Facebook
Instagram
Tomáš se plně podřídil svým rodičům, kteří chtěli, aby neskončil špatně. Věnoval se všemu, co pro něj vymysleli, ale nikdy neměl čas žít. V dospělosti pochopil, jaká to byla chyba.
Zanedbání je jedním z největších hříchů, které mohou rodiče spáchat na svých dětech, ale přehnaná péče neškodí o nic méně. Celé dětství jsem strávil pod ochranným dohledem, podle slov mé matky izolovaný od toxického prostředí... Dnes plynně mluvím dvěma jazyky, mám solidní vzdělání a umím hrát na kytaru. Přesto nemám skutečnou představu o tom, co život vlastně je. Je mi 30 let a stále se cítím jako emocionální invalida.
Vyrostl jsem v 90. letech
Každý, kdo prožil devadesátky, si pravděpodobně pamatuje, jak to vypadalo. Děti ponechané bez dozoru si na sídlištích organizovaly čas po svém a „vydělávaly“ na své skromné potřeby samy. Nebylo neobvyklé vyjít ven a brzy přijít o drobné, které vám matka dala na pomerančový džus, hodinky nebo dokonce boty. Ti, kteří se bránili, ztráceli nejen peníze a cennosti, ale často i zuby. Takový byl tehdy život dětí a teenagerů.
Místo, kde jsem vyrůstal, nebylo výjimkou. Nebyl jsem žádný grázl, přesto jsem se mohl cítit bezpečně, nejen ve své vlastní čtvrti. Jak se tehdy říkalo, měl jsem silné zázemí. Moji kamarádi byli opravdoví tvrďáci a nikdo si na ně netroufl.
Držel jsem se jich ze dvou důvodů. Za prvé, byli to moji kamarádi a měl jsem je rád, a za druhé, neměl jsem jinou možnost. Jinak by to se mnou nemuselo dopadnout dobře.
Moji rodiče si mohli dovolit hodně
Většina našich sousedů měla finanční problémy, i když mezi nimi byli slušní lidé, kteří se prostě nedokázali naladit na novou realitu. Moji rodiče patřili mezi hrstku těch, kteří měli peníze. Táta pracoval v hutním závodě. V 90. letech závod zkrachoval, ale jemu ani nenapadlo jít na podporu.
Investoval své úspory do malého stánku s botami. Nakonec přešel na obchodování s džínovým oblečením a pak pro nás skončila hubená léta. Podnikání bylo ziskové a můj otec reinvestoval zisky. Časem se skromný stánek proměnil ve značkový obchod.
Ne, nebyli jsme bohatí, ale měli jsme mnohem víc než naši sousedé. Moji vrstevníci jezdili na dovolenou k babičce, zatímco já se opaloval na chorvatských a řeckých plážích. Většina mých kamarádů nosila ošoupané tenisky, já měl značkové boty. Dělalo nás to lepšími? Samozřejmě, že ne, ale moji rodiče na to měli jiný názor.
Nechtěli, aby ze mě byla nula
Když mi bylo 11 let, přistihla mě máma s cigaretou. Pamatuji si to, jako by to bylo včera. Seděl jsem na lavičce s kamarády, když najednou jeden z nich vytáhl cigaretu. „Ukradl jsem ji tátovi,“ řekl. Bál jsem se to zkusit, ale nechtěl jsem vypadat jako zbabělec. Hloupé? Samozřejmě, ale kluk na prahu dospívání to viděl jako určitý druh „hrdinství“. Když jsem přišel na řadu, ani jsem si nestihl potáhnout, protože se zezadu ozval hlas mé rozzlobené matky.
„Co to tady děláte?“ vykřikla.
„Nic, mami,“ odpověděl jsem a nešikovně schovával cigaretu.
„Chceš kouřit? Myslíš, že jsi už dospělý? Jdi domů! Hned!“
„Ale mami...“
„Buď zticha! A vy,“ obrátila se na mé kamarády, „vy lotři, držte se dál od mého synka!“
Čekal jsem, že když se to dozví táta, dostanu pořádný výprask, ale místo toho si jen sedl a promluvil si se mnou.
„Proč jsi to udělal, Tomáši?“
„Nevím,“ pokrčil jsem rameny, nedokázal jsem se mu podívat do očí.
„Víš, jaký máme na to názor. S matkou jsme stanovili určitá pravidla, která jsi porušil. Nikdy jsme ti nic neodepřeli a dali jsme ti hodně svobody, ale vidím, že zneužíváš naši důvěru. Jsi chytrý kluk a určitě vidíš, jak žijí naši sousedé. Pro ně také pravidla neexistovala a podívej, jak dopadli. Někteří tvoji kamarádi půjdou ve stopách svých rodičů. Stanou se obyčejnými lidmi bez špetky ambicí. Tvá matka a já pro tebe chceme něco víc. Chápeš, o čem mluvím?“
„Ano, tati. Omlouvám se.“
„Oceňuji omluvu, ale trestu se nevyhneš. Máš měsíc zákaz vycházení a hraní videoher.“
Ztratil jsem celé dětství
Myslím, že právě tehdy rodiče rozhodli, že mě úplně izolují od prostředí, ve kterém jsem vyrůstal. I když trest skončil, nikdy jsem nezískal zpět svou dřívější svobodu. Začalo to soukromými hodinami angličtiny. Nepotřeboval jsem je, protože ve škole jsem si vedl velmi dobře. Matka si však myslela, že bych měl mít doučování, abych byl ještě lepší.
Dařilo se mi opravdu dobře, takže rodiče rozhodli, že by nezaškodilo, kdybych se začal učit německy. Vydával jsem ze sebe všechno, abych splnil jejich očekávání. Později si mysleli, že je nutné stimulovat mou uměleckou stránku. Matka trvala na hodinách kreslení, ale táta ji od této myšlenky odradil. Správně, protože mé schopnosti v této oblasti byly značně limitované. Takže si vybrali hodiny hry na kytaru.
Když jsem dospíval, začal jsem se bouřit. Byl jsem unavený tím, že obětuji veškerý svůj volný čas na mimoškolní aktivity a domácí úkoly. Studoval jsem na nejlepším soukromém gymnáziu, ale nebyl jsem spokojený. Chtěl jsem trávit čas venku, hrát fotbal s kamarády a jezdit na kole.
„Je plný energie, to je vše,“ říkal otec matce. Místo toho, aby mi dal trochu svobody, zapsal mě na hodiny karate.
Nedokážu zapadnout mezi lidi
Když jste mladí, čas plyne pomalu, ale mě se zdálo, že se zrychluje. Než jsem se nadál, skončil jsem střední školu a přihlásil se na vysokou. V peněžence jsem měl občanský průkaz a řidičák, ale mentálně jsem se stále cítil jako dítě. Divné? Ne, když jste strávili téměř celé dětství doma a ve škole.
Je mi trapné to přiznat, ale jako teenager jsem nikdy neměl přítelkyni. Nikdy jsem žádnou holku ani nepolíbil. I když jsem si už mohl v hospodě klidně objednat pivo, neudělal jsem to. Moji rodiče se postarali, abych na to neměl čas.
Na vysokou jsem šel s plánem dohnat ztracené roky. Říkal jsem si, že konečně zažiju skutečný život... Ale když došlo na lámání chleba, zjistil jsem, že se v tom prostředí neumím najít. Byl jsem typický outsider. Nemohl jsem najít své místo mezi ostatními. Každý měl co vyprávět o své pubertě. Každý kromě mě. Všichni byli zkušení pařmeni, zatímco já nebyl ani na maturitním plese. Každý kluk už měl nějaké zkušenosti s dívkami, zatímco já se stále bál otevřít ústa v jejich přítomnosti.
Ve třetím ročníku jsem začal chodit s Taťánou. Není to tak, že bych ji dokázal okouzlit. Ona převzala iniciativu. Náš vztah nevydržel ani měsíc. "Ježiši, nemyslela jsem, že jsi tak nezralý...," řekla mi na rozloučenou.
Přestal jsem bojovat sám za sebe
Od rodičů jsem se odstěhoval až před třicítkou. Koupil jsem si byt a auto. Mám dobrou práci a slušně vydělávám. Někdo by si mohl myslet, že mi v životě nic nechybí. To je jen zdání. Stačí se na mě podívat trochu blíže, aby bylo zřejmé, že ve skutečnosti nemám nic.
Nejsem ženatý a nemám děti. Nemám ani známé, natož přátele. Stále nechápu pravidla, kterými se řídí společenské vztahy. Necítím se dobře ve skupině, proto se davům vyhýbám jako moru. A pro mě je dav víc než dvě osoby.
Můj život se točí mezi prací a domovem, kde na mě čeká sbírka desek, dobře zásobená knihovna a velká televize s přístupem ke všem možným streamovacím službám. Ale nečeká tam na mě nikdo, s kým bych si mohl popovídat a ke komu bych se mohl přitulit.
Ale to není to nejhorší. Moje skutečná tragédie je, že jsem se naučil přijmout tento stav věcí a přestal se snažit cokoliv změnit. Je to jen důsledek výchovy v bublině – mám vzdělání a řadu dovedností, ale skutečný život pro mě zůstává nevyřešenou záhadou...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
