Facebook
Instagram
Zatímco některé mladé dívky trápí vzhled, váha, velikost poprsí či nos, Vanesu dlouho sužoval zcela jiný problém - jméno. Její táta si totiž nechtěl připustit, že se nenarodil kluk, a tak ji pojmenoval Václava. Jednoho dne se rozhodla pro změnu, což ale v rodině rozpoutalo bouři nevole.
Jsem modrooká blondýna drobnější postavy. Prožila jsem krásné dětství, rodiče se mi intenzivně věnovali a na jejich adresu nemohu říct ani půl špatného slova. Jediné, co jim vyčítám, je výběr mého jména.
Táta vždy chtěl mít syna
Jsem jedináček a naši si moc přáli chlapečka. Hlavně táta. Když maminka přišla do jiného stavu, otec si vůbec nepřipouštěl, že by se jim narodila holčička. Pohlaví si od gynekologa sdělit nenechali, jméno však měli vybrané už dlouho. Tatínek si u maminky prosadil Václava. Když jsem přišla na svět, byl malinko zklamaný. Aby ho mamka trochu ukonejšila, navrhla mu, že mě pojmenují Václava, což se tatínkovi zalíbilo.
V raném dětství mi jméno nijak nevadilo. „Václavko, Vášenko, Vášo,“ volali na mě rodiče či moji vrstevníci, se kterými jsem si hrála. Já byla spokojená a užívala si pozornosti. S přibývajícím věkem jsem však získala averzi vůči mému jménu.
Vše eskalovalo v pubertě. Začala jsem chodit na střední školu. Když jsme se v prváku seznamovali, nebo představovali učitelům, cítila jsem se trapně. „Dobrý den, já jsem Václava, ale klidně mi říkejte třeba Vaška,“ oznámila jsem naší chemikářce. „Tak jo, Vašku,“ mrkla na mě a brala to s humorem.
Spolužáci si ze mě dělali legraci kvůli jménu
Někteří spolužáci si ale do mě rýpli. Hlavně kluci. Vešla jsem třeba do třídy a už jsem to slyšela. „Nazdar, Vašku, jaká dneska u tebe? “ pokřikoval na mě Michal. Vojta, který se mi mimochodem dost líbil, zase za mnou o přestávce přišel a povídá mi: „Ty jo, hele, Vaška, Vašek, jak ti mám vlastně říkat?“ Přitom se hihňal a já se celá červenala.
Ve škole jsem svoji bolest nedávala najevo, doma jsem si ale častokrát pěkně poplakala. Marné bylo, když do mě rodiče vtloukali, abych tyhle řečičky hodila za hlavu a spíš si z nich dělala srandu. Jenže to nešlo, vážně ne.
Navštívila jsem kvůli tomu psychologa a nějakou dobu brala antidepresiva. Pomohlo to, přesto se mi největší pomoci dostalo od mé drahé polovičky. Bylo mi devatenáct, když jsem se poprvé zamilovala. Přítel Lukáš byl o pět let starší, dokončoval bakaláře na FTVS. Byl rozumný a moje jméno absolutně neřešil. Jednoho mu to ale nedalo. „Zlato, když tě to tak žere, co se teda přejmenovat? Třeba na Vanesu nebo Vendulu?“ vypálil na mě.
Otec změnu jména neunesl
Smála jsem se, ale pak jsem o tom začala vážně přemýšlet. Hodně se mi líbila Vanesa. A tak jsem se rozhodla Lukášův nápad proměnit v realitu, aniž bych o tom rodiče informovala. Zašla jsem na příslušný matriční úřad a podala žádost o změnu. Ta se brzy stala skutečností a já se chlubila novým jménem.
Byla jsem spokojená, hodně se mi ulevilo. Zbývalo mi už jen nějak šetrně sdělit novinu rodičům. Sedla jsem si s nimi v obýváků a máma mi povídá: „Tak, Vášenko, co je nového?“ Chvíli jsem mlčela a hledala slova. „Mami, víš, nevím, jak ti to říct. Ale já se už nejmenuju Václava, jsem Vanesa,“ pronesla jsem na rovinu.
Oba na mě vytřeštili oči. „Změnila jsem si jméno, jsem Vanesa,“ zopakovala jsem. Máma zůstala úplně zkoprnělá. „To snad nemyslíš vážně!“ rozohnil se táta. „Proč jsi to proboha udělala?!“ nebral si servítky. Poté se sebral, práskl dveřmi a odešel do ložnice. Když se mamka vzpamatovala z šoku, všechno jsem jí vysvětlila. Chápala mě a byla v pohodě, i když mi dál říkala Václavko. Zato táta se s mým novým jménem nesmířil a nemluví se mnou dodnes.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Dcera Michaely Gemrotové prodělala před narozením krvácení do mozku: Prognóza byla hrozná, ale dělá obrovské pokroky
Dcera Michaely Gemrotové prodělala před narozením krvácení do mozku: Prognóza byla hrozná, ale dělá obrovské pokroky
Související články
