Markéta (44): Starší sestra chce, abych se starala o tátu stejně jako ona. Já mám ale jiný názor

Moje sestra Lenka byla vždycky „generál“ – doma, ve škole, na kroužcích i táborech. Když jsme dospěly, nic se nezměnilo. Poslouchají ji rodiče, její manžel i děti a samozřejmě i já. Abych jí nekřivdila, většinou přesně věděla, co a proč dělá. Lenka je schopná, praktická a když nastane problém, okamžitě si sežene potřebné informace a začne ho řešit. Jenže zároveň automaticky předpokládá, že ostatní budou dělat to, co vymyslela. A to platí i nyní, v péči o taťku.

Náš táta žije sám. Není nemocný ani nesoběstačný. Uvaří si, nakoupí a dojde si k lékaři. Jen už nezvládá všechno jako dřív. Potřebuje pomoct s větším nákupem, úklidem, občas někam odvézt nebo něco zařídit. Lenka bydlí deset minut od něj a postupně kolem něj začala organizovat skoro celý svůj volný čas. A ten na rozdíl ode mě má. Děti už studují, žijí na kolejích a ona je doma jen se svým silně introvertním mužem.

Eva (38): Obětovala jsem rodičům nejlepší roky života. Dům přesto přepsali na mou vypočítavou sestru

Vytvořila systém

V pondělí tátovi nakoupí, navaří, ve středu přijde uklidit, v pátek mu veze jídlo na víkend. Objednává ho k lékařům, kontroluje léky, pere mu i žehlí. Táta si na to rychle zvykl. Když jsem jednou řekla, že by si určitě uměl sám nakoupit a trička si poskládat sám, Lenka mě odbyla: „O svého tátu se snad postaráme my, ne!? Ještě tak aby chodil oblečený jako vagabund!“

To „my“ mě zarazilo. Ale jen na chvíli, vysvětlení, asi ne náhodou, dorazilo večer. „Já budu chodit v pondělí a ve středu, ty si vezmi pátek a jeden den o víkendu.“ Psala mi. Poté udělala přesný rozpis činností. Nezeptala se, jestli můžu. Prostě mi to oznámila. „Lenko, já přece nebudu každý víkend jezdit k tátovi, mám rodinu a děti,“ řekla jsem jí. Urazila se.

Danuše (70): V domě dcery jsem žila jako duch, vnoučata zajímal jen počítač. Nakonec mě děti raději odložily do domova důchodců

Mám i vlastní život

Tátu mám ráda a samozřejmě mu pomáhám. Zavolám mu, stavím se, když něco potřebuje, odvezu ho, kam je třeba. Když nemohu já, pomůže manžel. Jenže mám práci, manžela, třináctiletá dvojčata, jednoduše svůj život. O víkendu chci někdy odjet na výlet nebo prostě zůstat doma. Navíc bydlím přes půl hodiny cesty od táty.

Nedávno jsem odmítla přijet v sobotu umýt tátovi okna, protože jsme měli s manželem naplánovaný víkend mimo město. „Já jsem minulý víkend taky nikde nebyla,“ vyčetla mi Lenka. Když jsem to potom zmínila před tátou, překvapeně se na mě podíval. „Prosím tě, kvůli mým oknům se nehádejte. Já přes ně ještě vidím,“ zasmál se. Pak dodal: „Lenka to moc prožívá.“

Žofie (62): Přes týden se starám o nemohoucí rodiče, na víkend mi snacha vozí vnoučata. Nevím, jak dlouho to ještě zvládnu

Táta si zvykl

Jenže úplně jednoduché to není. Když jsem se táty zeptala, jestli té Lenky péče není někdy moc, neurčitě pokrčil rameny. Ale pak dodal, že rozhodně nechce, abychom kvůli němu rušily své plány. Jenže zároveň počítá s tím, že někdo přijede, kdykoliv něco potřebuje. Jednoduše si na péči zvykl.

A teď „babo raď“: pendluji mezi prací, dětmi, kroužky, úkoly, domácností, nemám čas na sebe ani na muže a sestra mě nutí starat se o tátu, který by se o sebe prakticky sám bez problémů postaral. Nechci se s ní rozhádat, ale také se sebou nechci nechat manipulovat!

Roman (45): Rodiče si myslí, jaký je bratr dobrák. To, že za vším stojím já, netuší. A mně už došla trpělivost

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].