Facebook
Instagram
Magazín Lifee.cz představuje ve svém projektu SuperWoman výjimečně úspěšné a inspirativní ženy. Mezi ně bezpochyby patří Martina Šmuková, která opustila svět modelingu a vydala se na cestu pomoci onkologicky nemocným dětem. Se svou nadací už splnila přání stovkám teenagerů a nazývá je bublinky.
Devátou výjimečně úspěšnou ženou, kterou magazín Lifee.cz ocenil titulem SuperWoman, se stala Martina Šmuková. Historicky první česká vítězka prestižní modelingové soutěže Elite Model Look z roku 1992 se vzdala slibně rozjeté kariéry modelky a začala se věnovat pomoci nemocným dětem. Nejprve prostřednictvím nadačního fondu dětské onkologie Krtek a v roce 2012 založila vlastní nadační fond Pink Bubble. Ten už jedenáctým rokem pomáhá onkologicky nemocným teenagerům.
Jak se Martina cítila v pouhých osmnácti letech, kdy prestižní soutěž vyhrála? „Na konkurz jsem se vydala na impuls mého kamaráda, který mi poslal inzerát z Mladého světa. V té době jsem vůbec nevěděla, že existují modelky a že to je opravdová práce, kterou se dá živit,“ prozradila Martina v našem podcastovém rozhovoru.
Začala cestovat pracovně po celém světě, ale slibně rozjetá kariéra modelky ji nenaplňovala: „Napadlo mě, že když už dělám tuhle práci, která je tak strašně povrchní, zkusím to přetavit v něco, co zanechá určitou pozitivní stopu a udělá radost někomu dalšímu." Dnes má Martina se svou nadací na účtě téměř pětistovku splněných přání, která potěšila těžce nemocné náctileté pacienty. Byly ale chvíle, kdy si sama sáhla na dno a bojovala se syndromem vyhoření. O tom všem si můžete přečíst níže, pustit ve videorozhovoru na začátku článku, či přejít na poslech podcastu.
V naší fotogalerii si pak můžete prohlédnout, jak vidí Martinu Šmukovou svým objektivem slavná fotografka Lucie Robinson a jak růžová barva zaplavila během focení celý ateliér.
O začátcích v modelingu
Když jste vyhrála prestižní soutěž Elite Model Look, tak vám bylo pouhých 18 let. Chtěla jste se stát topmodelkou?
To určitě ne, já jsem v té době vůbec nevěděla, že existují modelky a že to je opravdová práce, kterou se dá živit. Psal se, myslím, rok 1991, když jsem se vydala na konkurz. Bylo to na impuls mého kamaráda, který mi řekl, že v Mladém světě vyšel inzerát, ve kterém stálo: ,,Napište nám a pošlete fotky". Tak jsem to udělala a nějak se stalo, že jsem konkurz vyhrála.
Nějak se to stalo?
Takhle, abych to uvedla na pravou míru. Když jsem byla ve čtvrťáku na gymplu, zúčastnila jsem se konkurzu úplně prvního. Slyšela jsem v rádiu výzvu, přijďte na konkurz v Brně. Tak jsem si říkala, že když mi odpadne odpolední vyučování, půjdu. A ono odpadlo, tak jsem sbalila plavky vcelku, ale už jsem si třeba vůbec nevzala lodičky. Na sobě jsem měla takové manšestrové baňaté kalhoty, které mi ušila moje maminka, baňatou košili a pod krkem mašli. Šla jsem na konkurz na modelku a ten jsem tehdy vyhrála. Odvezli mě nejdřív do Prahy a později do Švýcarska, kde jsem pak chviličku působila.
Takže jste to zkusila, ale váš sen to nebyl...
Ano, v době, kdy jsem se hlásila do soutěže Elite Model Look, tak už jsem o modelingu věděla, ale mým snem to nikdy nebylo. Jen jsem si říkala, že to zkusím, když ta možnost je. Vůbec jsem nepředpokládala, že bych se nějak umístila. Když jsem to vyhrála, bylo to pro mě překvapením. Odletěla jsem potom na finále do New Yorku a strašně jsem se bála, že by si mě tam mohli nechat. Tak jsem to tam trošku bojkotovala.
Dělala jste všechno proto, abyste další konkurzy nevyhrála?
Bylo to podvědomí, nebo nevím. A taky jsem dostala lekci od rodičů a od tehdejšího přítele, že svět je nebezpečný, že bych se měla vrátit domů.
Touha studovat medicínu nebo architekturu
A jaká tedy byla vaše vysněná profese?
Měla jsem dvě možnosti a každá byla úplně jiná. Jeden směr byla architektura a interiérový design, ale to jsem tehdy ani nevěděla, že se tak jmenuje. Prostě mě to bavilo. A druhý směr, kterým bych bývala ráda šla, byla lékařská fakulta. Chtěla jsem dělat dětskou medicínu.
A rodiče vás viděli kde? Kam vás směřovali?
Moji rodiče jsou a vždycky byli úžasní v tom, že nám nechávali absolutní volnost. Oba jsou kunsthistorici. Maminka celý život přednáší a dodnes učí. Už dávno přesluhuje jako důchodkyně, ale svoji práci miluje. Tatínek byl programátor, ale také se věnoval kulturní sféře. Ani jeden z nich není úplně ctižádostivý a nevyžadovali to ani po nás. Neměli nějakou ambici, kterou by do nás vkládali. Takže jsme většinou se sestrou, která je o tři roky mladší, dostávaly rady typu: Když přineseš pětku, je to tvoje pětka a učíš se pro sebe. Maminka ráda říkávala: Známky nesbíráš proto, že bys byla filatelistkou, že? Tím odzbrojovala i moji třídní učitelku na základní škole, když si stěžovala, že se mi zhoršily známky.
Používáte něco z jejich výchovy na svých dětech?
Já celý život funguju dost intuitivně, takže se snažím poslouchat svoji vnitřní intuici a zároveň to, co je mi na výchově od mých rodičů sympatické, se snažím posouvat dál i na moje dva kluky. Ale my jsme byly holčičky. Výchova kluků a holek je trochu jiná. Snažím se hlavně dělat co nejmíň chyb.
Od modelingu k charitě
Vy jste potom od modelingu odběhla a vydala jste se cestou pomoci dětem, cestou charity. Kudy cesta z nablýskaného světa modelingu vedla?
Jak už jsem říkala, nechtěla jsem být modelkou, to nebyl můj sen. Pravděpodobně jsem chtěla být užitečná, když jsem chtěla být paní doktorkou. Občas jsem si jako modelka říkala, jak je možné, že mi to prochází? Že se usmívám, cestuju, dělám ty věci, které dělají holky, když si hrajou na princeznu, a ještě mi za to platí a mám spoustu času navíc. Na večírcích a společenských akcích různě po světě jsem se potkávala se spoustou lidí, kteří měli peníze a vliv. Tak jsem si řekla, dobře, když už dělám tuhle práci, která je takhle strašně povrchní, nebo alespoň pro mě tehdy byla, tak to zkusím přetavit v něco, co zanechá nějakou pozitivní stopu a udělá třeba radost někomu dalšímu. Tak jsem chvilku hledala a shodou okolností jsem se dostala k brněnskému nadačnímu fondu dětské onkologie Krtek a tam jsem začala pomalinku pomáhat. Fond byl tehdy čerstvě vzniklý, takže jsme začali postupně budovat všechny ty projekty, programy a fundraising.
Kde se vzal impuls, založit si vlastní nadační fond Pink Bubble?
To přišlo zhruba před 11 lety, protože jsem žila v Praze. Pocházím z Brna, takže jsem k němu měla samozřejmě nejbližší vztah, ale komunikace na dálku byla čím dál náročnější. Měla jsem už malé děti a po vzájemné dohodě jsme se domluvili, že Krtek to zvládá krásně sám. S mojí kolegyní Renatou Výbornou jsme se rozhodly, že si chvilku dáme od charity pauzu, a pak se pustíme do dalšího konání. Ve finále jsme si žádnou pauzu nedaly, protože když jsme to měly tak hezky rozjeté a navázané vztahy s dárci, byla by škoda rovnou nepostoupit dál.
Ale změnily jste trochu směr...
Ano, protože Krtek a spousta dalších nadací se starala a stará o malé děti. To znamená o děti do 18 let, které se léčí v dětských onkologických centrech. Usoudily jsme, že jít touto cestou je proto zbytečné a zkusíme nabídnout pomoc mladým lidem od jedenácti do mladého dospělého věku. Původně jsme si plánovali do 26 let, ale pak jsme hranici posunuly do 30 let.
Jak vznikl ten krásný název vaší nadace?
Z jedné meditace. Meditace růžové bubliny, kterou mě naučil můj kamarád, když mi bylo asi 25. Tenkrát jsem se hrozně snažila vyřešit nějakou zásadní věc v mém životě a pořád to nešlo. Jeho první rada byla, musíš to řešit hezky krok za krokem. A druhá rada – představ si, jako že už je to hotové. Jak chceš, aby to bylo ve skutečnosti a tu představu pak zabal do průsvitné růžové bubliny. Bublinku pak odpinkni do vesmíru a nech ji plout. Až přijde ta správná chvíle, tak se ti přání vrátí splněné. Když jsem pak přemýšlela, jak nazvat náš nadační fond, tak mě po spoustě slepých uliček napadla Pink Bubble, která mně tehdy pomohla. A jelikož jsme chtěli pomáhat lidem v podobné věkové kategorii, ve které jsem se tenkrát nacházela, věřila jsem, že by to mohlo fungovat. Neposlali mě s tím do háje ani chlapi, tak jsem nepochybovala, že je to to pravé.
Splněná přání onkologických pacientů
Vím, že říkáte "vašim" dětem bublinky. Kolik takových bublinek kolem sebe máte? A jak v tomhle citlivém věku, což puberta určitě je, vůbec zvládají přijmout krutou diagnózu?
Já myslím, že to přijetí se pojí s mládím. Tohle se teď děje a já udělám všechno pro to, abych to překonal. V tomto směru si myslím, že jsou ty děti statečné a hodně věcné. Jejich vnímání je velmi odlišné od malých dětí, protože u těch, když jsou nemocné, tak je to fyzicky bolí a jsou smutné, to samozřejmě nechci vůbec zlehčovat, ale ta psychická zátěž je hlavně na rodičích. Malé dítě, když má kolem sebe maminku a taťku, je vlastně relativně v pohodě, protože jeho svět je v pořádku. Kdežto když máte náctiletého pacienta, tak ten řeší spoustu jiných věcí v tomhle věku a teprve si utváří to, co od života chce. Plánuje si, jaký bude mít život, jestli bude studovat, nebo pracovat, jestli bude mít rodinu... A najednou jim ze dne na den úplně všechny plány zařízne diagnóza, kterou stanoví pan doktor, a o které do té doby neslyšely.
Jak se s tím děti vyrovnávají?
V dětských onkologických centrech se s dětmi a mladými lidmi mluví velmi citlivě. Ale mám zpětnou vazbu od těch našich bublin, že na dospělé onkologii jsou těch pacientů stovky a lékaři na ně nemají tolik času. I kdyby sebevíc chtěli a byli sebehodnější, tak zkrátka nemají kapacitu se jim tolik věnovat. Takže potom je samotné přijetí diagnózy velmi náročné. Ale oni se s tím umí dost dobře poprat. Ve chvíli, kdy se to začne všechno dít, se rychle zpevní a začnou hledat, jak nemoc co nejrychleji porazit.
Vy nemocným pacientům plníte přání. Prozraďte, jaká jsou? Jsou všechna splnitelná?
Většinou ano. Myslím, že se nám za celou tu dobu nepovedla splnit nějaká dvě přání, a to už se blížíme k pětistovce. Většinou si bublinky přejí něco, co jim usnadní život ve chvíli, kdy se léčí, nebo se vrací zpátky do běžného života. Po léčbě si samozřejmě nesou menší či větší následky, fyzické, psychické nebo obojí. A tak je pro ně fajn, že se můžou na něco těšit, že si v nemocnici řeknou, přál bych si super závodní kolo a až budu zdravý, tak na něm budu jezdit. A to jsou krásná přání. Nebo jsme pořizovali saxofon. Není to legrace za pár korun, stojí třeba 40 000 Kč. Ta slečna na něj dodneška hraje a teď už učí i děti v lidové škole a buduje si svoji kariéru. Samozřejmě si i často přejí prostředky ke komunikaci, jako jsou smartphony, notebooky a herní počítače.
Vy ta konkrétní přání i hodnotíte?
Na začátku jsme si s kolegyněmi v nadaci říkaly, proč si přejí telefony a počítače a nepřejí si zážitky. Proč nechtějí letět třeba na měsíc a tak. Pak jsme ale zjistily, že pro ně je to způsob, jak komunikovat se světem, jak si zkrátit dlouhou chvíli. Měli jsme třeba takové reakce, proč děti víc nečtou. Ale představte si, že si čtete 12 hodin denně. Ležíte v nemocnici, nemáte co dělat, běží tam někde televize a to jen když máte štěstí, že tam televize vůbec je. Tak jsme se rozhodli, že vůbec nebudeme hodnotit, jaké přání to je, a že se ho vždycky pokusíme splnit. Sám pacient nejlíp ví, co mu udělá radost. Na našem webu máme vždycky samotný příběh pacienta a fotku toho, co si přeje. Je tam také vidět, kdo přispívá a kolik, a také tam mohou lidé napsat vzkaz do bankovního příkazu. Často se stává, že to samy děti sledují a pak nám napíšou, že už se přání splnilo, nebo že už se blíží ke 100 % naplnění. Myslím, že jim pomáhá i to, že na ně myslí spousta cizích lidí a posílá jim sílu.
Co dalšího Martina Šmuková v rozhovoru prozradila:
- Čeho by se svou nadací Pink Bubble chtěla dosáhnout
- Jak zvládá období puberty svých dvou synů
- Proč se na mateřské ocitla na dně sil
- Jak se odpíchla ode dna a překonala syndrom vyhoření
- V čem jí pomáhá sprchování v ledové vodě
- Jestli krása ženy ovlivňuje úspěch
- Jakou super vlastnost by si vypůjčila od hrdinů Marvelovek
Související články
