Můj boj s rakovinou: Synovi (5) jsem nemohla říct, že mám rakovinu. To slovo má spojené se smrtí, píše Hana Samsonova

Můj boj s rakovinou: Synovi (5) jsem nemohla říct, že mám rakovinu. To slovo má spojené se smrtí, píše Hana Samsonova
Zdroj: Se souhlasem Hany Samsonové
Hanka přiznává, že je dobrodruh, který rád zkouší nové věci. Cizí jí nikdy nebyly ani adrenalinové sporty, v roce 2009 například v USA skočila s padákem z letadla. Díky této šťastné povaze pro ni verdikt, že má rakovinu, nebyl zdrcující.Během šestitýdenní série vyšetření měla navíc dost času se na vážnou diagnózu psychicky připravit. Proto ji přijala spíše s úlevou. Konečně věděla, na čem je, a mohla se nemoci postavit čelem. O poznání hůř nesli diagnózu Hančini blízcí, zejména její manžel Alex, za kterého se vdala v roce 2013.Jak Hance později sdělil, do poslední chvíle choval naději, že nejde o zhoubný nádor. "Pořád si kladl otázku: 'Proč zrovna ona, vždyť je mladá, jinak zdravá, tak proč?' Asi měsíc z toho byl opravdu špatný," vzpomíná Hanka.+ 2 fotky+ 3 fotky

Když Hanka Samsonova (35) absolvovala úvodní kolečko vyšetření poté, co si našla bulku v prsu, musela závažnou diagnózu nejen sama zpracovat, ale připravit na ni i své nejbližší - manžela Alexe a hlavně pětiletého syna Jarouška. "Jájovi jsme neřekli, že mám rakovinu, respektive jsme nepoužili to slovo, protože ho má přímo spojené se smrtí," otevírá Hanka jedno z nejbolestivějších témat celé nemoci.

Tereza Švandová
Tereza Švandová 29. 11. 2022 18:00

Jedna věc je, když čelíte nemoci vy osobně, a druhá, když potká někdo z vašich blízkých. Alespoň tak to vnímá Hanka. Sama byla na diagnózu rakoviny připravená a vlastně se jí ulevilo, že konečně ví, proti jakému protivníkovi stojí.

Hůře už verdikt nesli její nejbližší, rodina a přátelé. Dostavila se bezmoc a konec nadějí, které ještě v jejich srdcích zůstávaly. "Všimla jsem si, že lidé okolo nesou moji nemoc hůř než já. A je to logické. Oni s tím totiž nemohou na rozdíl ode mě nic dělat. Ta bezmoc musí být strašná," poukazuje pětatřicetiletá manažerka.

Zvlášť špatně nesl celou situaci Hančin manžel a to před sebou měli oba rodiče ještě úkol nejtěžší. Sdělit pětiletému Jarouškovi, že jeho máma má nemoc, na kterou může umřít.

Dozvědět se diagnózu byla úleva

Můj onkolog byl skvělý. Diagnózu mi oznámil bez okolků a omáčky kolem. Já jsem člověk, který chce vědět, co se s ním děje. A preferuji informace očištěné od balastu. Z předchozího rozhovoru se mnou dokázal můj lékař toto odhadnout, a proto po příchodu do ordinace zvedl ruce v omluvném gestu a sdělil mi: "No, paní Samsonova, obávám se, že pro vás nemám dobré zprávy. Nádor je zhoubný." Usmála jsem se a odpověděla: "Tak aspoň víme, na čem jsme. Co tedy bude následovat?”

A pak už jsme jen věcně probírali, co mě čeká, v jakém časovém rozmezí, na co se připravit, jaká jsou rizika. Pobavili jsme se o genetice, která by do toho mohla hodit vidle (což se stalo, protože původní plán léčby byl předoperační chemoterapie a poté operace, kde by se chirurgové dle výsledků z chemoterapie snažili odstranit pouze nádor a okolní tkáně, ale se zachováním prsu).

Zažertovali jsme si, že i kdybych musela podstoupit kompletní mastektomii (oboustranné odstranění prsů), tak kromě zjevných nedostatků to má i své nezanedbatelné výhody - v důchodu nebudu mít prsa u pupíku a až budu mít další dítě, bude k němu moct v noci vstávat i manžel. Celkově vzato - vím, že nebudu mluvit za všechny ženy, ale určitě existuje hodně těch, které by si přály krásné pevné trojky. Snažím se prostě vždy najít na dané situaci něco pozitivního a na to se soustředit. A pan doktor byl za to velmi rád. Řekl mi, že s takovým přístupem mám už napůl vyhráno. A s tím zase souhlasím já. Psychosomatika dokáže divy. 

Mé první myšlenky směřovaly k tomu, že jsem opravdu ráda, že konečně vím, na čem jsem. Byla to úleva. A byla to do určité míry i radost, protože udržovat se v nevědění je pro mě psychicky náročné. Samozřejmě radost z toho, že mám rakovinu, jsem neměla, ale šok to pro mě nebyl. Ani mě nenapadaly myšlenky typu: “Co teď budu dělat? Proč zrovna já?”, protože uvnitř už jsem to v sobě za ten měsíc a půl měla zpracované a byla jsem smířená s výsledkem. Uběhlo dost času na to, abych popřemýšlela o všech variantách a odhadla, co se bude dít. 


Slovo odborníka

Ne všichni lidé se s diagnózou rakoviny srovnávají tak odhodlaně jako Hanka. Ve spoustě případů přichází šok, zoufalství a myšlenky na to, že z boje s touto nemocí nemusí člověk vyjít jako vítěz. Podle zkušené koučky Sylvie Mobagi, která vystudovala aplikovanou psychologii na University of Maryland, je taková reakce naprosto normální.

"Pro veškeré další kroky, které vás čekají, prosím zastavte se. V první chvíli si dopřejte klidně se zhroutit na sedačku a vyplakat se. Nechte negativní emoce jít ven z těla. Je opravdu velmi důležité dovolit si nevědět, co dělat dál, dostat ze sebe vztek, bezmoc, lítost, strach…  Měla jsem v poradně klienty, kteří si něčím podobným prošli, a tohle je opravdu zásadní krok. Jedině tak budete mít čistou mysl," soudí Sylvie.

"Že se vám ty emoce podařilo dostat ven, poznáte podle toho, že najednou pocítíte zvláštní klid, budete zase vnímat svůj dech, svoje tělo, sebe. A v tento okamžik se prosím zastavte a sami sobě si nahlas řekněte, že pokud máte zhoubný nádor, jak se k tomu postavíte? Tak, že se nemoci poddáte, vzdáte to a budete čekat na den D? Nebude lepší zabojovat? Za sebe, za všechny své milované? Průběh nemoci můžete pozastavit, zakonzervovat, prodloužit si čas, který tu můžete být se svými blízkými a pro ně. Proč zrovna vy byste nemohli být těmi 'vyvolenými', kteří to mají dokázat? Kteří mají naučit nejen své blízké, ale i ostatní, kteří něčím podobným procházejí, že se vyplatí to nevzdat?" dodává odvahu koučka.


Málokdo dokázal pochopit, že nepropadám sebelítosti a pláči

Naopak manžel to nesl velmi těžce. Samozřejmě jsme se o mé situaci bavili ještě před diagnózou, ale nechtělo se mu o tom moc mluvit, protože jak mi později sdělil, do poslední chvíle věřil, že jsem zdravá. Diagnózu jsem si vyslechla den před odjezdem na dovolenou a tu jsem si patřičně užila. Manžel nikoli. Nemohl se s tím smířit. Pořád si kladl otázku: "Proč zrovna ona, vždyť je mladá, jinak zdravá, tak proč?” Asi měsíc z toho byl opravdu špatný.

Lidé v mém okolí to obecně vnímali mnohem intenzivněji než já. Málokdo dokázal pochopit a přijmout fakt, že já diagnózou netrpím. Netrpím sebelítostí, nekladu si zbytečné otázky a nepropadám ani pláči. Vlastně si uvědomuji, že ve spojitosti s nemocí jsem brečela jen jednou (k tomu se později dostaneme), jinak jsem neměla tu potřebu.

Okolí, včetně manžela, to však vidělo mnohem černěji. Setkala jsem se s pláčem, nářky, utěšováním, na sociálních sítích mi dokonce doporučovali poradny pro pacienty v terminální stádiu, posílali mi informace o tom, jak se nebát smrti, atd. Rozumím jim, ale v mé situaci a nastavení to bylo úplně zcestné.


Slovo odborníka

Jedna věc je zpracovat diagnózu rakoviny v sobě a další oznámit ji rodině a přátelům. Jak to nejlépe učinit? A co očekávat?

"Svým blízkým to řekněte přímo. Nejhorší je chodit okolo horké kaše a čím více to bude oddalovat, tím to bude horší. Tím hůře se vám to bude říkat, tím více se budete pro okolí chovat 'podivně' a nepochopitelně, tím více v nich budete vzbuzovat otázek. Vaše rodina jsou vaši nejbližší, nic na světě nemá větší váhu. Představte si, že byste byli vy v roli té, kdo neví a přitom vidí, že se manžel chová 'jinak'. A čím déle by manžel prodlužoval oznámení této zprávy, tím více pochyb by ve vás vyvolával.

Řekněte to proto co nejdříve, ať se i vaši blízcí mohou přizpůsobit. Jasně, že je tato zpráva velmi zasáhne, jistě, že se rozpláčou, zhroutí. Dopřejte jim čas. Nechte je, ať i oni si mohou všechny emoce vyplavit z těla, stejně jako jste to udělali vy. I oni ze sebe potřebují v prvotním šoku dostat všechny emoce, aby mohli jít dál. Počítejte s tím, že tento prvotní šok trvá až 48 hodin, většinou proběhne do 24 hodin. Za ten den či dva jim řekněte, co chcete dělat, zda a co chcete zkusit," radí Sylvie.


Synovi jsem musela říct, že odteď bude všechno jinak

Syn Jaroušek byl naprosto úžasný a dodnes to bere s přehledem. Začátek byl trochu složitější, než pochopil, že maminka s ním nebude moct dělat všechny ty hlouposti, které spolu do té doby dělali, že se přepne do úsporného režimu a prohodí si role s tatínkem. Na to si pár týdnů zvykal. Ale jak to už s malými dětmi bývá - velmi rychle se přizpůsobil.

Za zřejmě nejdůležitější považuji zmínit, že jsme Jarouškovi neřekli, že mám rakovinu. Abych byla ještě přesnější, nepoužili jsme přímo to slovo. Zastávám názor, že dítěti lze říct téměř vše, jen musíte zvolit vhodná slova, úměrně jeho rozumu a vývoji. Slovo rakovina má Jája přímo spojené se smrtí, jelikož můj tatínek - Jájův děda - zemřel v jednačtyřiceti letech na rakovinu plic. Jája ho nikdy nepoznal. Často mu o něm ale vyprávím, ukazovala jsem mu fotografie nebo videa, aby věděl, kdo byl jeho děda, aby ho aspoň takto poznal. Nicméně syn velmi bolestně vnímá to, že můj tatínek zemřel a nemohl tady se mnou být, protože on svého tatínka má a ví, jaké to je, když jsou spolu. Je mu velmi líto, že totéž jsem kvůli smrti svého tatínka nezažila já, a velmi často ho to dojme až k slzám. Nechtěli jsme mu tedy způsobovat trauma, aby měl strach, že se totéž stane mně. 

Úplnou náhodou jsme měli možnost konzultovat naši situaci s dětskou psycholožkou. Ta nám poradila, že není třeba dítě zbytečně vystavovat stresu, i tak vše uvidí a bude se ptát. Důležité je porcovat informace a podávat je vhodným způsobem. A tak jsme to také udělali. Jája viděl, že jsem hodně unavená, že mi není dobře, že hodně spím a ležím. Že nemám sílu s ním běhat a kopat si s míčem, hrát si na honěnou, lechtat se a smát se. Vnímal to, cítil to a musel se tomu přizpůsobit. Nejtěžší chvíle měly teprve přijít...


Slovo odborníka

Zvlášť ožehavé je dovědět se diagnózu rakoviny v případě, že máte malé děti jako Hanka. Je totiž jasné, že jim musíte pravdu nějak zaobalit. A v případě, že se léčba neubírá žádoucím směrem, je i připravit na nejhorší. A to rozhodně není jednoduché.

"Děti jsou velmi chytré, to jen my, dospěláci, si často myslíme opak. V případě, že se váš zdravotní stav nelepší, s dětmi si sedněte a povídejte jim příběh. Příběh o tom, že nějaký čas jsme všichni tady na tomto světě, ale že máme také spoustu příbuzných, kteří už tu s námi nejsou, protože už tu práci, kterou tady měli, dokončili a další je na vás. Pro děti existuje na toto téma i skvělá pohádka Coco, která pojednává o posmrtném životě. Nevím, v co věříte vy, ale já věřím, že naše tělo máme nějaký čas půjčené, ale naše duše je věčná.

Dětem vysvětlete, že nikdo z nás není na tomto světě věčně, že když dokončíme úkol, všichni se pak potkáme v nekonečném světě. A pak jim řekněte, že si myslíte, že je možné, že všechny své úkoly už máte hotové a budete muset jít připravovat zázemí pro vás všechny do toho nekonečného světa dřív, než jste mysleli. Ubezpečte svoje děti o svojí lásce, o tom, že na ně budete vždycky dohlížet, vždycky je milovat a že se budete radovat z toho, jak krásný život je čeká a pak, za nějaký čas, až budou staří a budou mít svoje úkoly na tomto světě hotové, je budete čekat s otevřenou náručí v tom světě nekonečném a spolu pak budete pozorovat děti, které budou mít vaše děti a tak stále dokola.

Určitě si udělejte co nejvíce společných fotografií, videí, kde jste spolu, trávíte spolu čas, děláte lumpárny, hrajete si. Ať v případě, že by se naplnilo to, v co nikdo nedoufá, má rodina dětem co pouštět. Děti budou potřebovat s tím, jak porostou, ubezpečovat, že jste byli a že jste tu byli pro ně a že jste je milovali. A právě společné fotky a videa jim mohou pomoci. A pamatujte, každý jsme jedinečný, a vy nevíte, jestli vaše cesta a reakce na nějakou léčbu (v nemocnici nebo mimo ni) bude ABC, ABCD, BADC… nebo úplně jiná. Dokud bude vaše mysl chtít, bude se dít vše, co vysíláte do Vesmíru," dodává Sylvie Mobagi.

Superstar Alžběta Kolečkářová o smrti milovaného partnera: První půlrok jsem jenom brečela a bránila naše děti

Superstar Alžběta Kolečkářová o smrti milovaného partnera: První půlrok jsem jenom brečela a bránila naše děti

Související články

Další články