Vyhlazení Lidic ve vzpomínkách pamětníků: Tatínek mě políbil na čelo. Pak jsem ho už nikdy neviděla

K vyhlazení obce Lidice došlo v noci z 9. na 10. června 1942. Šlo o reakci a pomstu za atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. V důsledku takzvané heydrichiády bylo celé území Lidic srovnáno se zemí. Obyvatelé byli zastřeleni nebo posláni do koncentračních táborů. Celkový počet obětí byl 340.

Mohlo by Vás zajímat:

Osudná noc v Lidicích. Nacistická komanda neměla slitování, zapalovala domy, vykopávala rakve a přeživší popravila

Josef Císařovský

Josefovi Císařovskému bylo v době vyhlazení Lidic šestnáct let. Tehdy byl na půdě domu pana Kejmara v Makotřasech a maloval hořící kostel v Lidicích. Kejmar byl cestář, který k nim chodil na syrečky a pivo. Díky tomu, že se znali, ho, spolu s kamarádem, pustil k sobě domů. Na půdu chtěl proto, aby viděl, co se v obci zrovna děje.

Lidé z okolních vesnic věděli, co se tam děje a báli se, zda Němci nepůjdou i k nim. "Najednou začali Lidice bombardovat. Slyšeli jsme, jak řval dobytek a křičeli lidé," zavzpomínal pamětník Císařovský pro web Radiožurnálu. Pan Kejmar stal vedle něho a plakal. Později se stal Císařovský uznávaným historikem umění a svůj obraz lidického kostela si pověsil v ateliéru. Nikdy tak na něho nezapomněl.

Mohlo by Vás zajímat:

Vyhlazení Lidic: Co o tragédii tvrdí milovníci okultních teorií?

Jaroslava Skleničková

Paní Jaroslava se narodila v Lidicích 27. března 1926 Jaroslavu a Anně Suchánkovým. Vyrůstala spolu se starší sestrou Miloslavou. Onoho osudného 10. června 1942 je brzy ráno probudil hluk a křik. "Náš tatínek spal nahoře a najednou slyšel takové ťukání," uvedla pamětnice pro web paměťnároda.cz. "Stoupl si za záclonu a skrz ni vidí, že celá ulice svítí a po silnici vedou trafikanta. A jak měl tu dřevěnou nohu z první světové války, tak to po té dlažbě tak ťukalo. Odkud odvedli lidi, tam nechali rozsvíceno. U nás byli v půl čtvrté. Šla jsem s tatínkem ke dvířkům, maminka se ještě starala o zvířata, měla starost, kdo je nakrmí."

"Ona si taky myslela, že jdeme pryč opravdu jen na dva dny do školy k výslechu, jak nám ti vojáci řekli, a že se pak vrátíme. Tatínek mě u těch dvířek vzal za rameno a povídá: Jaří, nezapomeň nikdy na Boha a snad dá Bůh, že se ještě uvidíme. Já si říkám, co to ten táta blábolí, vždyť za dva dny jsme zpátky... no, já byla spíš ještě dítě. Políbil mě na čelo a pak jsme společně došli na náves. Před farou stál hlouček mužů, tatínka k nim přiřadili a už jsem ho nikdy neviděla. Ta jeho slova si dodnes pamatuju a když zavřu oči, úplně ho před sebou vidím, jak mi to říká."

Otec paní Jaroslavy zemřel na zahradě Horákova statku. Ji zařadili již mezi dospělé ženy, bylo jí šestnáct. Skončila v koncentračním táboře Ravensbrück. Tam se stala vězenkyní číslo 11788. Aby se úplně nezbláznila, učila se s ostatními básničky, které si pak přeříkávaly na apelu. Tábor byl pro ni školou života. Poznala hrdinství, obětavost i solidaritu.

Mohlo by Vás zajímat:

Josef Gabčík se po atentátu na Heydricha ukryl u přítelkyně. Ta si myslela, že čin spáchal nějaký lump

Jiří Pitín

Jiří Pitín válku přežil, přišel ale o rodiče i sestru. Otec byl popraven v Praze, matka zemřela v Ravensbrücku a sestru zavraždili v Chelmnu. Když na Lidice zaútočili Němci, bylo mu pouhých sedm týdnů. Byl druhým nejmladším dítětem v obci. Že si z té doby nic nepamatuje, bere jako požehnání.

Den před tragédií s ním byla jeho maminka Blažena u lékaře v Praze. Její sestra Marie jí nabídla u sebe přespání, Blažena ale odmítla, neboť se měl další den ráno z noční směny vrátit otec Jiřího František. "Z Terezína přijelo židovské komando se sudy s vápnem. Vykopali hrob. Muži tam leželi v těch řadách u toho Horákova statku - odebrali jim doklady, cennosti, všechno, co měli po kapsách. Svlíkli je a naházeli do toho hrobu, jako sardinky je tam uložili," vylíčil Jiří Pitín, co se dozvěděl o osudu svého strýce Josefa.

Jiří poté se svou matkou putoval do Malé pevnosti v Terezíně. To byl jejich poslední společně strávený čas. Po měsíci ji odvezli do tábora, jeho zase do nalezince v Praze. Odtamtud putoval do kojeneckého ústavu v Praze-Krči. Přesnou příčinu smrti maminky pan Jiří nezná, má ale dvě možné verze: buď dobrovolně vběhla do drátů s vysokým napětím, nebo že se nervově zhroutila a běhala neustále k bráně, kde volala svého muže a děti. Sestra Marie byla pravděpodobně zplynována v takzvaných Sonderwagen. Po válce se Jiřího ujala jeho teta Marie, která se o něho starala již v kojeneckém ústavu.

Mohlo by Vás zajímat:

80 let od atentátu na Heydricha: Dopustil se jedné osudné chyby, která ho stála život

Galerie Vyhlazení Lidic ve vzpomínkách pamětníků: Tatínek mě políbil na čelo. Pak jsem ho už nikdy neviděla

+ 3 fotky + 4 fotky