Facebook
Instagram
Petr je správný chlap, který se nebojí práce a rád se postará o svou rodinu. Jen jeho tchyni s tchánem nevoní práce, kterou se Petr živí. Ale on si myslí, že všichni nemohou být lékaři nebo právníci.
Vysoké společenské postavení a neslušně vysoká suma v bance z vás neudělají lepšího člověka. Moji tchánové to však viděli jinak. Zeť pracující ve skladu jim byl trnem v oku. Ani se nesnažili skrýt, že mě považují za neúspěšného chlapa...
Neměl jsem velké plány
Přiznávám, že když jsem byl teenager, nepřemýšlel jsem o své budoucnosti. Neměl jsem správné podmínky na to, abych cokoliv plánoval. Moje matka zemřela, když mi byly čtyři roky. Vychovával mě otec, který se zajímal spíše o to, co bylo ve skříňce s alkoholem, než o mě. Byl střízlivý jen zřídka a kdyby nebylo mé babičky, pravděpodobně bych dopadl špatně. Mnoho dětí, které vyrůstají v takových podmínkách, dříve nebo později opakuje osud svých rodičů. Naštěstí jsem měl větší rozum.
Učení mi nedělalo větší potíže a snadno bych se mohl dostat na technickou školu. Ale vybral jsem si odbornou školu. Proč? Chtěl jsem se co nejrychleji osamostatnit. Nepřemýšlel jsem, co budu dělat. Jen jsem chtěl dokončit školu a jít do práce. Do jakékoliv práce. Jen abych se mohl uživit a odstěhovat se z domu.
Po škole se mi podařilo získat zaměstnání ve skladu. Začínal jsem na nejnižším stupni, ale nevadilo mi to. Byl jsem pilný a nikdy jsem si na nic nestěžoval. Šéf ocenil moje úsilí a poslal mě na kurz obsluhy vysokozdvižných vozíků. Díky tomu jsem mohl postoupit na vyšší pozici, což mi přineslo lepší plat a trochu méně náročnou práci.
Možná být skladníkem nepřináší slávu, ale svět se neskládá jen z doktorů, úředníků a právníků. Za co bych se měl stydět? Že pracuji? Styděl bych se, kdybych kradl. Ale vždy jsem žil poctivě a to se nezmění. Stejně jako to, že nikdy nezačnu pít. Otec mi ukázal, kam to vede, a já raději čerpám poučení z cizích chyb než z vlastních.
Zamiloval jsem se
Anetu (30) jsem potkal na seznamce. Když jsem šel na naše první setkání, byl jsem nervózní. Studovala anglickou filologii a já byl skladník s odborným vzděláním. Byl jsem připraven na to, že mě odmítne, ale neudělala to. Naopak, sama navrhla další rande.
Byli jsme spolu tři roky, když mi oznámila dobré zprávy. "Pamatuješ si na tu včerejší žaludeční nevolnost?" zeptala se. "Zvuky z koupelny zněly jako z filmu. To se nedá jen tak zapomenout," žertoval jsem. Na chvíli se odmlčela. "Prosím tě, jen mi neříkej, že to je něco vážného," bál jsem se.
"Neboj, jsou to jen ranní nevolnosti..."
"Uff, ulevilo se mi," oddechl jsem si, ale pak mi došlo, co tím chce říct. "Počkej, počkej, ty jsi..."
"Těhotná..." dokončila za mě.
"Jsi si jistá?"
"Je mi špatně a menstruace se mi zpozdila a vždycky jsem měla pravidelný cyklus. Takže jsem si udělala test a vyšel pozitivně."
"To jsou skvělé zprávy!" zvolal jsem a objal ji.
Tentýž den jsme si domluvili návštěvu u gynekologa. Vyšetření potvrdilo výsledek těhotenského testu. "Gratuluji, budete rodiči. Jste ve čtvrtém týdnu," řekl lékař. "Kluk nebo holka?" zeptal jsem se nadšeně, aniž bych přemýšlel nad tím, co říkám. "Je příliš brzy na to, abychom to mohli říct. Musíme počkat alespoň dalších dvanáct týdnů," vysvětlil mi.
Večer jsem požádal Anetu o ruku. Neudělal jsem to proto, že se z nás měli stát rodiče. Miloval jsem ji. Byla mým andělem a časem bych ji požádal o ruku, i kdyby nebyla těhotná.
Nechtěli takového zetě
Mysleli jsme, že se její rodiče budou radovat, když se dozví o těhotenství, ale oba vypadali, jako by šlápli na kostičku lega. "Ale nespěcháte se svatbou, že?" zeptala se její matka.
"Nevím, jestli je to spěch, ale plánujeme se vzít ještě před narozením dítěte," odpověděla Aneta. Její rodiče se na sebe podívali, jako by si chtěli telepaticky vyměnit myšlenky. Viděl jsem, že zprávy, které jsme jim přinesli, je nepotěšily. "Možná byste si to měli ještě promyslet... Oba jste ještě mladí, takže se nemusíte rozhodovat hned. Koneckonců, mít dítě mimo manželství dnes už není žádná hanba," naléhala moje budoucí tchyně.
"Mami, dříve nebo později bychom se stejně vzali," řekla Aneta. "Těhotenství jen urychlilo naše rozhodnutí," dodal jsem. Zdálo se, že Anetin otec se snažil uvolnit atmosféru. "Když se mají rádi, vše, co můžeme udělat, je přát jim to nejlepší," prohlásil. "Děkuji, tati. Aspoň ty nás chápeš," usmála se Aneta.
"Zavezl bys mě do obchodu?" zeptal se mě tchán. "Taková příležitost si žádá šampaňské. Vy ho asi neochutnáte, ale já rád připiju správným nápojem."
Brzy jsem si uvědomil jeho další motivy. V autě mi řekl, co si o mně opravdu myslí. Když je práce ve skladu vrcholem mých ambicí, prý musím být obyčejný ztroskotanec. Jasně mi dal najevo, že nejsem vhodným partnerem pro jeho dceru...
Nikdy se ani nesnažili mě poznat
Po svatbě se nic nezměnilo. Při každé příležitosti mi připomínali, jak si Anetu nezasloužím. Snažil jsem se to ignorovat, ale ve skutečnosti mi to moc nešlo. Bylo bolestivé poslouchat jejich posměšky. Také jsem se necítil dobře, když mluvili za mými zády.
Ještě před narozením naší dcerky Hany proběhla narozeninová oslava mé tchyně. Nevěděl jsem, jestli tam chci jít, ale udělal jsem to pro Anetu. Šel jsem do kuchyně pro papírový ubrousek, když jsem zaslechl rozhovor tchyně a její sestry.
"Říkám ti, už nevím, co mám dělat. Snažila jsem se jí toho kluka vymluvit, ale ona mě nechce poslouchat. Nevím, jakým kouzlem ji ten ztroskotanec omámil. Měla by mít manžela, který má nějaké postavení. Doktora nebo právníka. Jaké hodnoty předá tomu dítěti? Až se mi chce plakat," stěžovala si.
To bylo už příliš. Mohli mě ponižovat a znevažovat mou práci, ale nikdo mi nemohl říkat, že bych byl špatným příkladem pro svou dceru. Vrátil jsem se do místnosti, kde seděla Aneta. "Myslím, že by bylo lepší, kdybychom už šli," řekl jsem. Ona na mě jen pohlédla a přikývla.
Měl jsem rád jen svého švagra
Byl jsem připravený omezit kontakt s tchyní a tchánem na nezbytné minimum, ale nakonec jsem to nemusel dělat. Časem pochopili, že práce ve skladu není nic, za co by se člověk měl stydět. No, možná to nepochopili, spíše se museli začít tvářit, že to konečně chápou. A to vše díky Anetinu staršímu bratrovi Pavlovi (35).
Je to vzdělaný chlap s dobrým úsudkem. Pracoval v bance a vydělával opravdu dobré peníze. Finanční trh je však nemilosrdný a korporace neznají slitování.
"Ahoj, švagře," slyšel jsem ho jednou v telefonu.
"Ahoj. Jak se vede?"
"Vlastně by mohlo být lépe. Mohl bych se stavit? Mám malou prosbu..."
"Jasně. Jsme doma, tak přijď."
"Budu tam za 15 minut," řekl bez bližšího vysvětlení.
Pavel je úplně jiný než jeho rodiče. Nepovyšuje se a nikdy mi ani jen nenaznačil, že jsem méněcenný. Upřímně řečeno, mám toho chlapa rád. Proto jsem byl znepokojený, když jsem slyšel, že má nějaký problém.
Jeho rozhodnutí mě překvapilo
Když dorazil, vypadal sklesle. "Už propustili tři analytiky a z jistých zdrojů vím, že příští měsíc plánují další propouštění," postěžoval si.
"Jsi na seznamu?" zeptala se Aneta, ale on jen pokrčil rameny.
"Ať už jsem na seznamu nebo ne, nebudu čekat, až to udělají. Dal jsem výpověď."
"S tvými zkušenostmi najdeš práci v jakékoliv bance," snažila se ho utěšit.
"Možná, ale už mě to nebaví. Po tolika letech člověk vyhoří jako sirka..."
"Uvažuješ o změně oboru?" zeptal jsem se.
"Ano a napadla mě vaše firma. Dokonce jsem se přihlásil na kurz obsluhy vysokozdvižných vozíků, takže by ses mohl zeptat šéfa, jestli někoho potřebuje."
"Chceš pracovat ve skladu?"
"Proč ne? Mám už plné zuby analyzování financí druhých lidí, schvalování žádostí nebo ničení cizích snů. Chci teď pracovat fyzicky. Věř mi, bude to pro mě opravdová úleva..."
A tak jsem zeptal u nás ve firmě. Šéf měl pochybnosti, zda si počítačový expert poradí s prací ve skladu, ale zaručil jsem se za něj. Nevím, jak na to reagovali Pavlovi rodiče, protože jsem při tom rozhovoru nebyl, ale vsadím se, že je oba obcházel infarkt. Každopádně se s tím museli vyrovnat. A já z toho těžil. Od té doby, co Pavel nastoupil jako operátor vysokozdvižného vozíku, přestali mluvit špatně o mé práci a už mě nepovažují za neúspěšného člověka...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
