Spisovatel Bořek Slezáček: Za nejvyšší hodnotu považuju solidaritu. V tomto směru jsme se trochu ztratili v lese

Spisovatel Bořek Slezáček: Za nejvyšší hodnotu považuju solidaritu. V tomto směru jsme se trochu ztratili v lese
Zdroj: Herminapress
Sbírku povídek Bořka Slezáčka pokřtili herec Kryštof Bartoš, zpěvačka Bára Basiková a moderátorka Jitka Asterová.Sbírku povídek nazval Bořek Slezáček Kéž bys tu byla a vypráví o lidech, kteří se na první pohled zdají být obyčejnými a společnost na ně tak trochu zapomněla.Moderátorka Jitka Asterová se přiznala, že si na Bořka Slezáčka před lety myslela.Jitka Asterová říká, že je povídkami nadšená a překvapila ji jejich hloubka. Některé z nich prý dlouho rozdýchávala.+ 4 fotky+ 5 fotek

Herec Bořek Slezáček (55) si může připsat další triumf, a to nově vydanou sbírku povídek, kterou poeticky nazval Kéž bys tu byla. Jak vysvětluje v první části rozhovoru pro Lifee.cz, hnacím motorem při psaní pro něj byla určitá kritika společnosti, kterou se ovšem rozhodl zahalit do závoje černého humoru, jenž je mu blízký. Najdeme v knize i autora samotného?

Veronika Nováková
Veronika Nováková 21. října 2022

Bořek Slezáček se nekorektním humorem rád pobaví, ale nesnesl by například pohled na rasistu, jak se směje vtipům o Romech. „Každý máme svůj důvod smát se humoru na hraně. V tom je nekorektní, ale i v širším smyslu černý cynický humor přínosný – že nám říká víc o nás než o těch, kdo v něm figurují,“ zamýšlí se v našem rozhovoru.

V některých z povídek, které Bořek Slezáček napsal, najdete narážky na známé písničky. Hudbu by totiž herec mohl poslouchat 24 hodin denně a ne náhodou připomíná název jeho sbírky Kéž bys tu byla slavný song kapely Pink Floyd Wish You Were Here.

Spisovatelka Alena Mornštajnová o knížce pro Terezu Maxovou: Váhala, zda do toho jít. Výsledek ji ale těší
Mohlo by Vás zajímat:

Spisovatelka Alena Mornštajnová o knížce pro Terezu Maxovou: Váhala, zda do toho jít. Výsledek ji ale těší

Povídka, podle které je kniha pojmenovaná, je melancholická a smutná. Byl to účel?
Vlastně ano. Můj první záměr byl napsat sociálně kritickou sbírku povídek o lidech, na které jsme zapomněli, jsou osamělí a z mnoha příčin nejsou vítězi v systému, ve kterém žijeme. Za nejvyšší hodnotu nepovažuji osobní svobodu za každou cenu, ale solidaritu. V tomto směru jsme se trochu ztratili v lese. Během psaní třetí povídky jsem nicméně zjistil, že je to strašná deprese. Nakonec jsem tedy zůstal u toho, že se snažím popisovat svět, ve kterém žijeme, ale zvolil jsem raději černý humor.

Ten je vám asi blízký, používáte ho také v běžném životě?
Myslím, že černý humor má rád skoro každý. I když jsem v životě potkal pár lidí, kterým se moc nepozdával, ba dokonce je pohoršoval. Což mě ale vlastně taky baví. Obecně si myslím, že takový ten mírně cynický až nekorektní humor je velmi rozšířený druh zábavy.

Co se týká nekorektního humoru, samozřejmě nesnáším stereotypy v uvažování, nechápu rasisty, nesnáším je. Ale například vtipům o Romech nebo o Polácích se směju právě kvůli těm stereotypům. Jsou ale lidi, u kterých by mi vadilo, že se jim smějou, protože o nich vím, že jsou rasisti jako prase a že ty stereotypy, které takový humor používá, si oni opravdu myslí. Jinými slovy, každý máme svůj důvod smát se humoru na hraně. V tom je nekorektní, ale i v širším smyslu černý cynický humor přínosný – že nám říká víc o nás než o těch, kdo v něm figurují.

Měl jsem v plánu, že ta knížka bude tak trochu obžaloba toho, jak žijeme v konzumu a zapomínáme na lidi, kteří nejsou vítězi kapitalismu a my se jim ještě smějeme a říkáme jim, že si za to můžou sami – ať si vezmou čtyři svetry.

Spisovatelka Iva Hüttnerová má lék na splín: Pomáhá zahrádka a procházky, jídlem se mé zoufalství prohlubuje
Mohlo by Vás zajímat:

Spisovatelka Iva Hüttnerová má lék na splín: Pomáhá zahrádka a procházky, jídlem se mé zoufalství prohlubuje

Psal jste podle skutečných lidí a událostí? Poznají se tam někteří?
Spousta autorů říká, že ryze fabulují. Já to v mnoha případech říkám také. Třeba zrovna u zmiňované povídky Kéž bys tu byla. Ten příběh jsem si vymyslel, ale jsou tam i povídky, ve kterých jsem si existující osobu vypůjčil, abych popsal určitou situaci. Tyhle příběhy se ve skutečnosti nikomu nestaly. Inspirovaly mě také události, které jsem zažil nebo mi je někdo vyprávěl. Nakonec si to ale žije vlastním životem. Je pro mě mnohem jednodušší příběhy vymýšlet než popisovat skutečnost – to mě ve výsledku omezuje.

Vyřizoval jste si prostřednictvím povídek také s někým účty?
Účty si s nikým nevyřizuji a nechovám k nikomu takové emoce. Když už s někým mám, jak se říká, na pivo, tak mu to sdělím hned a máme oba klid.

Knihu jste začal psát během pandemie koronaviru?
Obecně jsem během pandemie začal psát, ale nejprve jsem se pustil do divadelního scénáře. Chtěl jsem ho později realizovat, ale zatím k tomu nedošlo. Není čas. Napsal jsem také filmový scénář, který se zalíbil Honzovi Hřebejkovi, takže film začneme příští rok točit ve spolupráci s Českou televizí, pokud vše půjde, jak má. Povídky v mé knize jsou krátké útvary, proto jsem si je psal v mezičase. Když byly hotové asi čtyři, tak mě kontaktovalo nakladatelství s tím, že by je rádo vydalo, a tak vznikl deadline – pro mě velice vítaný bič. Zbytek povídek jsem dopsal během asi dvou měsíců.

Spisovatelka Bára Nesvadbová: Často s tátou mluvím. Dokud máme mrtvé v srdci, jsou mezi námi
Mohlo by Vás zajímat:

Spisovatelka Bára Nesvadbová: Často s tátou mluvím. Dokud máme mrtvé v srdci, jsou mezi námi

Mnoha povídkami se prolínají narážky na známé písně. Byl to záměr?
V jedné je píseň zásadní. Jedna povídka je vlastně takový příběhový soundtrack. Takže ano, určitě to záměr je. Tahle povídka, ve které hraje hudba hlavní roli, je do značné míry autobiografická, jakkoli je to opět z části fabulace. Jsou to poslepované příběhy, které se skutečně staly, ale nevystupuji tam, a pokud ano, ve velmi pozměněné podobě. Mým dětstvím, dospíváním a celým životem se hudba intenzivně prolíná. Kdybych nespal, poslouchám ji 24 hodin denně. V dospívání pro nás hudba znamenala všechno.

A název vaší knihy?
Název sbírky Kéž bys tu byla je sice odvozen od názvu jedné z povídek, která s hudbou nemá nic společného, ale v podstatě by se dal vztáhnout na moji nejoblíbenější píseň od skupiny Pink Floyd Wish You Were Here. Pink Floyd tuhle píseň vztahují k muži, ke svému bývalému členu. Já ji taky vztahuji k chlapovi, a sice ke svému nejlepšímu kamarádovi z dětství. Ale vztaženo k ženě by se to dalo přeložit jako Kéž bys tu byla. Takže důvody k pojmenování té knihy takhle byly dva.

Kdy se vám tvoří nejlépe? Někomu v noci, když dům ztichne, jinému ráno, když si udělá snídani.
Na to jsem ještě nepřišel. Ale obecně – když mám největší klid. Večer už by to asi nebylo ono, ale to nad těmi věcmi nejčastěji přemýšlím. Vlastně píšu nejraději odpoledne, když je ještě hezky, protože často píšu na naší krásné zahradě. Buď tedy sedím doma v pracovně, nebo venku – máme tam několik altánů. Mám kde vysedávat, pokud mě neotravuje pes nebo některá z našich devíti koček.

A děti.
Děti už většinou nebývají doma. Známí spisovatelé třeba psali od rána – řekli si, v 7 ráno začnu a v 11 skončím. Takhle já to bohužel nemám a psaní věnuji čas nárazově, což samozřejmě není dobře.

Milan Kundera je česko-francouzský spisovatel, který od roku 1975 žije ve Francii. Své texty psal nejdříve česky, nyní francouzsky. V roce 1979 byl zbaven československého státního občanství a jeho dílo bylo v Československu až do sametové revoluce zakázáno.
Mohlo by Vás zajímat:

Spisovatel Milan Kundera slaví 91. narozeniny: Nařkli ho z udavačství, na vlast před lety zanevřel

Neláká vás dát si k psaní sklenku vína? Hodně spisovatelů u psaní pije.
Já už jsem s pitím skončil a nemám v plánu se k němu vracet. Tím neříkám, že se to nemůže změnit. Třeba se ke stáru rozhodnu přestěhovat do maringotky v Beskydech a upít se tam k smrti. To všechno je ve hře. Hrozně nerad bych totiž ve stáří někomu visel na krku. Ale ne, sklenka mě během psaní neláká, protože já rád tvořím s čistou hlavou. Jak byste potom oddělila, co napsalo Chianti a co Slezáček?

Ono se to u spisovatelů může prolínat.
To ano, ale já jsem alkoholik a neuměl bych se jenom picnout. Já se umím jenom ožrat do plnejch a to už se potom nedá psát.

Co na knihu říkají vaši blízcí? Na křtu jste se nechal slyšet, že povídky vaše žena četla.
Když jsem psal první povídky, vždycky jsem je po dokončení vytisknul a dal je Žanetě přečíst. Ona je pochválila a měla i nějaké věcné připomínky. Ale potom jsem to dělat přestal. Řekl jsem si, že jí dám přečíst až celou knihu – abych se měl na co těšit. Myslím, že jak jsou ty povídky seřazené a koncipované, fungují mnohem lépe jako celek než jednotlivě vytržené z kontextu, jakkoliv jsou to na sobě nezávislé, samostatné příběhy.

Co se dozvíte v druhém dílu našeho rozhovoru?

  • Jak přistupuje k výchově svých synů Kolji a Andyho
  • Čím a proč své syny uplácí
  • O roli v Shakespearově Macbethovi v Činoherním klubu
  • Proč zvažoval stěhování do Berlína
  • Proč nemá rád řeči o starém dobrém světě
  • Jaký psychický blok si uhnal v muzikálech

Škola líčení: Vizážistka Diana Vitikačová radí, jak na rychlý denní make-up do školy či do práce

Další články