Facebook
Instagram
Reportéři Václav Janata a Jakub Kvasnička diváky provázejí ve videopodcastu Hlasy zločinu těmi nejvýraznějšími kriminálními činy české historie. V rozhovoru pro Lifee.cz prozrazují, který zločinec je straší ve snech, co děsivého jim prozradili trestanci o odsouzeném vrahovi Roubalovi nebo proč se dlouho vyhýbali případu ztracené Aničky Janatkové.
Reportéři Václav Janata a Jakub Kvasnička se na CNN Prima NEWS pustili do žánru true crime, který je v posledních letech populární především u ženského publika. Proč ženy tolik přitahují vraždy, na to v našem rozhovoru odpověď nenašli.
"Všichni jsou nějakým způsobem zaseklí na tom tabu a ženy obzvlášť. Drasticky je baví dívat se do hloubky nebo do hlav vrahům. Pozorovat jejich motivy a nějakým způsobem analyzovat i to, proč to udělali," potvrzuje reportér Jakub Kvasnička. "Je to mix psychologie a poslední tabu dnešního světa. Sex a všechno ostatní, co bylo v minulosti tabuizováno, už tabuizováno není. Jediné, co zůstalo, je smrt, vražda, zabití," zamýšlí se reportér, kterému teď namísto dopisů od fanynek chodí vzkazy od trestanců.
Hlasy zločinu čerpají z archivu Krimi zpráv
Pánové, čí to byl nápad, dát dohromady podcast o největších zločinech? Je to hodně morbidní téma.
Václav Janata: Myslím, že to byl nápad nás obou. Na CNN Prima NEWS hrály krimi zprávy pokaždé velkou roli a byla by škoda se tomu nevěnovat i v tomto formátu.
Kdo dal dohromady tuto dvojici?
Jakub Kvasnička: My jsme se hledali, až jsme se našli. Známe se dlouho a potkali jsme se také ve svých nápadech. A pokud jde o tu morbiditu, tak ta mi zrovna nevadí. Nevadila mi, ani když jsem byl malý. Třeba když jsme byli na Šumavě, babička mě donutila jít na procházku jen tehdy, pokud mi vyprávěla, jak Roubal pravděpodobně topil své oběti v šumavských rašeliništích. Pořád jsem se ptal, kde tedy jsou ty mrtvoly a díky tomu jsem chodil po Šumavě. Vůbec mě nezajímaly hory, ale právě ta morbidita.
Jak probíhá vaše rešerše a příprava? Některé informace mohou být velmi těžko dohledatelné.
Jakub: Je to takový mix našich osobních zkušeností a toho, co jsme zažili. Když jsem ještě hodně psal, tak jsem se na krimi soustředil. Nabíral jsem doživotně odsouzené vrahy a téměř všichni, kdo mě nějakým způsobem znali, akceptovali mé žádosti o rozhovor. Rešerše jako takové jsou náročné. Jsou to dva dny přípravy na každý díl a dáváme do toho hloubkovou sondu. Díky našemu know how – které si necháme pro sebe – dokážeme najít neskutečné věci. Je to hlavně hloubková, detailní a pintlich práce v archivu.
Václav: Není tajemství, že se hodně opíráme o archiv Krimi zpráv, které jsou na televizní obrazovce řadu let. Za tu dobu se natočilo nespočet reportáží a rozhovorů, ať už s hlavními nebo vedlejšími aktéry těchto kriminálních kauz. Na úplném začátku nám přišla velká škoda, že archiv zeje prázdnotou a nikdo se ke starým případům už nevrací. To je ta největší přidaná hodnota našeho podcastu – nechtěli jsme, aby to bylo jen tlachání nás dvou, ale aby se diváci nebo posluchači mohli také podívat na zpovědi z tehdejší doby.
Ztracená blondýnka Anička Janatková nám nedala spát
Padlo zde jméno Roubal. Existuje jméno nějakého zločince, které vám nedá spát? Například závažností jeho zločinu?
Jakub: Jednoznačně je to případ Aničky Janatkové, která se ztratila v pražské Troji, když jí bylo devět let. Všichni to známe. Nedávno jsme to nahrávali a já jsem o tom s Vaškem hodně polemizoval. Oba jsme otcové a já jsem mu neustále říkal: „Hele, já to nechci dělat, já na to fakt nemám." Nemůžu se dívat ani na smutnou reklamu s dětmi, protože mě to dostává. Ale Vašek je pragmatik, má to trochu posunuté a krimi dělá asi patnáct let. Řekl: „Tohle prostě musíme udělat, je to největší případ ztraceného dítěte v historii.“ Takže tento díl jsme nedávno natáčeli a hrozně mě to dostalo.
Václav: Obecně jsou to děti. Jakmile se ta trestná a zvlášť násilná trestná činnost týká dětí, tak je to vždycky silné téma. Člověk se na to dívá určitě jinou optikou. Je rozdíl, když člověk řeší kradená auta nebo vraždu dospělého člověka.
Jakub: Když se mezi sebou vraždí mafiáni, je to pořád snesitelnější, než když je to malá holčička. Napadá mě také ten člověk z Bohumína, který upálil svého syna, to je přece hrozné. Jsou to hrozné příběhy a nejhorší jsou děti.
Ženy vraždy milují, je to pro ně poslední tabu
Ze statistik vyplývá, že krimi podcasty si nejvíce oblíbily ženy. Dokážete si vysvětlit, čím to je?
Václav: Na to bychom se měli zeptat spíše my vás, žen. Těžko říct, proč právě ženy mají tohle rády. Možná je jim to z nějakého důvodu blízké.
Jakub: Myslím, že to je princip detektivky. Nejčtenější a nejjednodušší beletristický žánr napříč intelektuálními skupinami, od té nejnižší až po tu nejvyšší. Všechny tyhle skupiny mají stejně rády detektivky. Od diváka komerčních televizí a povrchního vysílání, až po intelektuály. Všichni jsou nějakým způsobem zaseklí na tom tabu a ženy obzvlášť. Drasticky je baví dívat se do hloubky nebo do hlav vrahům. Pozorovat jejich motivy a nějakým způsobem analyzovat i to, proč to udělali. Je to mix psychologie a poslední tabu dnešního světa. Sex a všechno ostatní, co bylo v minulosti tabuizováno, už tabuizováno není. Jediné, co zůstalo, je smrt, vražda, zabití.
Václav: Naší doménou také je, že se věnujeme českým, tuzemským, kauzám. Jsou českému divákovi pochopitelně bližší.
Existuje něco, co vás děsí ve snech? Určitě procházíte záznamy z pitev nebo detaily ohledně vraždy…
Václav: Mě děsí to, že jsme na některý takový detail zapomněli.
Jakub: Přesně tak, mě ve snech děsí chyby. Snažíme se skutečně dodržovat novinářskou etiku a být co možná nejvíce faktičtí. Kolikrát se mi stalo, že jsem se probudil, otevřel oči a řekl si: „Ježíš Maria, já jsem řekl, že má IQ 107 a ne 106!" Řekl jsem to třeba u prezidenta Pavla a to jsem opravdu pokazil. Bylo to úplně nedůležité, ale stejně.
Václav: Ne že by pan prezident byl součástí našeho pořadu…
Jakub: Myslím, že jsem ho tam srovnával s Jonákem, který měl IQ 112. Jonák měl vyšší IQ než prezident Pavel, jen jsem ten vtípek pokazil nepřesným faktem. Takže ze snů mě nebudí vrazi, ale chyby.
Láká nás případ zubařky, která zavraždila vůdce sekty
Některé případy jsou jistě promlčené, ale mohlo by se stát, že je svým podcastem znovu rozhýbete?
Václav: Těžko si dovedu představit, že by to šlo. Většinou se věnujeme případům, které jsou už ukončené a zločinci jsou odsouzení. Je dost nebezpečné soudit případ, který ještě nebyl uzavřen – abychom se nedotkli jak pozůstalých, tak podezřelých, kteří ještě nebyli odsouzeni.
Jakub: Vedli jsme o tom diskuzi, když jsme přemýšleli, co točit v dalších dílech. Říkal jsem Vaškovi, že bych hrozně rád natočil o té zubařce, která zabila vůdce sekty. Stále je to živý spis. Byly to dvě kamarádky, kterým muž namluvil, že když ho zabijí, tak jeho tělo zmizí a všechny spasí. Zabily ho, tělo zůstalo a ony šly k soudu. Teď probíhá soud. Je to neuvěřitelný příběh sekty, kdy si tento frajer vydělal asi osmdesát milionů. Ale protože je to pořád živý spis a není to uzavřené, tak my to prostě probírat nemůžeme, protože bychom mohli něco vyzradit nebo ovlivnit vyšetřování. Za to bychom mohli být žalováni. U promlčených spisů to nevím – to bychom možná mohli ve druhé sérii. Ale my spíše řešíme ty vyřešené případy.
Václav: U těch otevřených kauz by nám tam hlavně chyběl konec. Chybělo by nám to, jak ta kauza dopadla, a to by byla hrozná škoda.
Takže je pro vás tabu rozebírat kauzy, které ještě nejsou uzavřené.
Václav: Pro mě určitě. Z novinářského hlediska se tohle nedělá.
Jakub: Naší prioritou bylo do detailu rozpitvat ty nejznámější kauzy. Až tento materiál vypotřebujeme, budeme se soustředit na další. Ale pořád máme před sebou nějakých dvacet nebo třicet příběhů, které stojí za to. Myslím, že jsme do toho světa českých true crime podcastů přinesli zase něco nového – jiný pohled, hodně novinářský, hodně detailní. Doufejme, že se to líbí.
Václav: My se s Kubou často necháme vyprovokovat, když říkáme jména těchto známých vrahů nebo gangsterů – ať už je to David Berdych nebo Ivan Roubal – a někdo řekne: „Jo, o tom jsem slyšel, o tom už vím úplně všechno.“ Ne, nikdo ještě nemohl slyšet všechno. Vždycky se snažíme najít něco navíc, tak aby divák zjistil něco nového a neměl pocit, že slyší něco, co už někde slyšel.
Jakub: Naše výhoda také je, že co se týká Roubala, dělal jsem rozhovory asi s pěti lidmi, kteří s ním seděli. Off record. Ať už to byl pětinásobný vrah Biederman z tzv. Kolínského gangu, nebo Širůček, který zabil mámu, tátu a bráchu… Někteří s Roubalem seděli a vyprávěli o něm historky, které si budete moci poslechnout. Třeba o tom, jak se snažil jedem z vos otrávit dozorce nebo jak miloval zabíjení, které mu chybělo i ve vězení. Jsou to detaily, které slyšíte od vězňů, ale neslyšíte je nikde v médiích. Bohužel je tam i hodně věcí, které říct nemůžeme. To se týkalo třeba Aničky Janatkové. Jeden můj kolega dělal rozhovor s její babičkou, který nikdy nevyšel, protože byl strašně výbušný. Tehdy policie také prošetřovala variantu babičky. A i když bychom hrozně chtěli, tak podobné věci tam říkat nemůžeme.
Vaškovi píšou fanynky, Jakubovi trestanci
Chodí vám dopisy od fanynek? Nebo také od lidí, kteří měli s případy něco společného?
Václav: Musím přiznat, že mi některé fanynky už napsaly. Vždycky mi to udělá velkou radost, protože vím, že to alespoň někdo poslouchá.
Jakub: Ano, takže Vaškovi píšou fanynky a mně píšou spíše ti trestanci.
Co je lepší?
Jakub: Samozřejmě, že ti trestanci. Píšou mi lidé z polosvěta. Jsem z Jižního Města, takže mám hodně kamarádů a známých jejich známých, kteří mají tendence se mi svěřovat se svými zážitky z různých sfér kriminální společnosti. Beru si z toho spíše to, že mi píšou zajímavé doplňující informace. Píšou mi hlavně chlapi, máme to zkrátka s Vaškem rozdělené. Mě to naopak baví, protože mám od nich zajímavou zpětnou vazbu a třeba přijdou i s nějakým zajímavým nápadem, co by do budoucna rádi slyšeli. Překvapuje mě množství lidí, kteří nám píšou, ať uděláme Kuřim. Ta už se řešila v nějakém speciálním asi desetidílném podcastu, který byl velmi detailní. My ji tedy uděláme a uvidíme. A co se týká těch fanynek, tak ty má opravdu spíše Vašek.
Vašku, co s těmi dopisy děláte?
Václav: Já se jimi doma chlubím.
Jaká budoucnost teď čeká váš podcast?
Václav: Případů máme naštěstí ještě hodně, takže bohužel máme z čeho vybírat.
Jakub: Bavili jsme se také o tom, co dělat s případy, které nevydají na hodinovou stopáž. Když přijde feťák a zabije dva důchodce, není to na hodinové vyprávění, ale stále je to nechutný případ a také nějaká zpráva o naší společnosti. Řekli jsme si, že bychom stopáž zkrátili a točili také o méně známých případech. V hlavě se rodí také myšlenka, že bychom to všechno sepsali do knížky. Já mám ještě tajný sen o tom, že bych mohl napsat scénář a každý díl bychom zfilmovali. Seriál o doživotně odsouzených vrazích.
Souhlasil byste s tím, Vašku?
Václav: Určitě, Kuba má vždycky dobré nápady.
