Fit a krásnáTestováníSoutěže

Ingrid (17): Kamarádka mě přemluvila k noční výpravě na hřbitov. Mohla jsem tušit, že to nedopadne dobře

Ingrid (17): Kamarádka mě přemluvila k noční výpravě na hřbitov. Mohla jsem tušit, že to nedopadne dobře
Zdroj: Unsplash
Přidat na Seznam.cz Přidejte si magazín Lifee.cz na hlavní stránku Seznam.cz

Ingrid si je vědoma toho, že má ze všeho až přehnaný strach. I proto se jí nelíbil nápad její kamarádky Anety, aby se v noci vydaly na hřbitov. Ingrid se nakonec nechala přemluvit, dodnes toho ale lituje.

Šárka Žižková 19. října 2021

Moc dobře vím, proč se nikdy neúčastním ničeho, co smrdí průšvihem. Jsem v tomto dost přízemní typ. Moje kamarádka Aneta je mým pravým opakem. Neustále něco vymýšlí a ráda přijímá různé výzvy. To ona před dvěma lety přišla s nápadem, že se půjdeme o půlnoci projít na hřbitov.

Tadeáš (27): Na tu noc nikdy nezapomenu. Na hřbitově jsem omylem vyfotil něco, z čeho mi běhá mráz po zádech
Mohlo by Vás zajímat:

Tadeáš (27): Na tu noc nikdy nezapomenu. Na hřbitově jsem omylem vyfotil něco, z čeho mi běhá mráz po zádech

Vyrazily jsme s kamarádkou na hřbitov

Ten rok mě pozvala na chalupu, kde žije její teta. Naše rodiny se znají, takže stačilo, aby si naše mamky zavolaly a já balila kufry. Aneta je živel, se kterým se člověk nenudí. Moc dobře ví, že se všeho bojím. Mám strach ze tmy, bouřky a vlastně nejlíp se cítím, když jsem doma.

Mohlo mě napadnout, že za jejím pozváním na chalupu něco je. Už druhý den to na mě vybalila. ,,Mám nápad. Až teta usne, sbalíme se a půjdeme se podívat na hřbitov. Sama bych tam asi nešla, ale když jsme teď dvě…,“ nastínila mi situaci a já se začala proklínat, že jsem s ní jela. ,,Vždyť víš, že já na tohle nejsem. Bojím se už teď,“ zašeptala jsem a Aneta mě poplácala po zádech, jako že to zvládnu.

Celý den jsem se z toho snažila vykroutit, ale Aneta tak dotírala, takže jsem neměla šanci. Hřbitov byl vzdálený asi kilometr. Cesta k němu vedla jak jinak než lesem. Pro někoho, kdo se bojí, fakt ideální. Vyšly jsme pár minut před půlnocí. Neměla jsem z toho vůbec dobrý pocit. I když nám měsíc svítil na cestu, ve vzduchu jsem cítila nebezpečí.

Laura (31): Sestra mi chtěla ukázat přízrak, který řádí u nich na hřbitově. Prvotní zklamání se změnilo v děs
Mohlo by Vás zajímat:

Laura (31): Sestra mi chtěla ukázat přízrak, který řádí u nich na hřbitově. Prvotní zklamání se změnilo v děs

Slyšela jsem stále hlasitější kroky

Když se před námi vynořil hřbitov, rozhodla jsem se dál nepokračovat. ,,Já počkám tady. Dál mě nedostaneš,“ zašeptala jsem a klepala se strachy. ,,Ty mě necháš jít samotnou? To jsi teda kámoška,“ vyčetla mi Aneta a vyrazila. Představa, že stojím na okraji temného lesa úplně sama, mě děsila snad ještě víc než to, že jdeme v noci na hřbitov.

,,Tak počkej, jdu teda taky,“ křikla jsem a rychle kamarádku doběhla. Kolem hřbitova se vznášela mlha, která nějak podivně zapáchala. Posledních pár minut cesty lesem jsme šeptaly, ale když jsme stály pár kroků od vrat hřbitova, už jsme jen mlčely. Slyšela jsem tlukot vlastního srdce.

Aneta přistoupila k bráně jako první. ,,Jdeme na to?“ zeptala se. Já se zmohla jen na pokývání. Pořád jsem se vystrašeně rozhlížela. Měla jsem pocit, že odněkud slyším kroky. Jako by kdosi našlapoval na větvě a ty pod jeho tíhou praskaly. Intenzita kroků se zvyšovala a já se začala bát ještě víc. ,,Já chci domů,“ vykvikla jsem, ale to už Aneta chytala za kliku.

Majda (26): Nechala jsem se zlanařit ke krádeži svíčky na hřbitově. Byla to osudová chyba
Mohlo by Vás zajímat:

Majda (26): Nechala jsem se zlanařit ke krádeži svíčky na hřbitově. Byla to osudová chyba

Hnal se k nám dav rozzuřených lidí

Když jsme obě vstoupily na hřbitov, vrata se sama od sebe zavřela. Byla to rána jako z děla. Samým strachem jsem poskočila. Pak už si jen pamatuji, jak stojíme s Anetou opřené zády o sebe a k nám se blíží dav lidí. Ti lidé jsou ale mrtví a my vidíme jen jejich postavy, jak k nám natahují ruce. Zavřela jsem oči a prosila všechny svaté o pomoc.

Pak jsme obě naráz vykřikly hrůzou a padly k zemi. O pár minut později jsme se probraly v lese. ,,Co to sakra bylo?“ promluvila Aneta. ,,Stalo se to, že jo?“ ujišťovala jsem se.

Na nic jsme nečekaly a utíkaly domů, co nám nohy stačily. Druhý den ráno nám došlo, že byly dušičky. Obě si myslíme, že se mrtví zlobili, že je rušíme. Toho dne jsem se ještě víc zatvrdila a nic podobného už nikdy, ale nikdy nepodniknu.

Další příběhy ze života →

Vanda (22): Oživily jsme s kamarádkou dávný hřbitovní rituál. Ještě dnes z toho mám husí kůži
Mohlo by Vás zajímat:

Vanda (22): Oživily jsme s kamarádkou dávný hřbitovní rituál. Ještě dnes z toho mám husí kůži

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.

Přidat na Seznam.cz Přidejte si magazín Lifee.cz na hlavní stránku Seznam.cz

Další články