Veronika (39): Syn odmítá chodit na kroužek, který stál deset tisíc. Manžel tvrdí, že ho máme donutit

Náš jedenáctiletý Adam nikdy nebyl velký sportovec. Vyzkoušel plavání, florbal i atletiku, ale nic ho příliš nechytlo. Proto jsme měli velkou radost, když na konci prázdnin přišel s tím, že by chtěl hrát tenis. Pololetí stálo přes sedm tisíc, k tomu jsme koupili raketu, boty a oblečení. Dohromady jsme se dostali skoro na deset tisíc!

Věděli jsme, že je Adam v porovnání se spoluhráči starší začátečník, že většina dětí v jeho skupině už nějakou dobu hraje, ale trenér nás uklidňoval, že se to časem srovná. Upozorňovali jsme na to i syna, tvrdil, že mu to nevadí. První dva týdny chodil na tréninky nadšeně. Jenže třetí týden bylo vše jinak. „Mami, já už tam nechci chodit.“ řekl mi cestou domů.

Helena (37): Syn odmítá vysněný kroužek, protože ho tam nenechám jet samotného

Manžel se pořádně naštval

Nejdřív jsem si myslela, že jednoduše opadlo prvotní nadšení a stýská se mu po poflakování u počítače. Když jsem se zeptala proč, pokrčil rameny. „Prostě mě to nebaví.“ Jenže ještě před pár dny byl nadšený, sledoval tenis v televizi, komentoval ho. Něco mi na té náhlé změně nesedělo.

Manžel měl jasno okamžitě. „Tak to tedy ne! Peníze nerostou na stromě, pěkně to pololetí dochodí!“ rozčílil se. Podle něj musí Adam pochopit, že když se pro něco rozhodne, nemůže toho při první nepříjemnosti nechat. V tom s ním souhlasím a samozřejmě nechci syna učit, že stačí říct „nechci“ a povinnosti zmizí. Jenže tím to pro mě nehasne, přemýšlím, co je za tím, a nechci, aby se syn trápil.

Marcel (43): Dceřin drahý kroužek odhalil trhliny v našem manželství. Ale že to skončí takhle špatně, jsem nečekal

Ostatní jsou mnohem dál

A tak jsem Adama na trénink odvezla a chvíli se dívala. Teprve tam mi došlo, jak velké jsou mezi dětmi rozdíly. Některé hrají i několik let, syn vedle nich působí zvláštně. Navíc je ve skupině trenérův vnuk. Trenér ho neustále dává za vzor, chválí a kluk se podle toho chová. Byl mi dost nepříjemný.

„Když něco zkazí on, nic se neděje. Když já, tak se mi všichni smějí,“ řekl mi syn. Nevím, nakolik je to celé pravda. Manžel má jasno. „Tak ať trénuje a dožene je. To je život.“ Jenže Adam je teď před tréninkem zamlklý, tvrdí, že ho bolí břicho a podobně. Když jsem se ho zeptala, jestli mi nechce říct víc, odmítl se o tom bavit.

Zora (37): Můj desetiletý syn se vzteká, že ho nepustím samotného na kroužek. Bojím se, že se mu cestou něco stane

Deset tisíc vyhodit nechci

Samozřejmě mě štvou i peníze. Máme doma novou raketu, boty, oblečení a zaplacené celé pololetí. Navíc si tenis vybral sám! Manžel proto trvá na tom, že pololetí dotrénuje. „Nemůže utéct pokaždé, když zjistí, že je někdo lepší než on,“ tvrdí.

Já už si tak jistá nejsem. Nechci z každého synova nepříjemného pocitu dělat problém a okamžitě ho zachraňovat. Zároveň vidím, že na tréninky nechodí jen nerad, ale začíná se jich vyloženě bát. Možná jen těžce nese, že začal později a ostatním nestačí, nebo mu nesedí trenér a jeho přístup. Ale možná se děje ještě něco, co mi Adam nechce říct. Jen nevím, kolik týdnů ho mám nutit chodit na tenis, abych poznala rozdíl mezi obyčejným vzdáváním a chvílí, kdy už bych měla stát na jeho straně.

Evžen (39): Manželka se zbláznila a přihlásila dceru na spoustu kroužků. Vždyť ani nemá čas hrát si s kamarádkami

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].