Facebook
Instagram
Režisérka Jana Rezková přijala pozvání moderátorky Miluše Bittnerové do talkshow Na kafeečko a promluvila o dvaceti letech, během kterých se podílí na vzniku reality show Výměna manželek. Jak se v průběhu let proměnili její účastníci, honorář za natáčení a obecně česká společnost? Na které páry nikdy nezapomene? A jak vlastně Výměna probíhá krok za krokem? Může televizní štáb kvůli sledovanosti ovlivňovat dění v rodině?
Režisérka Jana Rezková promluvila v talkshow Na kafeečko o natáčení pořadu Výměna manželek, který letos oslaví dvacet let od vzniku svého prvního dílu. Ne nadarmo se naší nejznámější reality show přezdívá "sonda do české společnosti". O vypjaté situace během natáčení není nouze.
"Jednou po mně jedna maminka vylítla, ale bylo to v začátcích, možná ve třetí řadě. Navíc to nebylo ve zlém, ta ženská byla jen zoufalá. Zeptala jsem se jí na věc, o které jsem si myslela, že se v její rodině děje – zneužívání. Měla jsem pravdu. A ona po mně skočila ze zoufalství," popisuje režisérka Rezková jednu z krajních situací, kterou během natáčení zažila. "Povalila mě, spadla jsem a nic se mi nestalo. Oklepala jsem se a ona mi brečela v náručí, nebylo to ve zlém. Rozkrylo to zneužívání v rodině, o kterém se v televizním dílu potom nemluvilo."
Každá rodina dostává podle Rezkové finanční odměnu za natáčení, ale také šanci působit na televizní obrazovce maximálně spořádaně - ne každá toho dokáže adekvátně využít.
Výměna manželek očima režisérky Jany Rezkové
Jani, když vyhlásíte casting na Výměnu manželek, jak to celé probíhá? A není to zadarmo, že?
Ano, za těch dvacet let co Výměnu manželek točíme se nám také zvýšily honoráře pro účinkující rodiny. Začínali jsme na 50 000 korunách, po deseti letech se to zvýšilo na 100 tisíc. V loňské sezóně už jsme rodiny odměňovali 150 tisíci korunami.
Takže 150 tisíc korun za 10 dní v jiné rodině? To je slušný honorář. Změnili se lidé, kteří tam nastoupí?
Vlastně ani ne. Jsou to zvláštní vlny. Někdy se hlásí nižší třída, další půlrok střední třída – to mě příjemně překvapuje, je to jedině dobře. Ale kdyby se podobné rodiny hlásily ve stejný čas, tak by se nám lépe kombinovaly. Máme období, kdy se hlásí ženy a období, kdy se hlásí muži. Žije to vlastním životem a dopředu se obsazení nedá odhadnout.
Takže se odešle pozvánka a jde se na pohovor?
Ne. Pošleme ti dotazník, který je poměrně rozsáhlý. Už kvůli GDPR jsme ho museli hodně osekat.
Proč to není dobře?
Protože se kvůli tomu nesmíme zeptat například na zdravotní stav. Ten se nám promítá až během natáčení – děti měly brát léky, nevěděli jsme co s nimi a museli jsme volat do druhé rodiny. Rodina tedy na začátku vyplní dotazník, tvůrčí tým se sejde a my si je rozdělíme mezi režiséry. Kolegyně Ivanka Křenová to odnáší nejvíc – odjíždí nejčastěji. Rozjedeme se do rodin a jedeme se na ně podívat do jejich přirozeného prostředí. Lidem se také lépe mluví doma na gauči, než kdybychom je vzali do studia. Celá rodinka nám zodpoví pár základních otázek. Říkáme jim, aby se ptali na cokoliv by potřebovali vědět. Ano, dvacet let vidí pořad v televizi a ví o co jde, ale stejně by se měli ptát. Natočíme si to pro svoji potřebu, smažeme a sejdeme se, porovnáme, co máme v ten moment k dispozici. Složíme páry – to nám musí schválit vedení. Potom už vyrazíme točit.
Do 2 plus 1 KK asi nepřijede normální štáb.
Bývá to také 1 plus 1 KK. Jsme velmi úzký štáb, je nás opravdu málo. Také z toho důvodu, aby to lidi nerozptylovalo. Takže máme jednu kameru, kterou drží režisér, nemáme kameramana a režiséra.
K tomu máš k sobě technika?
Mám technika, který nás vozí, stará se o zvuk, mění baterky, dává do kamery karty. Navíc je univerzální člověk, asistent, který asistuje režii i produkci. Zařizovat musí všechno. Když jdeme například na výlet, optá se na zámku, jestli v něm můžeme natáčet.
V rodinách tedy nejprve natočíte medailonky.
Ano, natočíme medailonky, a tam máme ještě kameramana – takže jsme tam dva. Není to velký štáb, ale proto Výměna tak dlouho funguje. Je to reálné a není možné tam cokoliv vylhat. Takže přijedeme i s kameramanem do rodiny, natočíme medailonek, a na dvě kamery ještě natočíme, jak manželka odjíždí. Totéž se děje na druhé straně, takže máme dva štáby proti sobě. Potom štáb s velkou kamerou odjede a na místě zůstává jen zoufalý režisér s malou kamerou v ruce.
Za jak dlouho rodina zapomene, že tam kameru má?
Obecně si říkáme, že je to asi třetí den.
Takže tři dny umí lidé hrát a předstírat?
Říkejme tomu hrát. Někteří bouchnou mnohem dříve.
Klobouk dolů před každým, kdo na takovou nabídku vůbec kývnul. Ale to, že na kameru zapomeneš, to je pro mě záhadou.
Vezmi si, že se spolu budeme bavit celé dny a v ruce budu mít jen malou kameru. Ráno tě budu obtěžovat jen proto, že budu mít v ruce malý port.
Na noc odcházíte? Takže to, co se stalo v noci, nikdy neuvidíme?
Na noc odcházíme. Stalo se mi párkrát, že se tam paní špatně cítila, byla v depresi, a tak jsem tam zůstala a spala na gauči. Povídaly jsme si do noci. To se stane a stává se to také mým kolegům.
Navádíte účastníky k chování před kamerou?
Často se objevují poznámky, že účinkující k něčemu navádíte.
Už mě nebaví to dvacet let vyvracet. Navádíme? Pokud člověk křičí na své dítě a já se jdu zeptat: „Vadí vám, že člověk na své dítě křičí?“ Tak potom ano. Ale to je asi maximum, co pro to udělám. Představte si, že vám, obyčejnému člověku přikážu, abyste se nějak chovala. Podle mě je to nesmysl. Navíc já nevím, jak se bude chovat ta druhá rodina. Jak bych jim to předem mohla říct?
Občas se stane, že soutěž někdo ukončí před desátým dnem. Kolikrát se vám to zatím stalo?
Přesně nevím. Počítala jsem to asi tři roky zpátky a mohlo to být desetkrát. V poslední řadě to byly asi tři páry, máme zde takový nešvar. Lidé už ztrácejí nervy. Řekla jsem si, že kvůli podobným věcem by v minulosti lidé projekt neukončili – tohle by ženské ustály. Možná jsou lidé více rozmazlení.
Dostávají lidé menší honorář, pokud skončí dříve?
Ano. Ale více bych to nerozebírala kvůli smlouvám. Je to adekvátně k odstupu z natáčení.
Pokud optikou kamery vidíte, že dochází k násilí na dětech, jak s tím nakládáte?
Pokaždé jim řekneme, pokud se nám to nelíbí. Navíc mám v týmu více ženských režisérek než mužských, všechny mají děti, a pochopitelně to špatně snáší.
Stalo se vám někdy, že jste museli volat na OSPOD?
Ano, řeší se to také.
Došlo také na fyzické napadení?
Vím, že když jednou tatínek vytáhl pásek a šel po chlapci, šla po něm také moje kolegyně.
A po vás?
Ano, jednou po mně jedna maminka vylítla, ale bylo to v začátcích, možná ve třetí řadě. Navíc to nebylo ve zlém, ta ženská byla jen zoufalá. Zeptala jsem se jí na věc, o které jsem si myslela, že se v její rodině děje – zneužívání. Měla jsem pravdu. A ona po mně skočila ze zoufalství. Povalila mě, spadla jsem a nic se mi nestalo. Oklepala jsem se a ona mi brečela v náručí, nebylo to ve zlém. Rozkrylo to zneužívání v rodině, o kterém se v televizním dílu potom nemluvilo. Když na začátku jedeme na obhlídky, důrazně rodiny upozorníme, jestli existuje nějaké téma, kterého se nemáme dotknout – byť by ho rozkryla druhá strana – ať nám to řeknou předem. To je tento případ.
Máte i další takový?
Když bylo jedno z dětí adoptované, řekli jsme, že nebudeme mluvit o tom, že to dítě je adoptované – pokud to neví. Pokaždé jsem jim dávala takovou šanci, stejně tak moji kolegové. „Řekněte nám to teď, ať se tomu vyhneme. Pokud o tom bude mluvit druhý člověk, budeme to ignorovat.“ Přesto se nám podobná věc občas vyskytla.
Byly tam rodiny, které tě překvapily tím, jak dramatické to uvnitř bylo?
Možná jen lidsky nepříjemné.
Sonda do českých domácností po dvaceti letech
Je to dvacet let, společnost se změnila.
Změnila a je nesmírně zajímavé tomu přihlížet. Bavíme se o sociálních sítích, o vývoji mobilních telefonů. Zpětně se podívejte, co z toho bylo před dvaceti lety? Maximálně šlo o skupiny na internetu, ale že by byly sociální sítě – to neexistovalo. Je pravda, že se mění také problémy našich rodin. Teď se hodně týkají sociálních sítí, ať ze strany dětí nebo maminek. K tomu lidé dříve neměli důvod. Jak dlouho máme chytré telefony?
Co lidé ve Výměně řešili před dvaceti lety?
Řešili to, že si ve vztahu nerozumí nebo že se nudí, to bylo tenkrát velké téma.
Teď se nenudí?
Nenudí. Sedí vedle sebe v tom rodinném prostředí, ale každý v ruce drží svůj mobilní telefon a nekomunikují spolu. Sedí tam dva rodiče, dvě děti a všichni jedou na svém telefonu. Nemyslím, že je to v pohodě.
Vypadá to, že jste skutečná sonda do českých domácností.
Jsme. Spousta lidí si řekne, že jsme maximálně nějaké jejich guilty pleasure, ale myslím, že to tak není. Byli jsme první, kdo natočil díl s lesbickým párem, s kluky gayi. Kdo před námi ukázal jejich běžný denní život?
Teď je to normální. Nedávno jste tam měli trans účastnici.
Ano, to bylo obdivuhodné. Obdivovala jsem ji, že se přihlásila a byla jsem za to vděčná. Navíc do byl díl, kdy jsme na to nahlíželi z druhé strany, skrze manželku. Ta při ní sice stála, ale vyznala se z toho, jak trpí a jak je to pro ni těžké. Myslím, že to byl moc zajímavý díl.
Kritici často akcentují, jaký má Výměna vliv na děti. Jak to podle tebe je?
Nejsem si jistá, že by to bylo tak špatné, jak o nás mluví. Naopak si myslím, že dětem během těch deseti dnů ukážeme, že je možné žít i jinak – že je bezvadné si občas vyčistit zuby, je dobré se trochu učit nebo jít ven a nesedět jen u mobilu.
Pobavilo mě, že se do Výměny už hlásí druhá generace.
To bylo výborné a jsem za to moc ráda. Pamatuji si tuhle dívku, točila jsem díl s její mámou. Spontánně řekla, že se hlásí proto, že když byla dítě tak jí Výměna pomohla. To se musí tesat zlatým písmem. Procházela tenkrát blbou pubertou a díky tomu, že máma na deset dní odjela, tak k ní získala úplně jiný vztah. Když se vrátila, tak si daleko více rozuměly. Jsem ráda, že to řekla nahlas, protože tohle by nám nikdo nevěřil.
Když rodiny rozdělíte, nemůžou si volat?
Ne. Stalo se nám, že jsme přišli na druhý telefon a natáčení jsme ukončili. To je také nová tendence – dříve nás nepodváděli, dnes nás chtějí podvést. Mají druhý telefon schovaný, nebo si telefon půjčí. Nevím proč to dělají, tak ať se do Výměny nehlásí. Hlavně to na lidech poznáš, v jejich chování – jo, tak ty jsi mluvila s druhou stranou, že?
Jsou období, kdy se lidé hlásí do Výměny manželek pro peníze?
Určitě. Potom jsou zase období, kdy se hlásí proto, že nás berou jako terapii. Je to tak od samého začátku a děje se to pořád, je to jako červená nit.
Skutečně to vztahu pomůže?
S lidmi, kteří mě zajímali a byli fajn, s nimi jsem dodnes v kontaktu. O kterých vím, těm to pomohlo. Pomoc může být i to, že se šťastně rozvedeš. To je dar.
Je tam i téma exhibicionismu?
Určitě. Hluční chlapíci, kteří si myslí, že jsou za každou cenu vtipní.
Je možné specifikovat skupiny lidí, které se k vám hlásí?
Myslím, že vůbec ne. Normální lidé si řeknou, že jsou to všechno exhibicionisté, ale někdy je to spíše zoufalství, kdy chtějí poradit. V minulosti pro ně televize byla určitá autorita, což se nám vytrácí od chvíle, kdy někdejší prezident prohlásil, že schvaluje střílení do novinářů. V té době se to zhoršilo a lidé byli vůči nám dokonce agresivní už během obhlídek – vy jste se přihlásili, já zde vůbec nemusím být! Někteří lidé nás stále považují za autoritu – jste z televize, víte toho víc. Můžu říct, že za těch dvacet let natáčení toho vím o partnerských vztazích dost. „Šli jsme k tomu psychologovi, jak jste nám doporučila, a strašně nám to pomohlo!“. Tohle je pro mě odměna.
Finanční gramotnost Čechů je stále tristní
Jaká témata Češi v rodinách nejvíc řeší?
Jsou to nevěry, ukazuje se nám to často, a lidé to bez skrupulí přiznávají. Že to proběhlo a že si to odpustili. Zvýšil se také nárůst finanční problematiky. Lidé se nám zamotali do půjček, do půjček na splácení půjček a obávám se, že finanční gramotnost je u nás velmi špatná.
Takže se to nelepší?
Doufala jsem, že ano, ale nelepší se to – podle zkušenosti, kterou máme, tak rozhodně ne. Mnohdy je to jednoduché, stačí si s lidmi sednout: „Proč si chceš kupovat tenhle další mobil? Máš ho hezčí, máš lepší než já a říkal jsi, že splácíš splátku. Pojďme si sednout a spočítat, kolik vyděláváš ty, kolik má tvoje žena mateřskou nebo druhou výplatu, a budeme odečítat.“ Na konci vychází červené číslo. „Jak si chceš koupit ten telefon?“ „Vezmu si ho na splátky!“. Myslela jsem si, že je tahle éra za námi, ale stále to řešíme. Není.
Vychováváme děti jinak, než jak jsme je vychovávali před dvaceti lety?
Myslím, že ano a je to vina sociálních sítí. Lidé tam žijí sami pro sebe, interakce mezi lidmi schází. Vidíme sourozence v pokojíčku, kteří sedí a koukají do mobilů. Je to divné. Budeme točit dál a uvidíme, kam se společnost zase posune.
Podle nových měřítek jsou dvacet let dvě generace.
V lidech zmizela pokora, pokora k čemukoliv. Často si lidé pletou demokracii s anarchií. Jsem pro svobodu slova, ale někdy jen zírám, co z těch lidí vypadne. Ženy jsou náročnější vůči svým mužským partnerům. Přijdu do paneláku, 2 plus KK, kde jsou dvě děti a ona na mateřské. Řekne, že je vyřízená a unavená, přitom vidím balík plen na jedno použití a lednici plnou koupených hotových svačinek. Vzpomenu si na svých sto hadrových plen – neměla jsem automatickou pračku, a navíc byla bez ždímačky, odeprala jsem to v kýblu, odmáchala, pověsila. Předvařila jsem dětské výživy. Tak hergot, holky, na co si tak stěžujete? Vždyť po těch chlapech chcete, aby dělali skoro to samé, co vy. A to se vrátí z práce. Jsem velká feministka, ale myslím si, že holky to dnes trochu přehání.
Na kterou rodinu za těch dvacet let nikdy nezapomeneš?
Lidsky si moc vážím kluků – gayů – kteří šli jako první. A jsme dodnes přátelé, navštěvujeme se. Dále tam byla jedna rodina, kde bylo hodně dětí. Tam mě zaskočilo, jak špatně na tom byly děti z prvního manželství té paní, oproti dětem z druhého svazku. To ve mně zůstalo. Nedávno se mi ta jedna holčina ozvala: „Teto, jsem ráda za těch deset dní, co jste tam byli. Bylo to nejhezčích deset dní mého života.“ Dnes už je to dospělá ženská a má své děti, jsme domluvené, že se za ní bez kamery stavím. Bylo tam hodně lidí, kteří mi utkvěli, ale konkrétně tihle opravdu hodně. Možná proto, že to bylo zkraje, kde se mě to hodně dotýkalo a nechávala jsem to na sebe působit. Nám všem je těch dětí líto, ale říkáme si, že když to zveřejníme, třeba OSPOD něco udělá nebo se v rodině něco změní. Není to o tom, že bychom na nich parazitovali. Jsou to dospělí lidé, mají volební právo a přihlásí se tam dobrovolně. Že jsou v tom děti, tak to je pravda. Na druhou stranu – měli by si to uvědomit, jsou to svéprávní lidé. Výměna manželek už běží tolik let, že by měli vědět, co od toho čekat.
Občas můžete pomoct jen tím, že v televizi neukážete všechno.
Samozřejmě. Je tam spousta věcí, které skutečně neukážeme a myslím, že je zbytečné to ukazovat.
O čem dalším promluvila Jana Rezková:
- O svých začátcích za kamerou
- O projektu Ztracená rodina
- Jak se Tereza Pergnerová vyrovnává s emocemi
- Jak náročné bylo natáčení v Kanadě
Související články
