Facebook
Instagram
Anežka neměla štěstí na muže. Její jediné manželství skončilo rozvodem, pak šla z jednoho nepovedeného vztahu do druhého. Smířila se s tím, že nikdy nezaloží rodinu. Ovšem myšlenky na mateřství ji neopustily nikdy.
Jsem chytrá, pracovitá a pečuji o sebe. Možná bych se nemohla zapojit do soutěží krásy, ale vím, že nejsem ošklivá. Umím vařit, ráda se starám o domácnost, miluji děti a navíc mám spoustu zájmů a skvělou práci. Tak proč jsem kvůli dítěti musela udělat takovou věc?
Manželství bylo chybou
Pocházím z velmi tradiční rodiny, takže potřeba být matkou a manželkou byla do mě vložena asi už s mateřským mlékem. Opravdu jsem si to přála. Tak moc, že jsem se poprvé vdala ve věku devatenácti let. Co jsem tehdy věděla o lásce nebo manželství? Naprosto nic.
Takže by nikoho nemělo překvapit, že náš vztah skončil neúspěchem. Tak velkým neúspěchem, že jsem ho nedokázala napravit ani svou andělskou trpělivostí a velkou láskou k mému manželovi. Petr (41) byl prostě úplně nezralý, rozmazlený a závislý na své matce.
"Mohl bys požádat svou maminku, aby nám neuklízela spodní prádlo v šatníku? Ráda bych to udělala sama, zvláště když jsou to docela soukromé věci..." naznačila jsem jednoho večera. "Pokud chceš, řekni jí to sama. Nebudu za tebe řešit žádné problémy. Mohla by se urazit," odsekl a dál se o tom nechtěl bavit.
Potratila jsem
Takových situací a rozhovorů bylo čím dál víc. Posledním hřebíčkem do rakve bylo těhotenství. Jenže jak rychle jsem otěhotněla, tak rychle jsem také potratila. Byla jsem úplně na dně, když se ukázalo, že můj sen o rodině se nesplní. Petr mi moc nepomáhal, z jeho strany jsem se nedočkala žádné podpory nebo empatie.
"Celý den jsi ležela? Opravdu jsi nemohla uvařit večeři?" ptal se mě překvapeně, když se vrátil z práce. Ale jediné, co jsem ten den mohla udělat, bylo vstát, jít na záchod a zase se vrátit do postele, kde jsem plakala celé hodiny.
Bylo toho na mě příliš. Nechtěla jsem strávit zbytek svého života s mužem, který se mnou jedná jako se služkou. Podala jsem žádost o rozvod a odstěhovala se do jiného města. Petr mi opakovaně říkal, že bez něho už nikdy nebudu mít šanci na rodinu. "Kdo tě teď vůbec bude chtít? Rozvedenou? V tvém věku? Bude hned jasné, že s tebou není něco v pořádku," posmíval se.
Věděla jsem, že říká nesmysly, ale stále mě to bolelo a nějak se to vkrádalo do mého podvědomí. Úplně jsem ztratila pocit vlastní hodnoty. Zejména když jsem se o rok později dozvěděla, že si Petr našel novou ženu, která je s ním těhotná...
Byla jsem osamělá
A já? Statečně jsem si budovala svůj nový život, tentokrát ve větším městě. Našla jsem si práci, učila jsem ve školce a o víkendech jsem uklízela byty, abych si ještě trochu přivydělala. Pracovala jsem hodně, ale měla jsem radost z nezávislosti. Stejně tak jsem měla naději, že mě v životě čeká něco dobrého.
Prvních pár let jsem potkávala nové lidi, chodila na rande, někdy se zamilovala... Ale všechno vždy skončilo stejně. Se zlomeným srdcem nebo frustrací a zklamáním. "Co je se mnou špatně?" ptala jsem se své nejlepší kamarádky po každém hořkém rozchodu. "Anežko, vůbec nic! Opravdu! Něco je špatně s muži!" utěšovala mě.
Snažila jsem se jí věřit, ale fakta její teorii nepotvrzovala. Stále jsem byla buď osamělá, nebo zapletená do vztahů, které nakonec nikam nevedly. A čas letěl a mé sny o úplné rodině pomalu mizely v zapomnění.
A pak mi najednou bylo čtyřicet. Stále jsem byla atraktivní a moji přátelé tvrdili, že mám stejnou šanci najít si manžela jako když jsem byla mladá. Ale nemohla jsem popřít, že naděje, že se stanu matkou, už není moc velká. A tehdy mě napadla neobvyklá myšlenka...
Chtěla jsem být matkou
Nadobro jsem zavrhla své šance na založení rodiny. Ale to znamená, že si nemohu splnit svůj sen o dítěti... Věděla jsem, že jako samoživitelka bych měla malou šanci na osvojení, ale... byly tu jiné, přirozenější metody. A příležitost realizovat je se mi naskytla během loňské dovolené.
Plánovala jsem strávit dva týdny v elegantním hotelu ve Španělsku. Chtěla jsem se uvolnit a poprvé za dlouhá léta jsem neměla chuť šetřit na svém vlastním pohodlí. Takže jsem měla k dispozici velký bazén, moderní pokoj, neomezené nápoje na pláži...
První den dovolené jsem si všimla hezkého plavčíka. Byl jednoduše božský: hezky stavěný, s krásným úsměvem a pronikavýma hnědýma očima. Ihned jsem si s ním zaflirtovala. Když jsem si všimla, že reaguje na mé jemné flirtování, byla jsem skoro v extázi. Měla jsem štěstí, že Španělé jsou známí svou horkokrevnou povahou a rádi se oddávají tělesným rozkoším...
Sbalila jsem sexy plavčíka
Přesunula jsem se na lehátko k jeho stanovišti. Občas jsem s ním prohodila pár slov a usmívala se na něj. A fungovalo to. Čtvrtý večer jsme naši známost přenesli do ložnice. Zavírali jsme se tam každý den, někdy i víckrát.
"Jsi úžasná! Nevěděl jsem, že české ženy mají v sobě tolik vášně," řekl mi jednoho dne lámanou angličtinou. "Děkuji. Je škoda, že odjíždím už za dva dny..." povzdechla jsem si.
"Měli bychom si vážit, že jsme měli možnost poznat se. Doufám, že si naše setkání budeš pamatovat po zbytek života..." odpověděl s úsměvem.
Byla jsem ráda, že nezmínil pokračování vztahu. Pro něj bylo přirozené, že jde jen o dovolenkové dobrodružství. Nevadilo mi to. Vždyť vztah nebyl mým cílem...
Podařilo se mi otěhotnět!
Když jsem se vrátila domů, nečekala jsem žádné zázraky. A přesto, asi tři týdny po návratu jsem si všimla, že se mi výrazně zpozdila menstruace. Udělala jsem si těhotenský test a... Myslela jsem, že zešílím štěstím, když jsem uviděla dva jasné proužky.
"Jsem těhotná!" křičela jsem do telefonu na svou kamarádku.
"O čem to mluvíš! Ale... jak? S kým? Kdy?" bombardovala mě otázkami.
"Jenom o malém plážovém dobrodružství..." zasmála jsem se.
"A teď co? Ví o tom ten chlap?"
"Ne, nic od něj nechci. To, co jsem chtěla, už mám," odpověděla jsem.
"Zbláznila ses? Opravdu jsi to udělala úmyslně? Svedla jsi cizího muže jenom proto, abys s ním otěhotněla?"
"Ano. A po všem, co se mi stalo, jsem si to opravdu zasloužila!" prohlásila jsem pevně.
"No... tedy, pak to asi není tak hrozná věc, že? Když to bylo vzájemné... Jste oba dospělí, věděli jste, jaké mohou být důsledky. On také..." přemýšlela nahlas kámoška.
Splnila jsem si svůj sen
Bála jsem se, že těhotenství v mém věku může být riskantní, ale všechno šlo překvapivě dobře. Jako by mi osud říkal: „Už jsi tolik trpěla! Je čas, aby se ti stalo něco krásného.“ A stalo se. Na přelomu zimy a jara se narodila moje hvězda. Nejcennější dárek, jaký jsem kdy dostala - moje dcera Františka. S hlavou pokrytou tmavými, hustými vlasy a očima barvy lískového ořechu, které navždy zůstanou vzpomínkou na jejího tatínka...
Nikdy jsem nelitovala, že jsem si vybrala tento způsob otěhotnění. Co udělám, až se mě dcera jednoho dne zeptá na svého otce? Nevím. Myslím, že jí řeknu pravdu. Udělám všechno pro to, aby nikdy nepocítila jeho absenci a nikdy se necítila podřadně, protože vyrůstá jenom s mámou.
Samozřejmě, jsou okamžiky, kdy je to pro mě těžké, protože dva rodiče nejsou to samé jako jeden. Ale trpělivě snáším břímě samoživitelky. Život mi dal tolik, že by byla škoda stěžovat si...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
