Facebook
Instagram
Herec Bořek Slezáček (55) nedávno vydal svoji knižní prvotinu, sbírku povídek Kéž bys tu byla. V posledních letech se snaží dohnat vše, co zameškal v divokých devadesátkách, které podle svých slov proflákal. „Hereckou kariéru jsem začínal s vědomím, že všichni ostatní mají náskok 20 nebo 30 let. To se mi povedlo aspoň trochu stáhnout, ale za cenu toho, že tím trpí rodina," svěřil se Slezáček v druhé části rozhovoru pro Lifee.cz.
Svým dvěma synům, třináctiletému Koljovi a desetiletému Andrejovi, se svou častou nepřítomnost snaží kompenzovat materiální hojností. "Uplácím je věcmi, hmotnými statky, sportovními potřebami, elektronikou, věcmi, které je nějak posunují, vzdělávají. Jsem si vědom toho, že to není úplně správně, ale nějak jim to nahrazovat musím," poukazuje Bořek Slezáček.
Bořek Slezáček o knihách a starém dobrém světě
Synům jste svoji knihu povídek přečíst nedával? Jsou možná ještě malí, ale přeci jen…
Mladšímu je 10 let a staršímu třináct. Nemyslím, že by je to teď zajímalo. Ta kniha není pro děti, takže Andyho by to nebavilo a Kolja je teenager – zajímají ho jiné věci. Ačkoli jsem se oba snažil ke čtení vést, oni jsou spíše audiovizuální typy. Dneska máme pestrou nabídku televizního obsahu, že na čtení nemají tolik času.
Předpokládám, že vaše dětství bylo úplně jiné.
Já v knihách vyrostl a byl jsem v knihovně pečený vařený. V domě, kde jsem vyrůstal, byly knihy všude. Mám ke čtení jiný vztah než oni. První knihu jsem začal psát v 33 letech, nikdy jsem ji nedokončil, protože jsem od ní pořád odbíhal, ale to byla knížka pro děti. Psal jsem ji pro své děti, až je jednou budu mít. Teď leda že bych ji dokončil pro vnuky.
Teď jste se rozepsal, to by stálo za dokončení, ne?
Samozřejmě, nikdy neříkej nikdy. Ale nemám v úmyslu svoji spisovatelskou kariéru postavit na knížkách pro děti, ačkoli mou nejoblíbenější knihou je Tom Sawyer. Myslím, že tenhle druh dobrodružství už dnes děti nezažívají – ale tím nežehrám, jsem progresivista. Nemám rád řeči o starém dobrém světě. Nic jako starý dobrý svět nikdy nebylo.
Každá generace má svůj starý dobrý svět.
Svět se samozřejmě zrychluje. Maminky, babičky a prababičky měly s malými rozdíly defacto stejné dětství, když se nad tím zamyslíte. Zatímco naše děti a vnuci budou mít dětství diametrálně odlišné i o tu jednu generaci od sebe, tak moc se svět zrychluje. Ale já nejsem z těch, kteří by nadávali, že je to špatně. Konzervativci mi obecně přijdou úsměvní. Nejde strčit hlavu do písku a myslet si, že až ji vytáhnu, svět bude stejný. Ostatně co mají na mysli tím starým dobrým světem? Středověk? Světové války? Koncentrační tábory? Dětství? Dětství se líbilo nám všem, kdo jsme ho přežili. Mnozí jinde na světě to štěstí nemají.
Bořek Slezáček a divadlo
Kniha se křtila v Činoherním klubu. Předpokládám, že vaši synové se nebyli podívat ani na Macbetha, ve kterém zde hrajete?
Ne. Zatímco Kolja v divadle vyrostl a viděl mnoho představení, ve kterých hraji, Andy opravdu není divadelní typ. Jednou se byl podívat na Alenku v kraji zázraků. Tam mě na konci zatýkali vojáci. Najednou se na forbíně objevil Andy a šel zachránit tatínka.
Ale to je od něj hezké!
No, je, strašně. Andy je takový. Nicméně toho Macbetha viděla z rodiny pouze moje žena. Je to tak temné a pochmurné, že by to klukům v hlavě zamíchalo kartami. Myslím, že teď není potřeba, aby to viděli.
Za pár let by se jim to mohlo hodit.
Za pár let se jim to bude hodit jako maturitní téma, bezesporu. I když ta verze, kterou jsme stvořili s Ondrou Sokolem, je skutečně temná a původní verzi značně vzdálená.
Co to pro vás znamená? Vzdaluje vás to od muzikálů a lehkých komedií?
Kdybych to spočítal, hraji určitě více činoher než muzikálů. Ale samozřejmě, že Činoherní klub je meta pro každého herce. Myslím, že si tam chce zahrát každý a v každé generaci se to povede jen pár lidem. Jsem za to samozřejmě nesmírně vděčný, ale kdybych si mohl neskromně vybrat, raději bych se tam na tom jevišti objevil v některé současné britské černé komedii. Mám zjevně trochu problém se Shakespearem. Trpím takovým divadelním blokem, který pramení z muzikálů.
O co jde?
Když na divadle zapomenete text, tak se nic moc neděje – vyjdete ze situace a něco řeknete. Ale když zapomenete text v písničce, tak je to špatné, protože hudba pořád běží. Někdo si začne vymýšlet, já mlčím. Shakespeare má s hudbou mnoho společného, protože tam zase běží text toho verše, blankversu, a nemůžete z něj vystoupit.
Bořek Slezáček o výchově synů
Co dalšího vás čeká?
Tento rok mám celkem pět divadelních premiér, z čehož dvě mě ještě čekají. V obnovené premiéře muzikálu Vánoční zázrak budu hrát roli, kterou původně ztvárnil Karel Dobrý. Paradoxně se spolu občas potkáváme – na natáčení, což je také gró mé herecké práce a valnou většinu projektů natáčím se zahraničními produkcemi. Nikdy by mě nenapadlo, že své jazykové vlohy využiju k tomuhle. Točím hodně v němčině, což má pro německé produkce tu výhodu, že mě nemusí dabovat. Jim přízvuky v řeči nevadí. Jak jsou jejich města kosmopolitní, tak tam každý má tak trochu svoji němčinu.
Rozšiřuje se vám fanouškovská základna v německy mluvících zemích?
To rozhodně ne. Do toho mám daleko. Měl jsem chvilinku v plánu, že bych se částečně přestěhoval do Německa. Jedna role tomu nahrávala. Točilo se pár dní v Česku a pak celý půlrok tam. Ale covid do toho hodil vidle. Člověk, když se přestěhuje do Berlína a musí tam třeba půl roku točit, tak za tu dobu si tam nějakou kariéru může začít budovat. Tak třeba to ještě přijde. A nebo ne.
Máte vůbec čas na rodinu?
Nemám. Kluci by si zasloužili, abych se jim víc věnoval. Hodně času jsem v životě proflákal a musím toho dohánět hodně. Svoji hereckou kariéru jsem začínal s vědomím, že všichni ostatní mají náskok 20 nebo 30 let. To se mi povedlo aspoň trochu stáhnout, ale za cenu toho, že tím trpí rodina. Kluci už jsou velcí a velmi samostatní, a když čas mám, tak jim ho skutečně věnuji. Včera jsme třeba byli půl dne na Štvanici ve skateparku. A jinak je samozřejmě uplácím.
Čím je uplácíte?
Penězma, čím se lidé uplácejí?
Děti můžete uplatit třeba čokoládou.
Říkat někomu, komu je 13 let, dítě, už nefunguje. Uplácím je věcmi, hmotnými statky, sportovními potřebami, elektronikou, věcmi, které je nějak posunují, vzdělávají. Jsem si vědom toho, že to není úplně správně, ale nějak jim tu svoji častou nepřítomnost nahrazovat musím. Já peníze nevymyslel, ale jsou tady. Když už kupuju dárek, hledím na to, aby měl nějaký smysl.
Slyšela jsem, že když udělají něco špatného, dokážete jim skvěle mluvit do duše.
Samozřejmě, není to tak, že bych doma vůbec nebyl. Oni tam také často nejsou. Kolja v pátek odejde a vrátí se třeba v neděli. My ho nijak neomezujeme, i když samozřejmě víme, kde a s kým je. Já nikdy nechtěl děti vychovávat metodou příkazů a zákazů. Jsem tady pro ně. Když udělají průšvih, tak to spolu můžeme probrat, říct si, že tudy cesta nevede, a vzít si z toho ponaučení. Nevěřím v drakonické tresty a myslím, že doba je jiná. Jsem z generace, kterou na základce mlátili a tělesné tresty byly jediný způsob, jak tu smečku přinutit k poslušnosti. Trestat dnes ale nemá smysl, jsou to svobodné bytosti, vidí svět jinak a moc dobře vědí, že když udělají průšvih, tak si to musí ustát. A že průšvih někdy může být tak velký, že jim může dramaticky zkomplikovat celý život. To oni moc dobře vědí. Otázka je, jestli si z toho něco dělají.
Řekl jste, že jste zvažoval na půl roku odcestovat do Berlína. To by váš rodinný život neovlivnilo?
Třeba bych je bral s sebou. Berlín je od Prahy 500 kilometrů a netočíte denně. Děti mohou sednout do vlaku, oba kluci jsou velmi samostatní. To by nebyl problém. Znamenalo by to komplikaci, ale ty jsou od toho, aby se řešily. Myslím, že i tohle pravidelné cestování – já to tak měl – je pro člověka velký přínos. Osamostatní vás to a naučíte se komunikovat. Cestování je ten nejlepší možný způsob vzdělání. Vidět, že svět má spoustu podob a že ne všude to běhá podle stejných pravidel, a hlavně, že nejsme pupek světa.
