Facebook
Instagram
Darja se před rokem stala obětí znásilnění. Prošla si těžkým obdobím, násilník je díky bohu za mřížemi. Přesto se pořád cítí sama. Všichni blízcí se bojí ožehavého tématu dotknout a raději se jí obloukem vyhnou.
První měsíce po znásilnění si pamatuji matně. Vím jen, že jsem všechno denně řešila s psycholožkou. Důležité pro mě bylo, aby ten muž dostal řádný trest. S nikým blízkým jsem o svém zážitku nemluvila. Všichni dělají, jako by se nic nestalo. A já se uzavírám před světem.
Byl to těžký rok, žila jsem na „autopilota“
Když mě tehdy vyděšení rodiče vyzvedli na policejní stanici, dozvěděli se o mém znásilnění přímo od policie. Máma plakala a táta byl tak rozzuřený a vyděšený, jako jsem ho ještě nikdy neviděla. Strašně moc jsem toužila je oba dva uklidnit, dát jim najevo, že jsem silná a v pořádku.
Se zpracováním traumatu mi hodně pomáhala moje skvělá psycholožka, která byla kdykoliv k zastižení. Nevím, co bych si bez jejích terapií počala. Doma jsem o tom zážitku mluvit nemohla. Chovali se ke mně jako k nemocné. I kamarádky mě navštěvovaly s ostychem a nikdy se nezeptaly, jak to zvládám. Téma jsme se všemi blízkými obcházeli.
Zvykla jsem si na to, že musím žít dál, jako by se nikdy nic hrozného nestalo. Jen na terapiích jsem mluvila úplně o všem. Psala jsem si deník. Pomáhalo mi vymluvit se z toho. Moje nejlepší kamarádka se snažila trávit se mnou spoustu času. Ale já viděla, jak je ze mě nervózní, což mě mrzelo.
Setkala jsem se s dalšími oběťmi násilí
Moc mi pomohlo setkání s ženami, které si prošly něčím obdobným. Měla jsem k nim v tu chvíli blíž, než k několika přátelům, kteří se mi poslední dobou raději úspěšně vyhýbají. Chápu, že jim kazím zábavu, když se někde objevím a všichni automaticky zvážní.
Jednou jsem se vzbudila uprostřed noci s další noční můrou, tentokrát jsem ale křičela. Máma přiběhla a začala mě utěšovat. „Zdálo se mi zase o tom chlapovi, pořád se mi to vrací,“ vysvětlovala jsem, ale ona o tom nechtěla slyšet. Začala se celá třást, ještě víc než já.
„Darjo, musíš na to zapomenout, vymaž to z paměti,“ kroutila máma hlavou a plakala. Věděla jsem, že se to snaží vymazat z hlavy. Nechápe, že potlačit vzpomínky pro mě není možné. A vlastně to ani není vhodné.
Nechci nikoho zatěžovat, své břímě si nesu sama
Kdo ví, jak bych reagovala já, kdyby se něco podobného stalo mojí kamarádce. Možná bych taky nevěděla co říct a radši bych mlčela, nebo vyprávěla o běžných věcech. Bude to znít asi divně, ale uvítala bych, kdyby se mě třeba nejlepší kamarádka zeptala: „Potřebuješ o tom mluvit? Klidně se vypovídej, jsem tu pro tebe.“
Lidi mají strach z traumat a tragédií, pochopitelně se odvrací a nevědí, jak reagovat. Kolikrát by ale oběť nebo nějakým způsobem postižený člověk uvítal sdílení. Každý je jiný, někdo jistě rád uzavře zlé vzpomínky do třinácté komnaty. Já už nechci šířit utrpení dál. A tak předstírám, že jsem zase jako dřív. Hlavně před rodiči.
Pokud se stanete obětí sexuálního násilí, pomoc najdete u organizací Persefona a Bílý kruh bezpečí.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
