Facebook
Instagram
Není dělení rolí na mužské a ženské už tak trochu přežitek? Co když muž také chce být doma s dětmi a zvládne péči o domácnost? Martina si prohodila role se svým manželem a přestože byli spokojení, jejich rodiny jim to dávaly pěkně sežrat.
Běžela jsem k autu s taškami, které mi narážely do lýtek. Tehdy jsem si vzpomněla, že jsem nekoupila kapalinu do ostřikovačů. Už jsem to všechno opravdu nezvládala...
Přestala jsem to zvládat
Můj manžel Max (39) se vrátil jako obvykle dvě hodiny po mně. To už byly nákupy udělané, děti vyzvednuté ze školky a večeře uvařená.
„Koupila jsi kapalinu do ostřikovačů?“ zeptal se.
„Zapomněla jsem...“
„Jak to, že jsi zapomněla? Vyrážím v pět ráno!“
Chtěla jsem na něj zakřičet, že to je jeho problém. Mám práci na plný úvazek a přesčasy, k tomu péči o dvě děti a celý dům! Někdy byl pro mě Max jako třetí dítě. Ale když odjel, bylo to ještě horší. Měli jsme v práci rušné období, musela jsem zůstávat déle v kanceláři, a když byl Max na služební cestě, nemohla jsem počítat s tím, že vyzvedne děti ze školky.
„Už to nezvládám...“ postěžovala jsem si mu, když mi zavolal z druhého konce republiky. „Něco se musí změnit. Dnes měla Anička ve školce teplotu a já nemohla opustit konferenci, abych ji vyzvedla dřív. Buď vydělávám peníze na domácnost, nebo se o ni starám! Sama to nezvládnu! Ty tu nikdy nejsi! A když jsi, tak jako bys ani nebyl!“
Co kdyby manžel zůstal doma?
Max se vrátil ze služební cesty velmi nervózní. Myslela jsem, že jde o ten můj výbuch, ale ukázalo se, že je to mnohem horší.
„Ruší můj region,“ řekl manžel. „Propouštějí všechny – mě, ostatní obchodníky, dokonce i účetní... Martino, za dva měsíce budu nezaměstnaný...“
Nejdříve jsem se zhroutila. Ale pak mě osvítilo. Moje šéfová byla těhotná a už se mnou předběžně mluvila o tom, že by chtěla, abych převzala její povinnosti, až půjde na mateřskou. Do té doby jsem odpovídala vyhýbavě, protože to znamenalo spoustu dalších povinností. Pokud by Max převzal péči o děti a vedení domácnosti, mohla bych se stát vedoucí oddělení v naší korporaci! Bylo to potřeba důkladně promyslet, ale hned jsem viděla, že Max vůbec není proti.
„Martino, je to pro tebe velká příležitost,“ uznal. „Budeš mít šanci se ukázat a i když se šéfová vrátí, tvoje pozice ve firmě bude úplně jiná než teď. A já bych měl trávit víc času s dětmi. Za poslední rok jsem byl pryč dvě stě patnáct dní... Ano, neřekl jsem ti to, ale počítal jsem každý zatracený den, kdy jsem nebyl doma...“
Měli jsme dva měsíce na to, abychom doladili detaily. Myslela jsem si, že jsem manžela dobře připravila na roli muže v domácnosti. Říkali jsme, že prošel profesionálním školením na hospodyni. Stal se z toho náš interní vtip. Naše rodiny to ale nevzaly dobře...
Rodině se to nelíbí
„Jak ho můžeš tak veřejně ponižovat?“ zeptala se sestra, když jsem při rodinném obědě požádala Maxe, aby si vzal recept na domácí těstoviny od mé mámy, protože dětem moc chutnaly. „Viděla jsi, jak se na něj táta podíval, když jsi to řekla?“
Nevšimla jsem si toho, ale otec mi svůj názor na roli muže a ženy v manželství vyložil ještě před odchodem. Stručně řečeno, byl pobouřen, jak zacházím s manželem. Podle něj bylo mojí povinností vařit pro celou rodinu. Klidně jsem mu vysvětlila, že přijímám novou pozici, budu vydělávat mnohem víc a s Maxem jsme se rozhodli, že on bude vést domácnost.
„On sám to chce,“ zdůraznila jsem. „Doteď neměl na děti čas a chce to dohnat. Děti také potřebují otce.“
„Hlouposti!“ odsekl táta. „Pracoval jsem na dva úvazky a taky jsem si na vás našel čas! Aby zdravý, silný chlap seděl doma a nepracoval, tak to za mých časů bylo nemyslitelné!“
Ach ano, bylo to nemyslitelné... Otec opravdu pracoval na dva úvazky, ale pravda také byla, že jsme ho se sestrou vídaly v podstatě jen o svátcích. Nepamatuji si, že by s námi mluvil mimo obvyklé „jak bylo ve škole?“ nebo že by nás vzal na hřiště. Máma nás v podstatě vychovávala sama, otec byl jen člověk, který s námi jednou týdně seděl u stolu.
Také tchyně se naštvala
Snažila jsem se to vysvětlit i tchyni, která otevřeně vyjadřovala své rozhořčení, že jsem z jejího syna udělala podpantofláka a „kuchaříčka“.
„Já Maxe k ničemu nenutila. Bylo to jeho rozhodnutí. Minulý týden měl Adam zánět ucha a kdyby Max také pracoval, nemám ponětí, jak bychom to zvládli... Musela bych si najmout chůvu. Takhle mohl Adam zůstat doma s tátou. To je pro dítě k nezaplacení!“
„U nemocného dítěte by měla být matka!“ zasyčela tchyně. „Nechápu ženy, které dávají přednost kariéře před blahem vlastních dětí!“
Utekla jsem tehdy do koupelny a rozplakala se. Nechtěla jsem žádnou kariéru! Nebyla to moje vina, že manžel přišel o práci! A nebyla to moje vina, že děti ve školce neustále stůňou a nejde pracovat na plný úvazek a zároveň se starat o domácnost. Co jsem měla dělat? Odmítnout skvělou pracovní nabídku a zůstat doma s dětmi a nezaměstnaným manželem?
Samozřejmě i na to měli naši blízcí odpověď. Max by se neměl „vzdávat“, ale vzít první dostupnou práci. Najednou nás všichni začali přesvědčovat, že práce pro obchodníky je spousta.
„Ano, ale všechny ty nabídky jsou na cestování,“ odpověděl můj manžel. „A já chci přestat jezdit po celé republice. Můžu se k tomu vrátit, až děti budou starší, ale teď nechci trávit sedm měsíců v roce mimo domov...“
Nikdo nepřijal naše rozhodnutí
Tchyně Maxovi stále posílala pracovní inzeráty, moji rodiče za našimi zády mluvili se známými, jestli by se pro jejich nezaměstnaného zetě nenašla nějaká práce. Zároveň se všichni snažili ve mně vyvolat pocit viny, že jsem přijala vyšší pozici a teď prakticky „nevidím děti“.
„Neděle trávíme vždy spolu,“ protestovala jsem. „Předvčírem jsem byla na Aniččině představení. To, že nejsem ta, která je ráno připravuje, vyzvedává, že nevařím, neznamená, že jsem přestala být matkou! A pokud chcete vědět, děti jsou nadšené, že je táta vyzvedává dřív ze školky, chodí s nimi na procházky a společně si dělají palačinky!“
Od té doby, co je Max doma, náš rodinný život se výrazně zlepšil. Já se mohla soustředit na práci a díky vyššímu platu jsme mohli letět na dovolenou do Řecka. Max vyzvedává děti ze školky hned po obědě a tráví spolu spoustu času. Vaří s nimi, učí je jezdit na kole a čte jim pohádky. Když některé z nich onemocnělo, což se stávalo často, nemuseli jsme zoufale hledat chůvu. A komu to vadilo? Odpověď zní: všem!
„Nechápu, o co jim jde,“ kroutil hlavou Max, stále více podrážděný jízlivými komentáři příbuzných. „Tak často se mluví o partnerství a rozdělení rolí v manželství, ale když to někdo opravdu zkusí, najednou to nikomu nevyhovuje... Všichni jen říkají, že za jejich časů to tak nebylo...“
Teď jsou spokojeni všichni
Tato situace trvala osm měsíců. Pak Maxe kontaktoval jeden z jeho bývalých kolegů.
„Nabídl mi, abych byl jeho společníkem, chce založit vlastní firmu. Chtěl bych, je to dobrý obor a mám pár nápadů, ale musel bych zase hodně cestovat...“ vysvětloval mi rozpačitě.
„Víš, myslím, že bys do toho měl jít,“ rozhodla jsem. „Budeš svým vlastním šéfem, takže si udržíš flexibilní pracovní dobu. Děti trochu vyrostly, už tak často nestůňou. Zvládneme to, miláčku.“
To ho potěšilo. Řekl, že ačkoli rád tráví čas s dětmi, chybí mu profesní naplnění. Ujistila jsem ho, že to chápu a opravdu se těším, že bude mít vlastní podnikání. Pravda však byla, že jsem byla emocionálně vyčerpaná bojem s okolím.
Měla jsem dost neustálého napomínání od matky, sestry a tchyně. Už jsem nemohla snést poznámky otce o tom, co by měl dělat „skutečný muž“ a jaká je prý role ženy. Všichni se mě snažili přimět k pocitu viny a Maxovi dávali najevo, že jsem ho ovládla, čímž měla utrpět jeho mužnost.
Dnes naše děti chodí už do školy, já pracuji na vysoké pozici a Max rozvíjí svou firmu. Naši blízcí jsou znovu spokojeni a rodinné obědy probíhají v idylické atmosféře. Někdy si říkám, že jsem zbytečně ztrácela spoustu energie experimentem s výměnou rolí. Ale nedávno jsem zjistila, že to mělo obrovský smysl. Když se tchyně zeptala mého syna, čím chce být, až vyroste, odpověděl vážně po chvíli přemýšlení: „Tatínkem. Protože být tátou je nejlepší věc, když jsi dospělý.“ Díky tomu vím, že to stálo za to...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Leona Machálková touží po nové lásce: O deset let mladšího bych zvládla, chci ještě něco zažít
Leona Machálková touží po nové lásce: O deset let mladšího bych zvládla, chci ještě něco zažít
Související články
