Facebook
Instagram
Annu nikdy nenapadlo, že by se její manžel Filip mohl stydět za to, čím se živí. Anna je prodavačka. Má svoji práci ráda a neměnila by. Na rodinné oslavě však zjistila, že tchyně její prací pohrdá. A Filip bohužel také.
Manžel se mi nikdy nesvěřil, že se stydí za to, čím se živím. Jsem obyčejná pokladní v hypermarketu. Mám svoji práci ráda a nestěžuji si na ni. Žila jsem v tom, že to nevadí ani Filipovi (44). Nedávno se však preřekl a přiznal, že se za mně stydí.
Živím se jako prodavačka
Jestli jsem to mohla v životě dotáhnout dál, než na obyčejnou prodavačku? Možná ano, ale já nechtěla. Po škole jsem neměla veliké ambice. Chtěla jsem si najít práci, která mě bude bavit a bude alespoň trochu dobře placená. Rok po škole jsem nastoupila jako pomocná síla do hypermarketu. Práce mě bavila. Přišla mi rozmanitá a čas v ní rychle utíkal.
Po dvou letech jsem usedla na křeslo pokladní a považovala to za úspěch. Nikdy jsem neřešila, jestli to je, nebo není podřadná práce. Měla jsem čistou hlavu, práci si nenosila domů, a to bylo to, co jsem od svého zaměstnání očekávala.
V době seznámení s Filipem jsem nezastírala, čím se živím. On se tvářil, že přeci nezáleží na tom, co dělám. Za těch patnáct let, co jsme spolu, nedal ani jednou jedinkrát najevo, že by se za moji práci styděl. Pravdu jsem se dozvěděla teprve nedávno. A musím říct, že mě vážně ranila.
Ukázalo se, že se za mně manžel stydí
Kdyby mi to alespoň řekl někde mezi čtyřma očima, ale ne, musel mě ponížit před celou naší rodinou. V říjnu se konala oslava mých kulatin. Jediný, z koho jsem občas měla vítr, byla tchyně Helena (65). Ta ženská vždycky řekla, co měla zrovna na jazyku. Helena se s každým dala do řeči, až skončila u mně.
„Co ty? Už máš konečně pořádnou práci?" šla na to zostra. Já se jen usmála a řekla: „Já ale nic nehledám. Jsem ve své práci spokojená." Ona mi ale nedala pokoj. „To vážně nemáš vyšší ambice, než markovat šunku?" rýpala do mě. „Co ty na to řekneš, Filipe?" přizvala manžela do debaty. Ten do sebe kopnul už asi tak šestého panáka v řadě a značně opilý promluvil.
„Já jí říkám pořád, aby si našla něco pořádného," pronesl a hodně mě překvapil. „Nikdy jsi neříkal, abych hledala jinde," divila jsem se. „Co vím, tak ti vždycky vadilo, že je Anna jenom pokladní, ne?" přisadila si tchyně. Já se nevěřícně podívala na manžela. „Tobě vadí, že jsem jenom pokladní?" pronesla jsem a na slovíčko jenom jsem kladla veliký důraz.
I když mě manžel ranil, práci měnit nebudu
A Filip se pod vlivem alkoholu otevřel. „Vadí! Máš na víc a nemusíš dělat takhle podřadnou práci," sdělil mi své pocity. „A proč jsi mi to nikdy neřekl? Takže se za mně vlastně stydíš?" položila jsem přímou otázku. „I tak by se to dalo říct," vypadlo z něj a u stolu zavládlo ticho. To ponížení před celou rodinou jsem neunesla.
Odešla jsem od stolu a už se nevrátila. Zalezla jsem si do kouta a brečela jako malá holka. Jen si to vezměte. Žijete s někým patnáct let. Máte za to, že vás bere, uznává a respektuje vás i to, co děláte. A pak se z ničeho nic dozvíte, že jste mu vlastně pro ostudu. I když se manžel omluvil a snažil se to nějak vysvětlit, pořád jsem zklamaná.
Vadí mi, že se mnou nejednal fér. A i to, že mu moje práce nepřijde dostatečně plnohodnotná. V jednu chvíli jsem si říkala, že se zkusím po něčem podívat, ale rozmyslela jsem si to. Budu dělat to, co mě baví. A bez ohledu na to, jestli se za to Filip stydí.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
