Facebook
Instagram
Když Patrik poznal Martu a poprvé v životě se zamiloval, věřil, že jim krásný vztah vydrží až do smrti. Její vášeň k exotickým zvířatům však tuto lásku nabourala. Počáteční idylka se změnila v hlubokou krizi...
Bylo mi tehdy dvaadvacet, studoval jsem na Pedagogické fakultě a mládí si užíval měrou vrchovatou. Až do této doby jsem neprožil žádný vážný vztah. Na prstech jedné ruky by se dalo spočítat pár milostných etud. A právě na vysoké škole mě políbila paní Štěstěna.
Přítelkyně měla pár mazlíčků
Poprvé jsem se zamiloval opravdu až po uši. Marta byla atraktivní, dlouhovlasá bruneta s uhrančivýma hnědýma očima, parádní figurou a rošťáckým úsměvem. Studovali jsme stejný obor. Byla milá, společenská a vtipná, prostě holka, která mi doslova učarovala.
Ani já jsem jí nebyl lhostejný a brzy jsme spolu začali chodit. Hned po prvním rande mě však lehounce zaskočila. Přitulila se ke mně a špitla mi do ucha: „Máš rád zvířata?“ Nezaváhal jsem. „Jasně,“ vypálil jsem střelhbitě. „Super, to jsem ráda. Mám totiž doma… Jak bych ti to řekla, no, zkrátka pár takových mazlíčků…“ uculila se Marta tajemně.
Předpokládal jsem, že myslí tradiční domácí tvory, tedy psy, kočky, křečky nebo přinejhorším slepice. Ale dál jsme to už neřešili a vychutnávali si jeden druhého. Báječně jsme si rozuměli a dlouho bylo vše zalité sluncem. Po dvou měsících však přišel osudový moment, který do naší lásky hodil vidle. Její rodiče odjeli na víkend do lázní a Marta mi navrhla, zda bych za ní nechtěl přijet. V plánu bylo pustit si dobrý film. A zároveň bych se seznámil s jejími „mazlíky“. Souhlasil jsem a těšil se na společný víkend...
Chovala hady i tarantule
Marta bydlela v rodinném domku na vesnici. Když jsem zazvonil u její branky, zalapal jsem po dechu. Přivítala mě v černé minisukni a červené sexy halence. „Tak pojď dál,“ usmála se na mě a přidala dlouhý polibek. Zamířili jsme do obývacího pokoje. Otevřel jsem láhev červeného vína, chvíli jsme si povídali a laskali se. Vtom mi řekla: „Ukážu ti tu svoji fauničku, chceš?“ Než jsem stačil odpovědět, odtáhla mě do vedlejší cimry.
Jakmile rozrazila dveře, vytřeštil jsem oči. Ve velkém teráriu na stole se plazili dva hadi, v kleci na skříňce poletovali dva rozdovádění papoušci, kteří od té chvíle ani na moment nezavřeli zobáky. A v dalším teráriu na komodě se na topném kameni zase povalovaly dvě tarantule. „Tak co na ně říkáš?“ mrkla na mě Marta. Zbledl jsem, mlčel a jen tak zakroutil hlavou. Když Marta viděla, jak jsem v rozpacích, vydali jsme se zase zpátky do obýváku.
„Neboj, jsou hodní. Nic nedělají. Zvykneš si na ně,“ chlácholila mě. Dopili jsme víno, já se uklidnil a vrátila se mi rozverná nálada. Mezitím se setmělo, pustili jsme si tedy slibovaný film. A začali se mazlit. „Vydrž, jen si odskočím, hned jsem zpátky,“ šuškal jsem jí po chvíli do ucha a vyrazil na toaletu.
Osudné šlápnutí
Na chodbičce se mi bohužel nepovedlo rozsvítit světlo. Udělal jsem pár rychlých kroků a najednou mi nohou projela ostrá bolest, jako když vám do ní zarazí jehly. Zakřičel jsem. Marta vyděšeně přilétla z pokoje. „Co se stalo?“ vyptávala se a rozsvítila. „To je Kruton,“ utrousila. „Jakej Kruton?!?“ reagoval jsem vyjeveně. Noha mě bolela a z chodidla mi crčela krev. „Ježek bělobřichý. Koupila jsem si ho minulý týden, zapomněla jsem ti o něm říct,“ šklebila se a rázem změnila tón hlasu.
„Sakra, Vláďo, musíš přece dávat bacha, podívej se, jak je vystrašenej?!“ hlesla nakvašeně a ukazovala na bodlinatého tvora, jenž se mezitím zakousl do mojí boty. Martina reakce mě zklamala a pořádně mi zvedla mandle. Hádali jsme se, vůbec poprvé za celou dobu. Ježka si při tom vzala do dlaní, konejšila ho a pak jej uložila do plastového boxu. Poté přinesla obvaz, zavázala mi chodidlo, její tvář však zůstávala kamenná a rozladění z ní přímo tryskalo. Krásný večer byl tatam. Dohodli jsme se, že půjdu raději domů.
Druhý den mi volala, omlouvala se, že byla protivná. Vše jsme probrali a urovnali. Jenže od této chvíle už to nebylo jako dřív. Její lásku k exotické zvířeně, kterou měla evidentně radši než mě, jsem neskousl. A náš vztah ochabl. O dva měsíce později jsme se rozešli a už se nikdy neviděli.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
