velkoryse nabídla pár hodin – protože nikdo jiný nebyl k dispozici...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
Poprvé bez Barťáka: Jak Vary uctí památku zesnulého prezidenta festivalu, prozradila mluvčí Uljana Donátová
Poprvé bez Barťáka: Jak Vary uctí památku zesnulého prezidenta festivalu, prozradila mluvčí Uljana Donátová
Související články
