Facebook
Instagram
Ludmila s manželem se velmi těšili, až budou tři. Narodila se jim dcera Maruška. Manžel s miminkem ale vůbec nepomáhal. Tvrdil, že se bojí vzít tak křehké miminko do ruky. Veškerou péči nechal na své ženě, která byla velmi vyčerpaná. Dnes je jejich dceři rok. Jak si stojí manžel dnes, co se péče týče?
Jirka si dítě moc přál. Byl to spíš on, kdo po pěti letech vztahu začal tlačit na pilu, abychom se začali o miminko pokoušet. Neměla jsem se čeho bát. Jirka to s dětmi uměl.
Na dítě se těšil
Jakmile jsme si řekli, že se o mimčo pokusíme, za půl roku jsem držela těhotenský průkaz. Oba jsme se velmi těšili. Když bylo po všech důležitých vyšetřeních a vše bylo s miminkem v pořádku, začaly přípravy. Na svět měla přijít holčička. Jirka prožíval všechno tak nějak se mnou.
Bylo na něm vidět, jak se velmi těší. Bylo to velmi veselé a šťastné období. Manžel chtěl být i u porodu. Musela jsem mu předem říct, že to možná pro jeho oči nebude zcela hezký pohled, aby se na to připravil. Tam se to možná celé zlomilo. On přestřihl pupeční šňůru. Byl velmi dojatý.
Hned druhý den v porodnici jsem si Máju nechala už i přes noc. Nechtěla jsem, aby spala někde v cizím pokoji, když může být se svojí matkou. Jirka za námi jezdil každý den, dokud nás nepustili. Když měla Mája plnou plenku, poprosila jsem Jirku, aby ji přebalil. Odmítl to, že je moc malá a křehká. Bál se, a tak jsem ho nenutila.
Bál se ji pochovat
Jenže tak to bylo i doma. „Podrž na chvíli malou,“ požádala jsem ho. „Já se bojím. Co když jí něco udělám, je tak křehká,“ odpověděl nesměle. Lezlo mi to na nervy. „Jak dlouho se budeš ještě bát?“ byla jsem zvědavá. „To já nevím, ale když jsem viděl, jak se při porodu drala ven, nějak se to ve mně celé zlomilo a došlo mi, jak je zranitelná,“ přiznal se mi.
Celé šestinedělí ji ani nepochoval, prostě se bál. Neměla jsem chvíli volné ruce. Jít na toaletu jsem mohla, ale pokud Mája zrovna nespala, plakala v postýlce. Nebyl prostě schopen ji pochovat. Bylo to pro mě dost náročné, protože jsem neměla ani chvilinku bez malé. Doufala jsem, že až trochu vyroste a přibere na váze, tak se Jirka přestane bát.
Nejhorší to bylo v noci, když měla Mája koliky. Řvala klidně tři hodiny v kuse. Cítila jsem se totálně vyčerpaná. Spala jsem pár hodin denně. Jirka se stále k ničemu neměl. Jenom na ni dělal opičky nad postýlkou nebo kočárkem.
Rok jsem nikde nebyla
Když se dcera začala konečně přetáčet a dokázala si od bolení bříška ulevit sama, ulevilo se i mně. Doufala jsem, že se i manžel pokusí o nějaký bližší kontakt. Jenže nastal problém v tom, že dcera při každém pohledu na manžela začala plakat. Jako kdyby se ho bála. Jirka z toho byl samozřejmě nešťastný, ale byla to jeho vina. Místo toho, aby se začal snažit, dcery pláč ho odradil natolik, že se nesnažil vůbec o nic.
U nás doma byl slyšet nejvíce křik manžela, že ho jeho vlastní dítě nemá rádo, a pláč miminka. Mě tato situace postavila do role, že jsem si nemohla dojít ani ke kadeřnici. Zkoušeli jsme to, že odejdu z domu, ale Jirka hned volal, že má dcera hysterický záchvat a on neví, co s ní. Jsem v úplné pasti. Nikoho jiného na hlídání nemám. Dcera před časem oslavila rok. Situace je stále stejná. Já jsem ten rok nikde nebyla. Obyčejná káva s kamarádkou někde v kavárně? Tak o tom si mohu nechat zdát.
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
