Facebook
Instagram
Marek koktal už ve školce a kvůli tomu měl potíže s navazováním nových vztahů. Později ale zjistil dvě věci. Tou první je, že když zpívá, koktání jde stranou. A tou druhou zase je, že když vás někdo miluje, na nějakém koktání vůbec nezáleží.
Cítil jsem se jako vyvrhel a myslel jsem si, že budu vždy sám. Naštěstí jsem potkal Janu (30), která mi dala lásku, rodinu a domov...
Jsem trochu jiný
Je těžké říci, kdy začaly mé problémy s koktáním. Říká se, že takové poruchy mohou být důsledkem silného stresu. Někdo může uvíznout ve výtahu, být svědkem požáru nebo účastníkem nehody, a ta událost mu zůstane v paměti. Nepamatuji si žádnou takovou věc, ale kdo ví, možná jsem se jako dítě něčeho bál a zanechalo to ve mně stopu.
Dlouho jsem si s tím nedělal starosti, protože jsem ani nevěděl, že mám problém s mluvením. Moji rodiče si také mysleli, že se to vrátí do normálu. Moc je miluji a snažím se na ně nezlobit, ale pravda je taková, že trochu selhali.
Říká se, že u dětí lze tuto vadu rychle napravit, pokud včas dostanou pomoc od zkušeného logopeda. V pozdějších letech se to stává složitějším, protože se vada více zakoření, což vede k pocitu studu a blokádám. Svou "odlišnost" jsem si uvědomil ve školce. Během jedné z prvních aktivit se nás paní učitelka zeptala: „Zná někdo nějakou básničku a chce ji zarecitovat?“
„Ano, já!“ zvolal jsem nadšeně.
„Jednoho dne malý vrabec šel přes louku a narazil na ka, ka, ka, ka...“ a najednou mi jazyk přestal fungovat. Nejdřív bylo v místnosti ticho, ale brzy celá skupina dětí vybuchla hlasitým smíchem.
„Ticho, prosím! Děkuji ti, Marku. Můžeš se vrátit na své místo...“ řekla učitelka, trochu zmatená situací.
Vrátil jsem se na své místo, tvář mi hořela studem. Od té doby jsem se už nikdy dobrovolně nepřihlásil. Později učitelka pozvala mou mámu na rozhovor a myslím, že teprve tehdy si rodiče uvědomili, že situace je vážná a je třeba něco udělat. Po zahájení konzultací s odborníky jsem zkoušel různé způsoby léčby. Bral jsem léky, navštěvoval terapii, dokonce jsem navštívil léčitele a podstoupil hypnózu... Nic však nepřineslo výsledky.
S koktáním mi pomáhala hudba
Měl jsem obrovské potíže s vyslovováním některých písmen. Snažil jsem se vyhýbat slovům, která je obsahovala. Ale nebylo to vždy možné. Měl jsem kamaráda Kryštofa (30), který bydlel v sousedním domě. Když jsem ho šel navštívit a otevřela jeho máma, vypadalo to asi takhle: „Dobrý den. Je K... K... Kryštof doma?“
Bylo to zvládnutelné, když mě už někdo trochu znal. Nejhorší bylo setkání s novými lidmi. Raději jsem mlčel, než abych se ztrapnil koktáním. Cítil jsem strašnou úzkost, i když jsem si šel do stánku koupit noviny.
Musím přiznat, že škola nakonec nebyla nejhorším obdobím mého života. Bylo to díky mé velké vášni – hudbě. Stala se mou skutečnou oázou klidu a radosti. Když jsem se ponořil do tónů, svět kolem mě přestal existovat. Najednou jsem si uvědomil, že při zpěvu moje koktání úplně zmizí!
I když se to může zdát překvapivé, přesně to se mi stalo. Táta mě povzbuzoval, abych zkusil hrát na akordeon. Nejprve jsem se učil pod vedením soukromého učitele, pak jsem se rozhodl pokračovat ve studiu na hudební škole. Měl jsem nesporný hudební talent – zvládal jsem každý nástroj, který jsem vzal do ruky. Ať už to byla kytara, saxofon nebo piano... Měl jsem také slušné pěvecké schopnosti. Díky tomu jsem byl ve škole docela oblíbený a uznávaný mezi svými vrstevníky.
V posledním ročníku jsem byl zvolen předsedou studentské rady. Když jsem musel cvičit na koncerty naší školní kapely, učitelé neměli problém omluvit moji nepřítomnost na hodinách.
Zlomila mi srdce
V létě jsem často jezdil na skautské tábory, samozřejmě vždy s kytarou. U táborových ohňů jsem se cítil jako skutečná hvězda. Vážně! Všechny dívčí pohledy se soustředily na mě, když jsem hrál a zpíval písně při mihotajících se plamenech ohně. A to už byla doba, kdy se člověk začínal rozhlížet po té vysněné, výjimečné a milované dívce...
Oči jedné krásky na mě udělaly největší dojem. Kromě toho mě okouzlily její nádherné, po pas dlouhé a světlé kadeře. Stručně řečeno, ztratil jsem kvůli ní hlavu. Problém byl, že o tom neměla tušení. V noci jsem si představoval, jak prsty pročesávám ty hedvábné pramínky. Ale během dne jsem své city skrýval a choval se k ní jako ke kamarádce. Strach mě ochromil. Myslel jsem si, že bych se ztrapnil, kdybych ji pozval na rande.
Jednoho večera jsem se rozhodl, že navzdory všemu musím udělat první krok. A pak ať se stane, co se má stát. U táborového ohně jsem zazpíval pár sentimentálních písní, myslel jsem přitom jen na ni a hleděl jí do velkých smaragdových očí. Ale ona si nevšimla, že zpívám pro ni. Místo toho se dívala na vedoucího. Později jsem je viděl, jak se vracejí do svých stanů ruku v ruce... To mě tvrdě zasáhlo. Ztratil jsem víru ve svou schopnost přitahovat dívky.
Potkal jsem úžasnou ženu
Odmaturoval jsem a v tu chvíli dva moji kamarádi z hudební školy navrhli, abychom založili kapelu. Potřebovali kytaristu a pozvali mě, abych se přidal. Dlouho jsem toužil po šanci zpívat a hrát v kapele. Ale hluboko uvnitř jsem slyšel hlas rozumu, který říkal: „Člověče, co to děláš? Koktavý zpěvák na pódiu?“ Tentokrát však rozhodnutí udělali za mě kamarádi. Přidal jsem se do kapely jako třetí člen. Hráli jsme populární písně, které lidé milují na večírcích a svatbách. Byli jsme v tom dobří a vydělávali slušné peníze. Přesto jsem se stále cítil osamělý...
Janu (30) jsem potkal na svatbě, kde jsme vystupovali. Během přestávky přišla a začala se mnou mluvit. Nejprve jsem byl trochu nervózní, ale stres rychle zmizel. Jana mi vyprávěla o škole, kterou navštěvuje. Studovala pedagogiku, kde se učila o výchově prostřednictvím hudby. Od začátku jsem cítil, že se ke mně chová jinak než ostatní.
Když jsem začal koktat, nesnažila se dokončit moje věty, což jsou pro někoho s koktáním skutečná muka. Vyzařovala trpělivost a laskavost. Než večírek skončil, rozhodli jsme se zůstat v kontaktu a vyměnili si telefonní čísla.
Druhý den ráno jsem jí chtěl okamžitě zavolat. Ale jak bych to měl udělat? Vytočím její číslo a co dál? Řeknu: „Ahoj, Ja... Ja... Jano...“ Co když ji to vyděsí? Bude chtít chodit s někým, kdo takhle koktá? Strach mě doslova ochromil. Ale stalo se něco neuvěřitelného. Zavolala mi první a navrhla, abychom šli na procházku!
Po roce jsme se vzali
Poté přišel nejlepší silvestrovský večírek mého života. Celou noc jsme protančili spolu. Při tanci nemusíte mluvit, přesto jste si tak blízko. Zeptal jsem se, zda jí moje koktání nevadí. Odpověděla otázkou: „A tobě nevadí, že mám pihy a velký nos?“
„Tvo... Tvo... Tvoje pihy a nos jsou to, co na svě... svě... světě miluji nejvíc!“ odpověděl jsem a cítil se, jako bych náhle dostal křídla. Pak jsme spolu začali chodit a do roka jste stáli před oltářem.
Přiznávám, že jsem byl extrémně nervózní. Bál jsem se, že všichni v kostele vybuchnou smíchy, když začnu při recitaci manželského slibu koktat. Moje snoubenka Jana si byla dobře vědoma mých obav. Rozhodli jsme se, že až přijde můj okamžik, pevně si stiskneme ruce, podíváme se hluboce do očí a soustředíme se pouze na naši lásku. Ať už tomu věříte nebo ne, toto jednoduché gesto bylo neuvěřitelně účinné! Ani jednou jsem při našem slibu nekoktal.
Nyní je Jana nejen mou milovanou manželkou, ale také úžasnou matkou našich dvou báječných dětí. A i když mě koktání stále provází, věřím, že svět kolem nás je opravdu krásný...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Aleš Cibulka chystá se svým partnerem Michalem Jagelkou stříbrnou svatbu: Být gayem v devadesátkách nebylo vůbec snadné
Aleš Cibulka chystá se svým partnerem Michalem Jagelkou stříbrnou svatbu: Být gayem v devadesátkách nebylo vůbec snadné
Související články
