Facebook
Instagram
Rumunsko bylo v době vlády prezidenta Nicolae Ceausesca doslova pokusnou stanicí. Trpěli zde lidé od těch nejstarších, kteří se propadali do chudoby a beznaděje, přes ty mladší, jimž nezbývalo nic jiného, než se beze zbytku podrobit režimu, až po nejmenší děti. Hrůzným příkladem „péče” o budoucnost národa byly šílené neosobní sirotčince, kde vyrůstaly desetitisíce dětí…
Neuvěřitelné podmínky, které panovaly v rumunských sirotčincích před rokem 1989, se odkryly až po pádu režimu. A tomu, jak děti bez rodičů musely v ústavech žít, se ani nechtělo věřit. Proč to došlo až tak daleko, že Ceausescovy sirotčince „vychovávaly” děti, které neměly šanci na normální život, nikdo se s nimi nepomazlil, neslyšely vlídné (a často ani jiné) slovo? Proč se tyhle děti staly tvory, které bylo potřeba jen přebalit a nakrmit? A to všechno v Evropě 20. století…
Na začátku byla nízká porodnost
Podle doktora Normana Swana, který se fenoménem rumunských sirotčinců zabýval, k tomu došlo paradoxně z důvodu snižující se porodnosti. V tu chvíli prezident (lépe řečeno režim) zakázal potraty a zároveň i antikoncepci. Bezdětní lidé byli navíc zatíženi vysokými daněmi. Výsledek se sice brzy dostavil, ale určitě ne takový, jaký si vedení státu představovalo. Místo spokojených vícečetných rodin, které by se daly fotografovat na letáky a natáčet pro propagandu režimu, se začaly objevovat opuštěné nechtěné děti mířící do sirotčinců.
A pak přišel další zásadní problém - málo místa, nezájem, mechanická „péče” a neskutečné podmínky, v nichž děti žily, lépe řečeno živořily. Mělo to pořádně daleko alespoň k minimu, který by potřebovaly pro jakýkoliv rozvoj.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Hrůzné fotografie
O sirotčincích a jejich otřesném prostředí se potichu mluvilo již před rokem 1989. Když se ale po pádu režimu dostaly na veřejnost první fotografie dětí, zachráněných z těchto ústavů, nebylo možné se ubránit slzám. Jak popsal Edmund Sonuga-Barge, profesor vývojové psychologie, psychiatrie a neurovědy na King’s College v Londýně, šlo o ikonické obrazy ubohých vychrtlých dětí, které se dívaly do objektivu docela prázdnýma očima. Až doposud totiž nezažily nic jiného, než bezduché trávení času v ponurých místnosti a na postelích. Bez jakékoliv jiné, než té úplně základní péče.
Samostatné děti? Ne - ubozí tvorové!
Byla to doba, kdy se navíc obecně propagoval odtažitější přístup rodičů k dětem, ve snaze vychovat z nich nezávislé jedince. Dnes už samozřejmě víme, že každý člověk potřebuje lidský kontakt - a děti o to víc. V rumunských sirotčincích to ale vypadalo jako ve špinavé zanedbané továrně: řady dětských postýlek, k nimž přicházela „obsluha” jen převléknou plínku, případně podat lahev s mlékem. Jiný dotyk nebo snad zájem tyto ubohé děti neznaly.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Velkochov dětí
Stav více než 170 000 dětí, které trpěly v těchto zařízeních, byl natolik neuvěřitelný, že se okamžitě zvedla vlna solidarity a mnozí sirotci byli adoptováni zejména rodinami ze zahraničí. I když se to může zdát kruté, poskytla tahle obrovská skupina nešťastných rumunských dětí možnost zkoumat jejich vývoj a hlavně omezení, která vznikla v tom nejútlejším věku.
Vždyť děti nejenže trpěly nezájmem okolí, ale byly podvyživené, a o jejich hygienu ani zdravotní stav nebylo nijak výrazně pečováno, o čemž svědčí i vysoká úmrtnost v těchto zařízeních. Děti neměly možnost kontaktu s dospělými, nemohly se nic učit, neměly ani hračky, se kterými by si hrály a rozvíjely motoriku nebo fantazii. Jak poznamenal profesor Sonuga-Barge, děti tady byly spíše „chovány”.
Nový život v rodinách
Mnoho těchto dětí bylo po převratu v Rumunsku adoptováno rodinami z Anglie - a právě tam proběhl rozsáhlý průzkum, který dodnes mapuje vývoj Ceausescových sirotků. U většiny z nich se během několika měsíců v adoptivních rodinách začala situace zlepšovat a postupně se dostaly do téměř normálního stavu. Záleželo ale také na tom, jak dlouhou dobu v otřesných podmínkách sirotčince prožily a jak intenzivně se jim jejich noví rodiče věnovali.
Péči v rodinách ale měly většinou více než běžnou, a tak mohly dohánět to, co jim bylo vinou rumunského režimu upřeno. I přes veškerou starostlivost se ale dodnes někteří ze sirotků s následky neuvěřitelných zážitků nedokázali vyrovnat, zůstávají ve svém leckdy autistickém světě, nebo trpí i jinými psychickými problémy. Nedokáží navazovat kontakty, straní se lidí. Za to všechno může přezíravost a nezájem o děti, o sirotky, které vyrobil sám režim, jenž se o ně ale nedovedl, nebo nechtěl postarat.
Zdroje informací:
Abc.net.au: Health Report: Romania's orphans — early neglect, brain size and behaviour
Wikipedia.org: Romanian orphans
