Facebook
Instagram
Dorotě padl do oka nový kolega. Snažila se mu naznačit, že jí není lhostejný, ale on se k ničemu neměl. Pomohla jí až nová halenka, která nikoho nenechávala na pochybách, že Dorota má hezká prsa.
Ta halenka byla nádherná. Červená a ozdobená třpytivými flitry na okrajích. Výstřih byl tak perfektně tvarovaný, že moje prsa musel vidět každý.
„Vypadáš v ní úžasně! Musíš si ji koupit,“ naléhala na mě kamarádka, se kterou jsem byla na nákupech.
Pohlédla jsem na cenovku. „Viděla jsi tu cenu?“ vydechla jsem nevěřícně.
„Ale no tak! Jestli chceš konečně upoutat pozornost toho Kryštofa, musíš do sebe trochu investovat...“
Líbí se mi nový kolega
Kamarádka dobře věděla, proč to říká. Už téměř čtvrt roku jsem se marně snažila upoutat pozornost nového IT specialisty v naší firmě. Využívala jsem každou příležitost, abych za ním mohla zajít do kanceláře, koketně mrkat řasami a neustále si stěžovat na výkon mého počítače.
Nakláněla jsem se nad ním tak, aby mohl cítit vůni mého parfémů, který – podle prodavačky v parfumerii – obsahoval speciální složky stimulující smysly. Nebo jsem se posadila na okraj jeho stolu tak, aby se mi sukně trochu vyhrnula a odhalila koleno.
Vypadalo to, že Kryštof (34) moje náznaky úplně ignoruje. Byl přátelský, nikdy neodmítl pomoct mi s počítačovými problémy a s chutí pojídal všechno sladké, co jsem mu přinesla. Samozřejmě jsem mu nikdy neřekla, že to peču speciálně pro něj.
Obvykle jsem říkala, že mi prostě něco zbylo z víkendu. Vždy s úsměvem poděkoval, ale to bylo všechno. Nedával najevo, že by ho zajímalo něco víc než jídlo.
Chtěla jsem ho získat
Od kolegyně z personálního jsem se dozvěděla, že je svobodný. Nic nenasvědčovalo tomu, že by měl nějaký vztah. Když skončil v práci, obvykle šel rovnou domů, občas zašel do baru – to jsem si zjistila sama. Dělala jsem téměř vše, abych o něm věděla víc, protože mi na tom opravdu záleželo.
Byl nesmírně pohledný. Vysoký, štíhlý, s výraznými lícními kostmi. Jeho modré oči byly úžasné a světlé vlasy měl vždy trochu rozcuchané. Obvykle volil sportovní, ale upravený styl oblékání.
Navíc na mě zapůsobilo, že rád četl a ne jen tak něco. Na jeho stole se vždy našla náročná literatura. Jednou jsem si dokonce všimla, že čte Karla Čapka. Také jsem milovala jeho hluboký hlas. V noci, když jsem nemohla usnout, jsem si představovala, že mi jednou tím hlasem bude šeptat něžná slůvka. Bohužel čas ubíhal neúprosně a Kryštof mě stále vnímal jen jako kolegyni z práce...
Konečně si mě všiml
Věci se začaly měnit, když jsem si jednoho dne oblékla tu novou halenku.
„Kryštofe, mám zase problém, tentokrát mi blbne tiskárna,“ řekla jsem a naklonila se nad jeho pracovní stůl. Můj dekolt, obvykle pečlivě schovaný pod sakem, teď svůdně vykukoval z halenky. Kryštof zvedl oči od laptopu a oněměl. Chvíli na mě zíral a v místnosti zavládlo hrobové ticho. Nejprve trochu zbledl, ale pak se mu zase do obličeje vrátila barva.
„No... ehm... moment... Ano?“ zakoktal se.
Všimla jsem si, že se snažil ovládat a dívat se jinam, ale moc mu to nešlo. Cítila jsem, že ho moje křivky přitahují jako magnet. Nakonec jsem se slitovala nad tím chudákem a s lehkým úsměvem na rtech jsem opustila jeho kancelář.
O pár dní později se mě Jarda (40) ze skladu zeptal, jestli bych šla s Kryštofem do kina. Tehdy mi došlo, že objekt mého zájmu není slepý, ale prostě plachý. Takže jsem vzala věci do vlastních rukou. Nejdřív jsme šli do kina, pak na kávu... A ani nevím jak, začali jsme spolu chodit.
Irma (35): Manžela podvádím s jeho mladším kolegou. Ten chce jít s pravdou ven
Chtěla jsem oživit staré vzpomínky
Tu halenku jsem už nikdy neměla na sobě, protože Kryštof nesnášel, když cizí lidé okukovali to, co mělo být jen pro jeho oči. Schovala jsem ji na půdě, kde se na ni prášilo téměř deset let. Nedávno jsem ji našla při úklidu domu po letní rekonstrukci. Když jsem ji držela v rukou, přepadla mě vlna emocí, protože to byl kus oblečení, kterým jsem kdysi okouzlila svého manžela. Chtěla jsem zjistit, jestli si ji ještě pamatuje.
Vešla jsem do obýváku. V měkkém křesle přímo naproti televizi seděl Kryštof ve vybledlém pruhovaném tričku.
„Kryštofe?“
Nic ho neodtrhlo od obrazovky. Pak se trochu pohnul. Myslela jsem, že reagoval na moje slova, ale jen si vzal pivo, které stálo na stole.
„Kryštofe?“ ozvala jsem se znovu.
„Mhm?“
Už dávno jsem neměla příležitost vychutnat si jeho hlas. Zvuky, které obvykle vyluzoval, byly dost stručné. Nejčastěji říkal: „Hmm... Ne... Ano...“
Udělala jsem pár kroků a postavila se mezi něj a televizi.
„Podívej, uklízela jsem na půdě a našla...“
„Stojíš před telkou, nic nevidím,“ zamumlal.
Podívala jsem se na televizi.
„Ale prosím tě, teď běží reklamy...“
Nic to s ním nedělalo
Začal se škrábat na břiše. Nedávno mi kamarádka, kterou jsem potkala asi po dvou letech, pošeptala, že když jela do porodnice, měla menší břicho než můj manžel.
„Jak víš, že nesleduju reklamy?“ zeptal se.
„Protože je nesnášíš,“ odpověděla jsem bez váhání. Dobře jsem věděla, co si můj manžel myslí o reklamách.
„Jak víš, že zrovna nesleduju tuto reklamu?“
Musím přiznat, že mě ta otázka trochu překvapila. Reklama na nějaký produkt na zubní protézy ho mohla opravdu zaujmout. Dříve či později by tu informaci určitě potřeboval, protože návštěvu u zubaře už třikrát odložil.
„Ale no tak,“ usmála jsem se s nadějí, že se na něj přenese moje dobrá nálada. „Vzpomínáš si na tohle?“ zamávala jsem mu halenkou přímo před nosem.
Nemám tušení, jestli si vzpomněl nebo ne, protože výraz v jeho tváři se nezměnil. Jediná věc, kterou bylo možné z ní vyčíst, byla úplná prázdnota.
„Měla jsem ji na sobě ten den, kdy sis mě poprvé všiml,“ nadhodila jsem, aby se v něm probudila ta vzpomínka.
„Musíme to probírat zrovna v sobotu odpoledne?“ řekl vlažně.
Mám doma lenocha
„Jaký je rozdíl mezi sobotou odpoledne a čtvrtečním večerem?“ zeptala jsem se podrážděně.
„Můžu se už dívat na ten kvíz?“ řekl můj manžel a odněkud z hloubi svého objemného těla vyštrachal sotva viditelný úsměv.
„Dobře, užij si to,“ povzdechla jsem si.
Šla jsem do kuchyně smažit řízky. Pro sebe jeden a k tomu salát, pro Kryštofa tři, brambory a okurky. Často říkal, že chlap musí mít sílu z masa, ne z trávy. Já naopak začala dbát na své zdraví, protože kromě energie na každodenní výzvy budu potřebovat také výdrž, abych přežila další roky v tomto vztahu.
„Chceš se ke mně připojit na oběd, nebo raději jíš při sledování televize?“ zavolala jsem do obývacího pokoje, i když jsem už předem věděla, jakou odpověď uslyším.
Pak, těsně před podáváním jídla, jsem vzala do ruky svou krásnou halenku, za kterou jsem kdysi zaplatila jmění. Zmuchlala jsem ji a bez jakékoli lítosti hodila do koše na odpadky...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Leona Machálková touží po nové lásce: O deset let mladšího bych zvládla, chci ještě něco zažít
Leona Machálková touží po nové lásce: O deset let mladšího bych zvládla, chci ještě něco zažít
Související články
