Anna (30): Po mamince jsem zdědila schopnost mluvit s mrtvými. Jenže já o nic takového nestojím, jenom mi to komplikuje život

Moje maminka měla zvláštní dar. Jako malá jsem tomu moc nevěřila, ale ona uměla mluvit s mrtvými. Často k nám chodili úplně cizí lidé, zavírali se s ní v pokoji, ze kterého pak vycházeli podivné hlasy. Tyto návštěvy odcházely v slzách a pořád mamince děkovaly, což jsem tehdy moc nechápala.

Mohlo by Vás zajímat:

Leona (35): V mládí jsem měla schopnost, kterou mi nikdo nevěřil. Teď ji zdědila moje dcera

Máma uměla mluvit s mrtvými

Když jsem byla trošku starší, cítila jsem se trapně, že u nás pořád bulí cizí lidé. Někdy jsem se s mámou kvůli tomu hádala, ale ona řekla, že to je moc důležité a prý to pochopím, až budu starší. Možná i to byl důvod, proč jsem raději šla na střední školu do jiného města. Chtěla jsem bydlet na internátě a být daleko od toho, co se dělo u nás doma.

Později jsem si našla fajn kluka, vdala se a založila rodinu. Protože máma bydlela docela daleko, docházela k nám jenom jednou za půl roku. Bylo sice znát, že jsme se odcizily, ale byla báječnou babičkou a moje děti ji měly moc rády. Bylo mi líto, že se naše cesty kdysi rozešly.

Když máma před rokem zemřela, bylo mi smutno, že jsem vlastně prožila většinu svého života bez ní. A proklela jsem ten dar, nebo co to měla, že vstoupil mezi nás...

Mohlo by Vás zajímat:

Anna (25): Zdědila jsem pozoruhodnou schopnost, o kterou nestojím. Zbavit se jí ale nebude snadné

Umím mluvit s mrtvými

Když jsem si myslela, že horší to už být nemůže, stal se pravý opak. Asi půl roku po maminčině smrti se mi stala podivná příhoda. Můj manžel šel s dětmi na hřiště, byla jsem sama doma a uklízela. Najedou se mi zdálo, že ke mě někdo mluví. Zmateně jsem se rozhlédla po obýváku, šla jsem i do chodby, ale manžel s dětmi pořád nebyl doma.

Vrátila jsem se k oprašování knihovny, když jsem koutkem oka zahlédla pohyb. Málem jsem vyskočila z kůže. Pomalu jsem se otočila, srdce mi pořádně bušilo. A pak jsem na zdi zahlédla stín. Nebyl můj, protože já se ani nehnula, zatímco on se pomalu posouval doprava.

„Potřebuji mluvit..." pronesl stín. Najednou jsem pochopila, o co tady jde. Strach ze mě opadl, nahradilo ho naštvání a trocha smutku. Došlo mi, že jsem po mamince zdědila dar, který nás kdysi dávno rozdělil.

Mohlo by Vás zajímat:

Michaela (26): Po babiččině smrti jsem převzala její schopnosti. Je to dar, který se musím naučit ovládat

Odmítám maminčin dar

Po chvilce převládl hněv. Schopnost mluvit s mrtvými mě připravila o maminku. Neměla jsem pořádné dětství a vztah s maminkou přesně kvůli tomu, že k nám chodili cizí lidé a využívali jejího nadání. Proč to nemohla zahodit a věnovat se víc mně? Opravdu to bylo důležitější než já?

Rozhodla jsem se, že to budu ignorovat. Je sice těžké nevnímat stíny, co chodí a žadoní, ale doufám, že je to časem přestane bavit a najdou si někoho jiného. Mám rodinu a malé děti. Chci se věnovat pouze jim a dopřát jim maminku se vším všudy. Nepromarním jejich dětství kvůli cizím lidem.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Růžena (33): Mám schopnost, o kterou nestojím. Nedokážu se jí zbavit

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.