Facebook
Instagram
Zora byla tak zoufalá, že se rozhodla opustit svého manžela. Bydleli pod jednou střechou s tchyní, která ji stále urážela kvůli tomu, že nemůže mít děti. Zora nenašla zastání ani u svého manžela.
Zelený kufr, naplněný až k prasknutí, stál v předsíni. Menší kufr jsem už odnesla do auta. Vešla jsem do ložnice, naposledy se rozhlédla... Na komodě jsem uviděla naši svatební fotografii. Oči se mi zalily slzami, i když jsem si slíbila, že už neuroním ani jednu. Je to těžké, když opouštíte manžela, kterého tak moc milujete...
Musela jsem to udělat
Prošla jsem kolem kuchyně, ještě jednou se podívala na náš náš obývák, vyšla z domu a zamkla. Když jsem si sedla do auta, pocítila jsem, jak mi po tvářích stékají slzy. Brečela jsem nad naším krátkým, sotva pětiletým manželstvím, které jsem se právě snažila ukončit. Utíkala jsem od manžela Čestmíra (39), přestože jsem nechtěla.
Otřela jsem si oči a naposledy pohlédla na část domu, kde bydleli tchán a tchyně. Viděla jsem záblesk televize, určitě ještě nespí.
Když jsem konečně vyrazila, zazvonil telefon. Na displeji blikalo jméno Čestmír. Jaká náhoda! Nezvedla jsem to. Vydala jsem se vstříc svému novému životu.
Ale nejdřív jsem zamířila k sestře na venkov.
„Jestli to bylo takové trápení, možná jsi udělala správné rozhodnutí...“ řekla mi sestra, když kladla na stůl kávu a jablečný koláč.
„Nevím... Miluji Čestmíra, ale takhle nemůžu žít.“
„Tchyně ti dělala ze života peklo... a Čestmír se bál postavit na tvou stranu," řekla rozzlobeně. "To ty bys pro něj měla být ta nejdůležitější žena.“
„Měla bych být... Omlouvám se, ale teď bych si jen ráda lehla.“
„Samozřejmě, jdi nahoru. A kdybys něco potřebovala, víš, kde mě najdeš.“
„Jediné, co potřebuji, je klid, nic víc...“ řekla jsem smutně.
Sestra mě pohladila po vlasech jako malou holčičku. Věděla jsem, že u ní nezůstanu dlouho, protože jsem nechtěla být přítěží, ale v tu chvíli byla mou jedinou záchranou.
Nedokázala jsem klidně spát
Lehla jsem si na postel a usnula. Moc dlouho jsem nespala, protože mi začal zvonit telefon. Byl to Čestmír. Znovu jsem to nezvedla. Představila jsem si, jak se vrací domů ze služební cesty a najde tam jenom dopis na rozloučenou. Napsala jsem, že odcházím a aby mě nehledal. Zmínila jsem, že brzy probereme rozvod a omluvila jsem se za to, jaká jsem. Na víc jsem se nezmohla.
Telefon zvonil ještě několikrát. Nakonec mi přišla od manžela zpráva: „Zavolej mi! Mám o tebe strach.“
Jeho starostlivost mě dojala. Vstala jsem a šla dolů.
Sestra sledovala film. Tiše jsem si sedla vedle ní.
„Trápí tě to, viď?“ zeptala se.
Jen jsem přikývla.
„Tentokrát se neusmíříte?“
„Nemyslím si. Moje tchyně mě ponížila tak moc...“
„Co se stalo tentokrát?“
Nechtěla jsem se vracet k té hrozné oslavě, ale musela jsem jí to říct. Možná se mi uleví.
Potřebovala jsem to ze sebe dostat
„Všechno se to stalo na její oslavě...“ ponořila jsem se do vzpomínek. "Tchyně vždycky pořádala své oslavy v restauraci, ale tentokrát ji udělala doma. Nemohla jsem se z toho vykroutit, protože bydlíme v dvojdomku!“
„A co se tam stalo?“
„Pozvala spoustu těhotných žen, jen proto, aby mi to osolila. Objevila se tam nějaká dávno neviděná sestřenice s břichem, pak kamarádka její dcery a dokonce i sousedka. Nemluvě o všech těch dětech. Ani nevím, čí to byly děti...“
„Myslíš, že to udělala schválně?“
„Jsem si tím jistá! Moje neplodnost je pro ni zdrojem posměchu. Tentokrát mě ponížila víc než kdy předtím. Hladila těm ženám břicha a nahlas prohlašovala, jak moc chce být babičkou, ale má neschopnou snachu, která jí ani nedá vnuka...“
„A co na to Čestmír?“ zeptala se sestra.
„Jen tam mlčky seděl. Vůbec mě nebránil, i když ví, jaká je naše situace. Zná výsledky mých testů!“
„To je hrozné!“
„A to není všechno. Tchyně mě pomlouvá za mými zády, říká o mně, že jsem neplodná nula,“ rozbrečela jsem se.
Cítila jsem obrovský smutek
„Tohle nedokážu poslouchat!“ rozčílila se sestra. „Spousta párů nemá děti z různých důvodů a není to konec světa.“
„Moje tchyně to nechápe. A já už mám dost jejích neustálých urážek.“
„Měla by sis s Čestmírem upřímně promluvit. Je to přece tvůj manžel.“
„Myslíš, že jsem to nezkoušela? Je slepý a hluchý. Jen přikyvuje té čarodějnici a předstírá, že nevidí mé slzy. Prosila jsem ho, aby s ní promluvil, ale on si myslí, že přeháním.“
„Opravdu se chceš rozvést?“
„Nechci, ale v téhle situaci prostě musím. Už toho mám dost.“
Chtěla jsem ještě něco dodat, ale náš rozhovor přerušil zvuk klaksonu a záblesk světel auta.
„To musí být Čestmír!“ řekla sestra.
„To není možné!“
„Promiň, ségra, ale každý by tě začal hledat tady,“ zasmála se. „Mám ho pustit dovnitř? Nebo raději poslat pryč...“
Neodpověděla jsem.
„To jsem si myslela,“ slyšela jsem její hlas z chodby.
Napadlo mě, že Čestmírovi na mně možná přece jen záleží, když se mě vydal hledat uprostřed noci.
Možná ještě máme šanci
Když vešel, ztuhla jsem. Ještě nikdy jsem ho neviděla v takovém stavu. Byl unavený a ztrhaný.
„Takhle chceš ukončit naše manželství?“ držel v ruce můj dopis na rozloučenou.
„Pojďme raději ven,“ řekla jsem a vyskočila z pohovky.
„Překvapený?“ zeptala jsem se chladně, když jsme vyšli do zahrady. „Kolikrát jsem ti říkala, abys s mámou něco udělal. Mlčel jsi, když mě urážela!“
„Vím... byl jsem hloupý.“
„Tak přece jen jsi něco pochopil.“
„Omlouvám se za ni i za sebe. Vrátíš se se mnou domů?“
„Proč? Aby tvoje matka mohla pokračovat v urážkách?“
„Pohádali jsme se... Spoustu věcí jsme si vyjasnili, takže by neměla. A kromě toho...“
„Co?“
„Možná je čas se odstěhovat...“
„To snad není možné! Ty se chceš odstěhovat od matky? Vydržíš to? Protože jsem si jistá, že bude zuřit.“
„Přemýšlel jsem o tom a možná by to bylo dobré řešení. Když bude daleko, konflikt mezi vámi...“
„Posloucháš se vůbec? Jaký konflikt? Tvoje matka na mě útočí, já se ani nebráním. Nazvala bych to šikanou. Vrátím se, když řekneš matce, aby se nepletla do našeho života, a že pokud mě ještě jednou urazí, přerušíš s ní veškeré styky. A co nejdřív se odstěhujeme. Rozumíš?“
„Asi nemám moc na výběr, co?“ zeptal se Čestmír.
„Nemáš. Pokud pro tebe něco znamenám... i když ti nemůžu dát dítě...“
Po těchto slovech jsem se rozplakala. Nahromaděné emoce musely vyjít ven. Objal mě a v tu chvíli jsem věděla, že zůstaneme spolu...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
