Facebook
Instagram
Pozvání do talk show Miluše Bittnerové Na kafeečko tentokrát přijala královna české detektivky Michaela Klevisová (47). Promluvila o hlavním hrdinovi svých detektivek, inspektoru Bergmanovi, a o svých čtenářkách, které se do něj bezhlavě zamilovaly. Jakou budoucnost mu přichystala a jakou roli bude mít v jejím nové knize moderátorka Tereza Kostková?
Nejprodávanější česká autorka detektivek, spisovatelka Michaela Klevisová (47), byla oceněna už za svoji prvotinu, Kroky vraha, stejně jako za román Dům na samotě, který zfilmovala Česká televize. Jak odhaluje v rozhovoru s Miluškou Bittnerovou, ráda z krimi žánru utíká, ale kvůli čtenářkám musí stále dokola hýčkat románového idola, kterého stvořila, inspektora Josefa Bergmana. Toho podle nich nemůže zabít a neměl by jít ani do důchodu.
"Několikrát jsem to zmínila na besedách a v publiku propukla úplná vzpoura: "To mi nemůžete udělat,“ vstávaly čtenářky ze židlí. "To je chlap mých snů. Já se vždycky tak těším, až si koupím tu novou knížku a zase s ním prožiju pár dní.“ Ony ho milujou," krčí rameny Klevisová, která Bergmana původně stvořila čistě a jenom pro sebe – aby jí s ním během psaní bylo dobře.
"Chtěla jsem, aby to byl klidný, vyrovnaný, solidní chlap. Detektivové jsou v současné době samí alkoholici, psychopati na práškách… Řekla jsem: "Ne! Já budu mít klidného a normálního chlapa.“ No a vidíte, jaký má můj normální chlap úspěch," podivuje se Michaela Klevisová stejnému vkusu svých čtenářek.
Michaela Klevisová zkoušela psát seriál Ulice
Míšo, jste nejprodávanější česká autorka detektivek. Jak se vám to stalo? A proč zrovna detektivka?
Já jsem je četla. Když mi bylo dvacet let, tak jsem byla jejich velká fanynka. A do toho jsem dělala redaktorku v časopise. Strašně jsem chtěla psát něco svého, být svou vlastní paní, aby mi do toho nikdo nekecal. Řekla jsem si: „Napiš, holka, knihu. To si budeš dělat po svém.“ No jo, ale co mám vlastně psát? A protože jsem ty detektivky četla, bylo to nasnadě. Respektive četla jsem britské detektivky, kde se ničeho nebojíte a jsou to spíše hádanky, aby člověk protočil mozkové závity.
Ale nějakou tu vraždičku si tam dáme, co?
Ano, to musí být. Není to vyloženě slabá káva, ale nikdo nebude mít z mých knížek zlé sny. Krve tam moc není, žádné mozky nestříkají.
Psala jste také scénáře pro Ulici, ale upřímně – tam moc mrtvol není.
Není a nebylo to také nic detektivního. Byla to má krátká epizoda. Oslovili mě, protože se jim líbila moje knížka Kroky vraha – to byla moje prvotina. Potřebovali někoho, kdo dokáže vymýšlet hodně zamotané zápletky.
Kroky vraha a seriál Ulice mi nejde příliš dohromady.
Ani mně ne. Byla to pro mě výzva, oslovili mě – proč ne. Ale zjistila jsem, že nedokážu pracovat v týmu. Přišel brainstorming, kdy všichni měli říkat své nápady. U stolu sedělo asi deset lidí a já jsem se úplně zablokovala, takže jsem nikomu nic neřekla. Potom jsem přišla domů a teprve tam mi ty věci napadly. Záhy jsem zjistila, že tahle práce pro mě opravdu není vhodná a odešla jsem zpátky ke svým knížkám.
Kroky vraha vyšly v roce 2007 a dostala jste za tuto knihu cenu. Udivuje mě, že jste ještě nenapsala detektivní seriál. V posledních deseti letech jsou velmi populární.
Je to pravda, ale díky Ulici jsem zjistila, že scenáristika mě tolik nebaví. I kdybych to dělala sama, tak prostě ne. Do knížek dávám emoce, dívám se na postavy zevnitř a najednou píšete scénář, ve kterém musí být jen to, co můžete vidět. Baví mě psát myšlenkové pochody postav, co se jim právě odehrává v hlavě. Takové mé scénáře by asi nešly natočit.
Možná formou vnitřního hlasu…
Možná. A ještě bych měla potřebu do toho kecat režisérům, protože: "Já jsem přece autor a udělejte to po mém!“
Dětství Klevisové ovlivnilo literární prostředí rodičů
Maminka novinářka, tatínek spisovatel. Myslím, že váš táta dokonce napsal víc knížek než vy, i když se mu blížíte. Měla jste vůbec v otázce zaměstnání na vybranou?
Odmalička mě tlačili k tomu, abych také psala. Když mi byly čtyři roky, pořídili mi psací stůl. Pod tím tlakem jsem se sama naučila číst a psát. Jako malá holčička jsem si psala románky o zvířátkách. Ale potom mi v pubertě přišlo, že psaní je strašná nuda. Člověk jenom sedí u stolu a píše, přitom já jsem byla divoké dítě. Řekla jsem si, že spisovatelkou nikdy nebudu, a chtěla jsem být veterinářkou nebo provozovat pouťovou střelnici. Potom jsem na žurnalistice vystudovala fotografii, protože jsem chtěla být reportážní fotografka, která život zaznamenává foťákem. Mám bakalářku ze sportovní fotografie, bavilo mě fotit sport. No, a stejně jsem skončila u psaní. Ty geny!
Co jste jako dítě nejraději četla?
Hodně brzy, asi v osmi letech, jsem začala číst Agathu Christie. To bude osud, asi to bylo dané. Tahala jsem to rodičům z knihovny. Předtím jsem měla ráda knížky o přírodě, třeba Ovčák Kazan nebo Volání divočiny. Bavily mě záhady, ale nebyla jsem morbidní. Bavilo mě, že musím pátrat, jak to bylo.
Proč jste nešla třeba na policejní školu?
To by asi bylo nebezpečné. A je pravda, že mě skutečný zločin moc nezajímá. O skutečné případy se vůbec nezajímám, to je negativní a ošklivé. Jsem hodně pozitivní člověk a nechci si do hlavy pouštět nic ošklivého. Proto píšu detektivky à la Agatha, kde se zločin odehraje na jednom odstavci a potom už jenom přemýšlíme a detektiv vyslýchá lidi.
Mnohdy je to na nervy náročnější, než když přijde vrah a s motorovkou rozřeže polovinu vesnice.
To je pravda. Já se snažím, tajemno a napětí, to mě baví.
Nejčastěji vás čtou ženy. Čím to je?
Co tak slýchám od svých čtenářek na besedách, tak ženy na mých knížkách baví právě to, že nejsou jenom akční. Mám tam záhady, vraždy, ale zároveň se vždycky snažím, aby každá knížka měla příběh, který by fungoval i bez zločinu. Aby vztahy postav byly zajímavé, i kdybychom tu detektivní linku vyhodili. Ženy mi potom říkají, že je víc než zločin baví, jak to dopadne s těmi postavami. Myslím, že ženy na mých knížkách táhnou vztahy.
I kvůli vztahům se zabíjí.
V mých knížkách často.
Michaela Klevisová stvořila idola žen, Josefa Bergmana
Ve všech vašich knihách je jeden muž. Inspektor Bergman.
To je můj idol. Idol žen. Ženy mi říkají, že by ho chtěly mít doma.
Takže ten asi do důchodu nepůjde, viďte.
Chtěla jsem ho tam poslat, ale moje čtenářky mi to zakázaly.
Nemůžete ho ani zabít, kdyby vás naštval.
Nemůžu. Několikrát jsem to zmínila na besedách a v publiku propukla úplná vzpoura: "To mi nemůžete udělat,“ vstávaly čtenářky ze židlí. "To je chlap mých snů. Já se vždycky tak těším, až si koupím tu novou knížku a zase s ním prožiju pár dní.“ Ony ho milujou. Když jsem ho stvořila, tak jsem ho udělala spíš pro sebe, tak aby mě bavil a aby mi s ním bylo dobře.
Když už s ním trávíte tolik času, že.
Přesně tak. Chtěla jsem, aby to byl klidný, vyrovnaný, solidní chlap. Detektivové jsou v současné době samí alkoholici, psychopati na práškách… Řekla jsem: "Ne! Já budu mít klidného a normálního chlapa.“ No a vidíte, jaký má můj normální chlap úspěch.
Královna detektivky slaví úspěch s knihami o kočkách
Nepíšete jen detektivky. Málokdo píše příběhy o kočkách.
To je pravda. Psala jsem povídky o kočkách a jejich majitelích jako odreagování od detektivek. Měla jsem tenkrát napsané tři detektivky a nakladatel už mi volal, kdy bude další knížka. Řekla jsem si, že už se mi nechce nikoho zabíjet. Měla jsem náladu tvořit něco čistě pozitivního a relaxačního. Jenže co? Humoristického? Seděla jsem u stolu a přemýšlela, co psát, a najednou na stůl vyskočil kocour a po stole se prošel. A to bylo přesně ono.
Já si nejlépe odpočinu se svými kočkami, za celý život se mi s nimi stalo tolik věcí, a vyprávěli mi o nich také ostatní lidé. Kočkaři – my se známe – sedím třeba v čekárně u doktora a na první pohled poznám, kdo z těch lidí má doma kočky. Řekla jsem si, že budu psát pro tyhle lidi. Ale potom se mi do toho vetřeli i pejsci nebo koně. Miluju všechna zvířata a jsou to takové zvířecí knížky. Mám na ně krásné ohlasy a mám jich asi obecně nejvíc právě na tyhle zvířecí knížky.
Prodávají se víc detektivky nebo zvířátka?
Víc detektivky, ale když vyšla první kočičí knížka, tak se stala mou dosud nejprodávanější.
Je pravda, že od dob Kocoura Mikeše u nás nic moc nevyšlo.
Asi byli kočičí čtenáři dychtiví po novém čtivu.
Zfilmování svých knih nesu velmi špatně
U jedné vaší knihy došlo k tomu, že se zfilmovala na České televizi, Dům na samotě. Jak jste to nesla?
Strašně těžce. V první chvíli je to pro autora pocta. Někdo se ozve, tak máte radost, jak je to skvělé. "Někomu se to líbí a chce s tím dál pracovat.“ Jenže problém je v tom, že on s tím opravdu dál pracuje.
A do toho přijde ještě herec, že?
Pohled úplně jiných lidí a herec, který vypadá úplně jinak než v mých představách můj Bergman. Nenechala jsem si dát do smlouvy, že chci mluvit do obsazení, protože jsem byla nezkušená autorka, které filmují první dílo. Nevěděla jsem, co můžu a co ne.
Kdo hrál Bergmana?
Luboš Veselý. Je to výborný herec, ale v mé hlavě vypadá Bergman fyzicky úplně jinak. Když jsem četla scénář, pořád jsem měla v hlavě svého Bergmana a své prostředí. Takže jsem řekla, že scénář je super. Ale když to potom vidíte v televizi, je všechno jinak. Najednou jsem si řekla, proč bych měla dovolovat, aby někdo další pracoval s něčím, co je moje a co jsem stvořila.
I my čtenáři občas máme jinou představu, kterou nám filmové zpracování zničí.
A to je ten problém. Takže ve finále jsem říkala, že je to pro mě větší stres než radost.
Příště si to dáte do smlouvy, aby hlavní roli hrál Brad Pitt. Ráda cestujete, že? Psala jste také o zločinech v Holandsku a v Norsku.
Hodně ráda, baví mě to. V těchto zemích jsem byla opakovaně. Asi bych si netroufla psát z místa, kde jsem byla třeba týden na dovolené. Myslím, že tu atmosféru pořádně nenasajete. Holandsko i Norsko znám velmi dobře, vraceli jsme se tam mnohokrát.
Předobrazem nové postavy je herečka Tereza Kostková
Ten Bergman je neskutečně šikovný.
Je hodně akční. Na to, kolik mu je…
Kolik mu je?
Je to šedesátník a šedesátníkem také zůstane. Musí, protože kdyby reálně stárnul, tak by to za chvíli už nezvládal.
Co třeba nějaká ženská detektivka?
Chystá se. Druhá knížka, která je teď rozepsaná, je odbočka od série s Bergmanem. Promiňte, čtenářky, které milujete Bergmana – on se vrátí. Teď chci zkusit něco nového, abych měla sama pro sebe nějakou změnu. Takže tam bude vyšetřovatelka žena, zhruba v mém věku.
Je blond?
Je tmavovlasá. Byla jsem u Terezy Kostkové v jejím pořadu, povídaly jsme si, koukala jsem přes stůl a říkala jsem si: "To je ona!“. Najednou jsem fyzicky viděla tu svoji vyšetřovatelku.
Rovnou si to dejte do té smlouvy.
Řekla jsem jí to, měla velkou radost. Takže už jí pracovně říkám vyšetřovatelka Tereza.
Ta bude drsná, viďte?
Bude drsná.
O čem dalším promluvila Michaela Klevisová:
- Jak stvořila idol žen vyšetřovatele Bergmana
- Jakou má literární předlohu její detektiv Bergman
- Proč a od kdy jsou jejím druhým světem koně
- Jak to má s kočkami, o kterých i napsala knihu a svého času jich měla až pět
- Proč se jí nejlépe píše na podzim?
- Jaká kniha byla zfilmovaná Českou televizí a jak se jí výsledek líbil?
- Kdo čte její knihy jako první, přítel, nebo kamarádka?
Související články
