Agáta (29): Zamilovala jsem se do nejlepšího přítele svého partnera a dopadlo to hůř, než jsem čekala

V mém životě bylo vždy na prvním místě vzdělání. Rodiče mi od dětství vštěpovali, že se mám nejdřív postarat o své vzdělání, o něco, co mi zajistí skutečnou a bezpečnou budoucnost, a teprve potom si hrát na randění, vztahy nebo svatby. Možná právě proto, když si většina mých známých už zakládala rodiny, jsem si já jako čerstvě jmenovaná finanční ředitelka kupovala komfortní byt v jedné z prestižních čtvrtí.

Hanka (39): Vydělávám víc než můj manžel, ale jeho rodina s tím má problém. Tchán s tchyní si myslí, že kariéra není nic pro ženy

Martin mi dával pocit stability

Jelikož jsem svou finanční situaci mohla považovat za naprosto stabilní, začala jsem se konečně rozhlížet po partnerovi. Neměla jsem sklony k náhlým vzplanutím a nechtěla jsem se také vázat na kdekoho. Ostatně, v té době jsem ani moc nevěřila na lásku na první pohled a na všechny ty romantické příběhy, které mi s planoucími tvářemi vyprávěly kamarádky. Právě proto jsem při schůzkách hledala někoho, kdo bude k životu přistupovat střízlivě, nepodlehne nějakým povrchním láskám a vybuduje se mnou něco trvalého.

Poznala jsem ho na třetí schůzce. Jako jediný se se mnou nesnažil flirtovat všemi těmi trapnými způsoby, ale na rovinu řekl, že mu záleží na stabilním vztahu. Měl dobře placenou práci v poradenské firmě, neměl žádné spontánní nápady a hledal ženu, která by byla inteligentní, ne nelidsky krásná.

„Pro mě bylo vždycky důležité, jaký je člověk uvnitř,“ přiznal. „Vím, zní to jako fráze, ale je to pravda. Ty jsi inteligentní, vzdělaná, a to mi imponuje. Na co by mi byla modelka, když chci vybudovat něco vážného?“

Tehdy jsem nevěřila, že muž může takhle skutečně mluvit. Udělal na mě velmi pozitivní dojem, i když dnes vím, že to nemělo absolutně nic společného se skutečnými city. Náš vztah tak připomínal spíše obchodní dohodu – smlouvu, která měla být výhodná pro obě strany. A docela dobře to fungovalo, protože jsme spolu prožili úspěšných šest měsíců. Začátkem našeho konce se ukázal být večírek u vzdálenějších známých, na který jsme měli jít spolu. Na poslední chvíli se ale Martin omluvil s tím, že má v práci něco naléhavého a nestihne se uvolnit.

„Ale ty jdi,“ naléhal na mě. „Ať si nemyslí, že jenom pracujeme.“

No a po delším přemlouvání jsem šla, se slibem sama sobě, že až toho budu mít dost, rychle se sbalím a půjdu domů.

Jaroslav (30): Vzal jsem přítelkyni na firemní večírek. Nečekal jsem, že to zničí náš vztah

Na večírku jsem poznala Roberta

Na místě jsem se zpočátku opravdu moc nebavila. Znala jsem tam jen málo lidí, protože většina z nich byli Martinovi známí, a takové ty umělé úsměvy na mě nikdy moc nefungovaly. Nakonec, když už jsem se chystala pomalu odejít, narazila jsem na vysokého, statného bruneta. Nikdy předtím jsem ho neviděla, ale když jsem se mu podívala přímo do očí, pocítila jsem zvláštní mrazení a srdce mi najednou začalo bít rychleji.

„Agáto? Hádám správně?“ ozval se k mému úžasu.

„Ano,“ přiznala jsem trochu zaraženě, protože jsem absolutně netušila, odkud mě zná.

„Robert,“ představil se spěšně. „Martin mi o tobě tolik vyprávěl…“

I on mi o něm hodně vyprávěl – o svém nejlepším příteli. Zvláštní náhodou jsem ale neměla příležitost se s ním setkat tváří v tvář. Až do té chvíle. Rychle se ukázalo, že jsme na stejné vlně. Skvěle se nám povídalo a já jsem úplně přestala myslet na útěk z toho nešťastného večírku. Ačkoli normálně alkohol nepiju, z nějakého důvodu jsem se od něj nechala přemluvit. V jistém smyslu mě okouzlil.

Poprvé jsem vnímala muže v kategoriích jako „pohledný“, „mužný“ a „přitažlivý“. Neměla jsem tušení, co se se mnou děje, ale z nějakého důvodu jsem se tomu nesnažila bránit. Stejně jako té výjimečné přitažlivosti, kterou jsem od Roberta cítila. A tak jsme ještě téže noci skončili v posteli – ne v naší, v cizí a těsné, a přesto jsem právě tam prožila nejkrásnější chvíle svého života.

Bylo to tak nepodobné mně… Pravda, v posledním záchvěvu praktičnosti jsem napsala Martinovi, že se na noc nevrátím, protože jsem si trochu vypila a nechci se někde v noci vybourat, a on samozřejmě uznal, že to je velmi rozumné. A co bylo horší, neměla jsem ani výčitky svědomí…

Pavlína (35): To se nemělo stát. Zamilovala jsem se do lektora a vím, že nedokážu zůstat s manželem

Všechno se změnilo

Když jsem se probudila a vedle sebe měla líně se usmívajícího Roberta, tiše jsem doufala, že tahle chvíle nikdy neskončí. Pozorovala jsem ho a přemýšlela, jaké by to bylo, kdybychom spolu chodili. Kdyby Martin nebyl mým přítelem.

„Pamatuj, že on se to nesmí dozvědět,“ ozval se konečně, jako by se probíral z blažené nevědomosti. „Cítil by se hrozně… Jsem přece jeho přítel.“

Kývla jsem hlavou, protože jsem moc nevěděla, co na to říct.

„Víš, nemá smysl mu motat hlavu takovou chvilkovou slabostí,“ dodal s větším přesvědčením. „Váš vztah je přece tak vážný. Nemá cenu to kazit.“

Tehdy jsem samozřejmě souhlasila, ale čím více času uplynulo od našeho rozloučení, tím vážnější pochybnosti mě přepadaly. Protože Robert… Prostě jsem ho za žádnou cenu nemohla dostat z hlavy.

Myšlenky na něj se pomalu stávaly mým prokletím. Nemohla jsem spát, nemohla jsem jíst a pohled na Martina byl téměř bolestivý. Protože on přece nebyl jím. A já jsem absolutně nevěděla, co s tím dělat. Zvlášť když on se ničím neprovinil a byla jsem to já, kdo udělal něco, co jsem dělat neměla. Ale co jsem měla dělat, když mé srdce bilo silněji při pouhé vzpomínce na Roberta?

Už jsem věděla, že ho miluji a že se na tom nic nezmění. Bez ohledu na to, co mi říká rozum. A musela jsem s tím něco udělat. Protože láska mě skutečně zaskočila v tu nejméně očekávanou chvíli a dokázala mi, že všechno, v co jsem dosud věřila, jsou jen prázdná slova. Suchá teorie, která nemá nic společného se skutečným životem.

Gábina (36): Manželova nevěra se mnou otřásla. Čekala jsem útěchu od kamarádky, místo toho jsem dostala studenou sprchu

Nedokázala jsem dál mlčet

V téhle podivné noční můře jsem vydržela téměř dva týdny. Nakonec jsem ale usoudila, že Martina dál podvádět nemůžu. Vždyť na mě byl tak hodný… Zasloužil si upřímnost! Sebrala jsem tedy odvahu a počkala, až se vrátí z práce, abych mu řekla pravdu.

„Martine, poslouchej,“ začala jsem trochu nervózně. „Já… to mezi námi nemá budoucnost.“

Podíval se na mě z boku.

„Vážně?“ zeptal se. „A můžeš to trochu rozvést?“

„Já… nevím, jak ti to mám říct…“ těžce jsem si povzdechla a pak přiznala to, co jsem věděla už několik dní: „Prostě jsem se zamilovala.“

Čekala jsem stovky otázek, možná i nějaké posměšky, něco ve stylu: „Zamilovala? Ty?! To si ze mě snad děláš legraci!“. On k tomu však přistoupil s naprostým klidem. Na chvíli se jen zatvářil trochu divně, ale pak kývl hlavou a prohodil:„Rozumím. V tom případě je skutečně lepší se rozejít. Je dobře, že to přišlo teď. Ušetřili jsme si spoustu problémů.“

Laura (21): Zamilovala jsem se do muže, který je fajn, ale vyhýbá se milování. Nevím, kde je problém

Nebude to jako v pohádce

Tehdy, když mě Martin nechal jít, aniž by dělal sebemenší problémy, zdálo se mi, že pro mě začíná něco úžasného. Nějaké neobyčejné dobrodružství, o kterém jsem dosud neměla ani tušení. Samozřejmě jsem hned běžela za Robertem – vždyť jsem do něj byla upřímně zamilovaná. Škoda jen, že jsem zároveň byla i strašně naivní…

Robert mé city nejenže neopětoval, Se stoickým klidem mi vysvětlil, že to narafičili spolu s Martinem, aby si ověřili, jestli mu dokážu být věrná. Jak je vidět, já zkoušku nesložila a on se skvěle bavil. Martin zase neměl žádné výčitky svědomí – vždyť jen testoval důvěryhodnost našeho vztahu.

V současné době jsem sama. Soustředím se na sebe a na svou práci. Vlastně mě nějak přešla chuť na vztahy. Stále častěji si myslím, že je mi samotné dobře a nemá smysl to měnit. Mám přece rodiče, sestru, přátele… Ne každý přece musí mít svou druhou polovičku, že? A až mi bude hodně smutno, možná budu přemýšlet o psovi.

Další příběhy ze života →

Natálie (62): Téměř celé manželství jsem byla svému muži nevěrná. Jemu to očividně nevadilo, pak jsem zjistila šokující důvod