Facebook
Instagram
Když bylo Sandře sedmnáct, neplánovaně otěhotněla. Její matka se jí na nic neptala a rozhodla, že dítě dají k adopci. Sandra se s tím vyrovnávala jen velmi obtížně. A ani v pozdějším věku se nemůže vzdát myšlenek na to, jak se asi jejímu prvnímu potomkovi daří.
Když je vám sedmnáct a máte život před sebou, dítě se vám zrovna moc nehodí. Tak to viděla moje matka, když jsem se jí svěřila, že jsem těhotná. Co s dítětem bude, rozhodla za mě. Tehdy jsem se zlobila, dnes to jako rodič vidím trochu jinak. Přesto se občas neubráním lítostivým myšlenkám, které mě pronásledují prakticky celý život.
Matka rozhodla za mě
K tomu, jak jsem otěhotněla, se váže prostý příběh. Na střední škole jsem se až po uši zamilovala do Dalibora. Chodil o rok výš a byl to školní idol. Když mě pozval na rande, byla jsem v sedmém nebi. To, že jsme se spolu hned vyspali, jsem brala jako triumf. Mohla jsem křičet do světa, že jsem měla sex s tím nejžádanějším klukem na škole.
Žádnou ochranu jsme nepoužili. Na co taky. Byli jsme mladí a jednali podle momentálního rozpoložení. Když jsem zjistila, že jsem těhotná, první, co mě napadlo bylo: ,,Máma mě zabije.“ Přemýšlela jsem, jak jí to řeknu. Ona to totiž byla v našem městě vážená osoba - špičková lékařka v místní nemocnici.
Matce jsem se svěřila v době, když už bylo na potrat pozdě. Tak přišla s jiným, neméně bolestným řešením. ,,Na čas odjedeš k mojí sestře. Tam dítě porodíš a dáš ho k adopci,“ instruovala mě. Zkoušela jsem jí odporovat, ale nebylo to k ničemu. Jako zákonný zástupce měla právo rozhodnout, co se bude dít. Jak řekla, tak se stalo.
Musela jsem dát dítě k adopci
Díky bohu za to, že její sestra Věrka je hodná ženská, která pro moje slzy měla pochopení. ,,Ber to tak, že by sis mohla zkazit život. Takhle půjde miminko do rodiny, kde nemůžou mít děti. Uděláš někoho šťastným a malému dáš šanci na dobrou budoucnost. Vždyť jsi sama ještě dítě,“ utěšovala mě. Její slova zněla jako balzám.
Ihned po porodu mi dítě odebrali. V náručí jsem ho měla skutečně jen okamžik. Když se za ním zavřely dveře, už jsem ho nikdy nespatřila. Musela jsem zaplout zpět do svého života. Dostudovat, složit maturitu a dělat, že se nic nestalo. Často jsem byla s Věrkou v kontaktu, protože mi pomáhala se z toho oklepat.
Matka se na moje pocity nikdy neptala. Po několika letech jsem se vdala za Tomáše (55), se kterým máme dva syny. Oba už jsou dospělí a mají svoje životy. Co nevidět budu babičkou a neskutečně se na tu roli těším. Jenže najednou mě začala dohánět minulost. Vyčítám si, že jsem se tehdy tak lehce vzdala.
Strašně ráda bych své prvorozené dítě poznala
Kde je dnes moje dítě? Je to holka, nebo kluk? Už má také děti? Žije v Čechách? Nebo někde v cizině? Jakou má barvu očí? Po mně, nebo po Daliborovi? Ten to vlastně vůbec neví, že jsme oné noci zplodili nový život. Mám mu to říct? Budeme pátrat společně? Co vlastně svému dítěti řeknu? Odložila jsem tě, protože jsem byla nezodpovědná a nedokázala se postavit vlastní matce?
Tyto a další otázky se mi deV minně honí hlavou. Naznačila jsem Věrce, že bych ráda své dítě poznala. Nejdříve mi to rozmlouvala, ale pak se přiznala, že asi ví, kde žije. Stále si nejsem jistá, jestli je rozumné po tom pátrat. Jestli raději nemají věci zůstat tak, jak jsou. Tomášovi jsem se s tím nikdy nesvěřila. Nemám ponětí, jak by tu informaci přijal. Moje podvědomí mi každopádně říká: ,,Pátrej.“
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
