„Talent má i ten největší lůzr, v realizaci našich snů nám brání výchova,“ říká osobní kouč Aleš Kalina

25. Října 2017
Vzdal se 160tisícového platu. A začal být šťastný.
Zdroj Ales-kalina.cz
Dobrý sluha, ale hrozný pán. Řeč je o mozku, který, ač nám napovídá, co je smyslem našeho života, nedokáže nás pošťouchnout k činu. Kouč Aleš Kalina se v zájmu osobního štěstí vzdal kariéry finančního ředitele v Microsoftu i 160tisícového platu. Povídali jsme si s ním o tématech prokrastinace, strachu i lenosti. A především o tom, jak rozhýbat své sny.

Tuším, co by mě bavilo a naplňovalo, ale nemohu se dokopat k činnosti. Jsem ztracený případ?

To vůbec. Všichni jsme od narození stvořeni k úspěchu. Máme v sobě talentové vlohy, akorát v hlavě nosíme určité blokační programy, já to nazývám emoční rovnice, které nás od úspěchu postupně odvádí. Ty se nám tam dostaly výchovou.

To znamená, že z nás laxní bytosti udělali paradoxně rodiče, kteří pro své děti chtějí obvykle to nejlepší?

Uvedu příklad: Tatínek je traktorista a syn bude mít vlohu vynálezce, takže má tendence hodně stavět a podobně. Rodiče ho v tom ale nepodporují a říkají mu: „To se ti nepodaří.“ „V tom peníze nevyděláš, musíš být zaměstnaný…“ Tímto způsobem mu naprogramují jeho hlavu – a on bude v dospělosti opakovat ty samé věci, které slyšel doma. To je to, o čem se říká „jablko nepadá daleko od stromu“.

Uspět se může podařit i těm, které rodiče v jejich snech nepodporovali.
Pixabay.com

Asi není těžké, aby dítě těmto slovům uvěřilo – rodiče jsou pro něj vzhledem k věku pořád autority…

Přesně tak. Když dítě přijde na svět, nezná žádnou pravdu, realitu. Rodiče se tak pro něj stávají v podstatě Bozi.

Vzdal jsem se 160tisícového platu, rodiče mě měli za blázna

Setkal jste se s výjimkami, který se podařilo vymanit z tohoto nezdravého vlivu rodičů?

Jsou dva případy. První je takzvaný reverzní stav – rodiče to do toho dítěte tak „buší“, že začne vzdorovat, zatvrdí se a zaujme postoj „jen počkejte, já vám to všem ještě ukážu“.

Druhý případ se týká talentových vloh. Ty mají tendenci v nás silně prorůstat a někdy ta vnitřní síla prorazí i vzorce, které si neseme z výchovy. Představte si trávu, co proroste asfaltem.

Nejsou takoví lidé naopak ještě úspěšnější než ti, které rodiče odmalička podporovali v jejich snech?

Hezká otázka. Tihle lidé jsou vystaveni daleko většímu riziku, že to nedaj. Že je překoná jejich vlastní mozek a nechá dominovat obavy z neúspěchu. Svůj talent tak nikdy nezrealizují. Když se jim to ale podaří překonat, bývají mnohem silnější než ti, kteří mají od začátku podporu rodičů.

„Hlavně nevyčnívej,“ říkávala dnes úspěšnému kouči maminka.
Ales-kalina.cz

To se vám ověřilo ve vaší odborné praxi?

Jsem přímo jedním z nich. Doma jsem dostával těžkou sodu, ale díky své píli se mi podařilo s tou pusou od bahna vstát a nezůstat nějakým nízkopotenčním zaměstnancem.

Můžete svůj příběh popsat?

Naši si vždycky přáli, abych byl zaměstnaný. V roce 1995 jsem se stal členem managementu firmy Microsoft v České republice. Tím se moje kariéra poměrně slušně nastartovala. Po sedmi letech jsem se stal finančním ředitelem pro tři státy a jezdil po světě. Žil jsem americký sen Čecháčka, co se vypracoval. Ale cítil jsem, že mě to ve skutečnosti nebaví. Sice peněz jak želez, zlatá klec, ale duševní prázdnota.

Z vnitřní nespokojenosti jsem začal hledat sám sebe. Pokládal jsem si otázky jako „kdo vlastně jsem“, „proč tohle dělám“ a „co bych měl dělat, abych byl šťastný“. Z toho vzniklo impérium, které mám dneska. Naši mě vůbec nepodporovali, měli mě za blázna, že opouštím místo s měsíčním platem 160 tisíc, zlatými kartami, autem i firemními akciemi navrch…

Jak jste se hledal?
Každý z nás má v sobě talentové vlohy, perly, které musí objevit. Když je neobjeví, umře s pocitem, že nikdy nepoznal sám sebe a že tady byl úplně zbytečně.

Lenost často vzniká tehdy, když se musíme rozhodnout.
Profimedia.cz

Můžete to hledání ještě specifikovat? Skončil jste v Microsoftu a teď se snažíte přijít na smysl svého života. Co uděláte?

Nejprve si člověk musí uvědomit, že má v sobě nějakou tu perlu. A má ji opravdu každý – i někdo, koho bychom mohli označit za lůzra. Pak musí vymazat onen „software“, který mu do hlavy nasadili rodiče – ty programy jako „to nezvládneš“, „to nemůžeš“, „drž hubu a krok“, „nevyčnívej“… Jakmile to zvládnete, mozek vás najednou sám povede k úspěchu.

Já mám talent objevitele. Daří se mi nacházet nové věci v oblasti psychiky. Mamka mě v dětství vedla k tomu, ať hlavně nevyčnívám a dělám, co se po mně chce. Takže naprosto dementně nastavená hlava na úspěch nebo podnikání. Zpočátku jsem se bál své objevy vůbec publikovat. Bál jsem se předstoupit před lidi a říct, k čemu jsem došel. Byl jsem z toho vždycky úplně zpocený…

Strach? S trochou cviku se ho můžeme naučit ignorovat

Mluvíme tady hodně o výchově, ale jakou roli hraje v tom, že se neumíme rozhoupat k činnosti, strach? Třeba strach z neúspěchu?

Strach je něco, co chrání náš mozek od opětovného prožití bolesti, kterou jsme už někdy v minulosti prožili. Když někdo prožil bolestivý rozchod, má strach jít do dalšího vztahu. Když někdo prodělal peníze, má strach je investovat znova. Strach je fiktivní hodnota. Emoce, kterou se můžeme naučit ignorovat. Říkám lidem, ať se na mozek koukají jako na stroj, který se programuje už v těle matky, ale lze ho snadno přeprogramovat.

Co je pak lenost?

Častokrát bývá u lidí, kteří nevědí přesně, co mají dělat, protože mají spoustu možností. Lenost v podstatě chrání člověka, aby toho nedělal mnoho najednou.

Nebo aby se nemusel rozhodnout.

Třeba. Lidé se často rozhodnutí bojí. Rozhodnutí je zodpovědnost a může přinést bolest.

„Každý může být šťastný,“ říká Aleš Kalina.
Pixabay.com

Nesouvisí s tím prokrastinace? Že prokrastinujeme, protože nevíme, kam skočit dřív?

Přesně. Lidé odkládají z nějakého důvodu, nejčastěji protože se bojí udělat rozhodnutí. Nebo se bojí lidí, mají sociální fobie, takže to zase raději odloží. Za tím vším jsou ale pořád nějaké programy z výchovy.

Většina z nás prokrastinuje na sociálních sítích. Lze vinu svést alespoň částečně na ně? Prokrastinovali bychom bez technologií méně?

Rád bych vám řekl „ano“, ale nemůžu. Viníkem není to, že existuje Facebook, ale že nás rodiče nenaučili se zaměřovat na to, co je v životě nejdůležitější. Roztříštili nám ten periskop, přes který vidíme naše talenty a naši životní misi.

Když budu mít v sálu dvě stě lidí a budu po nich chtít, aby jmenovali jednu věc, kterou chtějí v životě dělat, rozpadnou se u toho. Nejsou ukotvení, nevědí, jaká je jejich životní mise. Když jim řeknu „vyberte jednu, kterou budete rok dělat“, začnou argumentovat slovy „no jo, ale teď nemám peníze“, „je to vůbec ta správná věc“ a „mám na to, abych to dělal“… Nemají vystavěnou osobnost. To jim ale nemám za zlé, protože je to nikdo nenaučil.

Lze akceschopnost naučit každého?

Lze. Někoho jednodušeji, někoho složitěji podle toho, kdo ho vychovával. Pokud člověk nechce být otrokem situací, koučink mu v tomto případě může pomoct.

Za mnohé sice může výchova, nenávidět rodiče ale podle experta řešení není.
Pixabay.com

Pro radu si chodí hlavně ženy. Má to vysvětlení

Tématu osobního rozvoje a štěstí se profesně zabýváte asi 13 let a za tu dobu vám pod rukama prošly stovky lidí. Jsme v dnešním světě ztracení tak, že lze mluvit o plošné „chorobě“?

Ve své praxi zkoumám čtyři oblasti: práce, peníze, zdraví a vztahy. A každá oblast má své zákonitosti. Bývá to tak, že v některém kvadrantu je člověk šťastný, ale v jiném mu to vrže. Vyladit všechny čtyři oblasti je právě uměním koučinku.

Utkvěl vám v paměti nějaký klient? Že byl zajímavě vnitřně nastaven?

Setkávám se s nimi každý den. Zkuste specifikovat oblast.

Zkusme peníze.

Nejčastěji za mnou chodí lidé, kteří si nevěří na větší peníze. Mají talent, jsou šikovní, ale skončí na pětadvaceti tisících, přestože by za své zkušenosti mohli mít sto.

Měl jsem případ, kdy si chtěl člověk vydělat sto tisíc. Několikrát po sobě se mu podařilo vyhoupnout na osmdesát, ale pak vždycky spadl zpátky na dvacet. Nakonec jsme zjistili, že mu maminka tloukla do hlavy věci jako „moc peněz škodí“, „moc peněz vede k lenosti nebo zabíjí“. Že bude kvůli svému příjmu vyčuhovat a stane se trnem v oku ostatních lidí. Jeho mozek mu v podstatě bránil, aby byl bohatý.

O seberozvoj se podle kouče zajímají více ženy.
Pixabay.com

Radíte tedy, abychom omezili styky s takovými rodiči, chceme-li žít šťastně a úspěšně?

Nikomu bych nedoporučoval se odstřihnout. Když budete někoho nenávidět a s někým bojovat, nic tím nespravíte. Říkám lidem, ať raději pracují na sobě, vyčistí si tu palici a snaží se rodičům odpustit. Je to běh na dlouhou trať. Někdy trvá rok, dva se výchově postavit. Osobní růst je ale cesta k pozlacení vlastní osobnosti a za ten vnitřní klid to stojí.

Jací klienti vás nejčastěji navštěvují? Vrcholoví manažeři, kterým chybí ke štěstí něco neuchopitelného? Nebo spíš lidé s nižší životní úrovní, co se chtějí mít lépe?

Obojí. Chodí ke mně jak lidé od stroje, tak majitelé firem. Ve finále ale stejně zjistíte, že všichni řeší to samé.

A to je?

Věci, o kterých jsem se bavili. V každé ze čtyř jmenovaných oblastí má každý nějakou bolístku a chce se jí zbavit. Všichni mají rodiny a hledají klid a radost.

Udělat si pořádek na vlastním dvorečku a objevit své talentové vlohy – to je klíč ke štěstí.
Pixabay.com

Navštěvují vás častěji ženy, nebo muži?

Je to zhruba 60 ku 40 ve prospěch žen.

Čím si to vysvětlujete?

Muži jsou doma často vedení k tomu, že chlapi nebrečí a neprojevují emoce. Ženy naopak vstupují do úžasné doby, kdy mohou vkročit do světa mužů, mít za stejnou práci stejný plat a podobně. Chtějí tak na sobě pracovat.

Život je jedna velká olympiáda

Kdybychom to měli shrnout a chtěla bych po vás jednu radu pro mladé lidi, která by jim pomohla uskutečnit jejich sny, co by to bylo?

Najít své talentové vlohy a uplatňovat je ve své práci. Většina z nás není nastavená na to, aby dělala, co ji baví a byla v tom extrémně dobrá. Ale na to, co se od ni očekává.

Druhý důležitý krok je udělat si pořádek na vlastním dvorečku – tedy vyladit kvadranty práce, zdraví, peníze a vztahy. S blbě vyladěným motorem to nepůjde. Když to podaří, všechno se rozběhne samo, to je na tom ta největší paráda.

Talentové složky se dají udělat za jedno koučinkové sezení, ale udělat si pořádek na tom dvorečku může znamenat práce na rok nebo i déle.

Bez trpělivosti to tedy nepůjde.

Tu má každý fotbalista, olympionik, každý, kdo se do něčeho dal. Potřebuje systematiku a pravidelnost, aby dokázal natrénovat. Tohle je úplně to samé. Život člověka je jedna velká olympiáda. Buď natrénovat a mít to nejlepší, nebo hrát okresní přebor.

***

Aleš Kalina (*1965)

Osobní kouč a autor publikací Emoční rovnice a Partnerský manuál. Byl členem top managementu mezinárodních korporací, naposledy ve společnosti Microsoft, kde vybudoval kariéru finančního ředitele. Tu ale v zájmu osobní spokojenosti vyměnil za psychologickou pomoc lidem. Vymyslel teorii Emočních rovnic, které mají ukázat, co nám brání ve štěstí. Koučinkem se zabývá 25 let.

***

Autorka rozhovoru: Andrea Vránová

Diskuze

Reklama