Facebook
Instagram
Snad odnepaměti to bylo tak, že o ruku žádá svoji partnerku muž. V dnešní době ale není výjimkou, když tak učiní žena. Něco takového potkalo i Viktora.
S přítelkyní Antonií (31) chodím už pět let. Mám ji opravdu moc rád, žijeme spolu, plánujeme rodinu a snažíme se našetřit si na hypotéku. Toničce ale jedna věc v našem vztahu chyběla, a tak se rozhodla převzít iniciativu.
Na svatbu nikdy nepřišla řeč
Nikdy jsme o svatbě nemluvili. Já totiž necítil, že bych ji chtěl. Přijde mi to jako předražená událost, která je v podstatě k ničemu. Ale kdyby mi Tonička jen jednou jedinkrát naznačila, že by se chtěla vdávat, neváhal bych a o ruku ji požádal. Mám ji opravdu moc rád, a pokud by pro ni byla svatba opravdu důležitá, byla by důležitá i pro mě.
Přestože jsme o veselce nikdy nemluvili, věděl jsem, že chci s Toničkou zestárnout a mít s ní děti. Je to opravdu bezvadná ženská a myslím si, že by se mi nikdy nepovedlo najít lepší. A tím, že bychom neměli svatbu, bychom se nijak nelišili od ostatních. Málokdo se dnes žení nebo vdává. Je to spíš rarita.
Čekalo mě velké překvapení
S tímhle vědomím jsem žil dlouhých pět let - já ani Tonička svatbu nechceme. Před dvěma měsíci jsem ale zažil velké překvapení. Tonička požádala o ruku mě. Na začátku prázdnin jsme měli naplánovaný společný prodloužený víkend. Měli jsme zarezervovaný penzion na Šumavě, kde jsme chtěli především relaxovat po náročném roce.
Tonička měla kromě toho v plánu i něco jiného. Když jsme byli na jedné procházce, rozpovídala se. „Víš, Viktore, mám tě opravdu moc ráda, jsi pro mě ten pravý a já bych to chtěla nějak zpečetit. Vím, že je to nezvyklé, aby o ruku žádala žena muže, ale i tak se tě chci zeptat: Vzal by sis mě?“ zadívala se na mě.
Řekl jsem ano
Byl jsem její otázkou příjemně překvapený. Na Toničce se mi líbí přesně to, že si jde tvrdě za svým. A tedy pokud chce svatbu, nebude čekat nebo dělat nepřímé náznaky, abych se rozhoupal. A proto jsem samozřejmě odpověděl ano.
To, že mě svým osobitým způsobem požádala o ruku, mi opravdu nevadí. Sice to pro někoho může být hodně zvláštní, ale mně i Toničce to takto vyhovuje. Jediné, čím nevybočujeme z normálu, je fakt, že jen jsme přijeli domů, koupil jsem Toničce zásnubní prsten. Tak originální ještě nejsme, abych ho dostal já.
Další příběhy ze života ➔
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
