Experiment na psychiatrii aneb Co se stalo, když zdraví lidé předstírali, že slyší hlasy

Americký psycholog David Rosenhan byl před půl stoletím přesvědčený o tom, že tehdejší medicína nebyla schopná správně identifikovat psychické poruchy. Své tvrzení hodlal podpořit neobvyklým experimentem. Vyslal sedm dobrovolníků, kteří měli simulovat duševní problémy, aby se nechali hospitalizovat. A cíl? Aby se alespoň jeden z nich vrátil domů s potvrzením, že mu nic není. To se však nestalo.

Mohlo by Vás zajímat:

Hladový experiment: Unikátní americkou studii vedl v roce 1944 český psycholog Josef Brožek

Neobvyklý experiment

Již zmíněnou skupinu, která vznikla v roce 1972, tvořili tři psychologové, pediatr, student psychologie, malíř a žena v domácnosti. Všichni měli za úkol předstírat halucinace, přesněji řečeno, že v hlavě slyší několik hlasů. Kromě změny jména a adresy měli o sobě říkat jen pravdivé informace.

Rosenhanův předpoklad nakonec vyšel. Všech sedm pseudopacientů bylo shledáno nemocnými. Jeden z nich měl dokonce trpět maniodepresí, zbytek se musel “spokojit” se schizofrenií. Všichni postoupili do fáze číslo dvě – hospitalizace.

Mohlo by Vás zajímat:

Experiment ve stínu gilotiny: Francouzský lékař zjistil, jak dlouho člověk po setnutí hlavy ještě vnímá

Přelet nad kukaččím hnízdem?

Během hospitalizace se měli účastníci experimentu začít chovat zcela normálně a přesvědčit zdravotníky, že jsou v naprostém pořádku a nic jim nebrání v tom, aby je propustili na svobodu. Personál tomu nevěřil, naopak se začal k těmto rádoby pacientům chovat velmi hrubě. Jednoho z nich dokonce na několik hodin připoutali k lůžku, a to jen proto, že ošetřovatele upozornil na nevhodné chování.

Po tomto incidentu byl naštěstí přijat právník, který měl dobrovolníky alespoň nějakým způsobem chránit. Byla jim rovněž podávána antipsychotika, jež samozřejmě potají vyplivovali, neboť by tím byla narušena objektivita celé akce. Léky odmítali užívat i někteří skuteční pacienti, vedení na to ale nebralo zřetel. A neřešilo ani to, že jim sami rezidenti řekli o pseudopacientech, kteří si o průběhu pokusu vedli pečlivé poznámky. Ani poté, co je dobrovolníci předložili, jim nebylo umožněno zařízení opustit. Jen jim byla ke schizofrenii přidána ještě grafomanie, což je chorobná touha po psaní.

Mohlo by Vás zajímat:

Tragický sociální experiment: Inuitské děti se měly v Dánsku stát lepšími lidmi, místo toho si odnesly trvalé následky

Otřesné výsledky

Dobrovolníci strávili na psychiatrii okolo tří týdnů. Propuštěni byli poté, co přiznali, že jsou duševně nemocní. Až tehdy je lékaři považovali za vyléčené. Výsledky pokusu byly doslova otřesné. Kontakt s pacienty trval denně maximálně sedm minut. Navíc všude panovala do očí bijící lhostejnost. Když se pacient zeptal, kdy bude moci jít na procházku, ošetřovatel ho jen pozdravil a zeptal se, jak se mu daří.

Zdravotní sestry vysedávaly v prosklených kancelářích, daleko od všech pacientů. Soukromí bylo také tabu. Zaměstnanci všem procházeli jejich osobní věci, na toaletách zase chyběly dveře. Rosenhan tak dospěl k závěru, že se personál pacientů jednoduše bojí a snaží se je uklidnit různými psychofarmaky. Ač tato studie tvrdě zasáhla psychiatrická oddělení po celé Americe, moc se toho nezměnilo. Když ho jedna renomovaná nemocnice požádala, aby i tam provedl test správnosti diagnóz, skončilo to fiaskem. Ze 193 pacientů označili téměř polovinu za zdravé, nebo neprůkazné. Vtip byl ale v tom, že ve skutečnosti mezi nimi nebyl ani jeden pseudopacient.

Mohlo by Vás zajímat:

Zrůdný nacistický experiment: Jak vypadalo mučení mořskou vodou v koncentračním táboře Dachau?

Zdroje informací: 
Wikipedia.org: David Rosenhan
Ciekawostkihistoryczne.pl: Eksperyment Rosenhana