Vlaďka (25): Vzkaz od zesnulé maminky mi přinesl smíření s tím, že jsem zůstala úplně sama

Když mi po srážce s autem zemřela maminka, zůstala jsem tady úplně sama. S pocitem, že mě život zradil. Smíření s matčinou náhlou smrtí nakonec přišlo. A pomohla tomu ona sama.

Mohlo by Vás zajímat:

Ester (25): Ať už to byl sen, nebo dědovo zjevení, vyřešily jsme díky tomu těžkou finanční situaci

Maminčina smrt mě srazila k zemi

Odmalička jsem vyrůstala jen s mamkou. Táta zemřel v době, kdy jsem ještě ani nemluvila. Znala jsem ho jen z matčina vyprávění a fotek. Podle všeho to byl hodný člověk, který nás miloval. Tím, že jsme s mamkou zůstaly jen my dvě, vzniklo mezi námi silné pouto. Náš vztah byl založený na upřímnosti, vzájemné toleranci a lásce.

Byly jsme jako dvě nejlepší kamarádky, které se vzájemně svěřují i s těmi nejniternějšími záležitostmi. Bydlely jsme spolu v malém jednopatrovém domečku na kraji města. Patřil k nám pes Black. Už samotné jméno napovídá tomu, že šlo o černého psa. Byl to především matčin mazlík, kterého chodila pravidelně venčit do lesa naproti.

A právě jedna taková procházka se jí i psovi stala osudnou. Když přecházela silnici, ze zatáčky se vyřítilo auto, které nemělo šanci zabrzdit. Srazilo mamku i Blacka. Oba byli na místě mrtví. Ten den jsem se vracela z práce a kolem našeho domu bylo několik houkajících a blikajících aut. Zpráva o tom, že je maminka mrtvá, mě srazila k zemi.

Mohlo by Vás zajímat:

Viktorie (27): Když se mi ve snu zjeví žena v růžových šatech, někdo zemře. Nepomohla ani návštěva u vědmy

Na maminčině oblíbeném místě jsem spatřila světýlka

Když máte na světě jen jednoho člověka, kterého milujete a bezmezně mu věříte, jeho trvalá ztráta vás dostane. Několik měsíců po pohřbu jsem stále nebyla schopna normálně fungovat. Vzala jsem si neplacené volno a dny trávila doma. Zalezlá pod dekou s fotoalby a vzpomínkami. Nebyl totiž nikdo, kdo by mě z toho vytáhl.

V den svých narozenin jsem byla poprvé v životě sama. Bylo ponuré počasí, venku pršelo a na mě dopadla ještě větší deprese. Přes den jsem se ještě ovládala, ale večer na mě padl obrovský smutek. V jednu chvíli jsem to už uvnitř domu nemohla vydržet a vyšla ven. Skoro jako kdyby mě někdo volal. Stála jsem na dešti a měla pocit, že ze mě smývá tu bolest.

Zahleděla jsem se do lesa, kam mamka ráda chodila. Se slzami v očích jsem na ni vzpomínala. Pak jsem si všimla, že v lese poletují světýlka. Snažila jsem se je spočítat, ale byly jich snad tisíce. Nebyly to světlušky, ani nic, co bych znala. Bylo to prostě něco... Nedalo mi to a šla jsem tomu naproti. Když jsem stála na místě, kde mamku srazilo auto, dostala jsem se do podivného stavu.

Mohlo by Vás zajímat:

Gréta (66): Manželův odchod mi oznámily hodiny, které vyrobil jeho táta

Matčino zjevení mi pomohlo dál žít

Hleděla jsem ztuhle na ta světýlka. A během chvíle se z nich vytvořila matčina tvář a pak i tělo. Stála tam a mávala mi. Vedle ní vesele poskakoval Black. Radostně štěkal a vrtěl ocasem. „Nejsi tu sama," zazněl maminčin hlas. „Jsem tu pořád s tebou," dodala a já ucítila úlevu. Jako kdybych právě na tohle čekala.

Vrátila jsem se do domu a usedla ke stolu. Na něm ležel papírek s matčiným vzkazem: „Mám tě ráda." Pak už si vybavuji jen to, jak ulehám do postele. Když jsem se ráno probudila, papírek na stole neležel. Sama jsem zaváhala, zda to celé nebyl jenom sen. Ať tak nebo tak, smíření s matčinou smrtí jsem našla. A teď mohu dál žít se vzpomínkou na ni v srdci.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Antonie (38): Po setkání se zvláštní stařenou na tržišti se mi změnil život. Bohužel ne tak, jak bych si přála

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.