Facebook
Instagram
Gábina se celé roky snažila vymýšlet aktivity na prázdniny a volné dny. Jenže jak jsou děti starší, už s rodiči nikam jezdit nechtějí. Dávají přednost spolužákům a kamarádům. Gábině a Jindrovi tak nezbylo nic jiného, než vyrazit do Itálie ve dvou.
Co jsou Klára (16) a Robert (14) starší, mám pocit, že už s námi vůbec nechtějí být. Těšila jsem se na podzimní prázdniny jako na smilování. Naplánovala jsem nám výlet do Itálie, ale jak se zdá, pojedeme s manželem sami.
S manželem jsme byli vždycky akční
S manželem Jindrou (42) celý rok jen pracujeme. Čekáme na záchytné body v podobě jakéhokoliv volna, státního svátku nebo prázdnin. Jakmile nějaké volno skončí, už zjišťuji, kdy nás čeká další. Vždycky jsme se s Jindrou snažili, abychom ten volný čas, který se nám nabízí, nějak kvalitně využili. Odjakživa jsme byli akční a rádi cestovali.
Nejen před narozením dětí, ale také s nimi. Do určitého věku je to s námi i bavilo. Těšily se na poznávání nových míst, a hlavně na ty zážitky, které si odnesou. Upřednostňujeme pronájem nějaké chatičky, která je naší základnou. Odtud pak vyrážíme na výlety.
Během jarních prázdnin jsme vyrazili do Maďarska. Je pravdou, že už tehdy se Klára ksichtila, že se jí nikam nechce. Orodovala za to, aby mohla zůstat doma a podnikat něco se spolužáky. Já ale uplatnila roli rodiče a vyloženě jsem jí nakázala jet. Taky nám to tam pěkně osolila. Visela pořád na telefonu a celou dobu se vlastně jen těšila domů.
Děti už s námi nechtějí nikam jezdit
Snažila jsem se z několika dní s rodinou vytřískat maximum a užít si to. Přes letní prázdniny byly děti na táborech, pak jela Klára někam s kamarádkami. Vrátila se nadšená. A to mnohem víc, než když jede s námi. Vybavuji si, že mi na konci léta říkala, abych už s ní na další dovolené nepočítala. Já to nebrala vážně a v hlavě spřádala plán, kam do konce roku ještě vyrazíme.
Měla jsem v plánu, že na podzimní prázdniny se podíváme do Itálie. Ta prý hýří překrásnou paletou barev. Chtěla jsem se podívat do Florencie nebo na krásné zahrady Borgese v Římě. S manželem jsme jezdili prstem po mapě a snažili se shodnout, čemu dáme přednost.
Když to děti zjistily, začaly ječet jedno přes druhé. „Já už s vámi nikam jet nechci. Nejsem malá holka," vyváděla Klára. „Ani já, chci být doma, chodit ven a vidět se s klukama," doprovodil ji Robert. My jsme se na sebe s manželem udiveně podívali. „Bude se vám to líbit," pronesla jsem nadšeně.
Manžel se postavil na stranu dětí
„Jasně, celá žhavá se budu procházet nějakou zahradou," řekla dcera ironicky. „My chceme zůstat doma!" dodala. Zatímco já to odmítala dovolit, Jindra za ně začal orodovat. „Vždyť můžeme jet sami. Kdy jsme spolu byli jen my dva?" zkoušel to přes romantiku. „A kdo je bude hlídat?" vyděsila jsem se.
„Mami, už jsme veliký," navrhla Klára. „Ty vám snad uvaříš? Dojdete se psem? Dá se na vás vůbec spolehnout?" vznesla jsem pochybnosti. „Mají pravdu, měli bychom jim trochu věřit," řekl manžel a tím dal najevo, na čí straně je. A tak mě nakonec přehlasovali. Jedeme s Jindrou sami. Děti se musí každý den hlásit babičce a večer nám volat. Musím říct, že z toho nejsem nadšená, protože jsem chtěla, abychom jeli jako rodina. Jak se zdá, takovým dnům je konec.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
