Rodiče bijí děti proto, že netuší, jak jinak z nich vychovat dobrého člověka, říká Petra Wünschová

Posledním únorovým hostem moderátorky Báry Hlaváčkové k tématu Škoda facky, která padne je zakladatelka centra LOCIKA Petra Wünschová.Podle Petry Wünschové pomůže Čechům změnit pohled na fyzické tresty nový zákon o nepřípustnosti tělesného trestání dětí. Za plácnutí po zadku sice nikdo za mříže nepůjde, ale nebít děti se díky tomu stane společenskou normou.Petra Wünschová chápe, že rodiče se kolikrát nacházejí v obtížné situaci, ujedou jim nervy a dítě plácnou. Nahrává tomu podle ní i fakt, že to jejich okolí jaksi očekává. Třeba v momentě, kdy se dítě vzteká v obchodě.Podle Petry Wünschové se 55 procent rodičů bojí, že když děti občas neplácne, nevyrostou z nich dobří lidé. Přitom podle výzkumů je daleko smysluplnější pozitivní motivace, tedy systém odměn za žádoucí chování.+ 1 fotka

Ministerstvo spravedlnosti chce zakázat tělesné trestání dětí. Většině Čechů se to podle průzkumu a anket moc nelíbí. Co znamená a jaké dopady bude mít "uzákonění nepřípustnosti tělesných trestů", vysvětlila Báře Hlaváčkové v rámci pořadu Ženská tabu zakladatelka a ředitelka centra Locika Petra Wünschová.

Barbora Hlaváčková
Barbora Hlaváčková 23. 02. 2024 09:00

Centrum Locika už devět let pomáhá dětem, které se staly obětí násilí v rodině nebo mu musely přihlížet. Jeho ředitelka Petra Wünschová má proto přesnou představu o tom, jaké důsledky fyzické tresty pro děti mají. "Závažné dopady na vývoj dětského mozku má nejen týrání, ale i pravidelné fackování. Což je něco, co většina Čechů nepovažuje za násilí," nechal se slyšet Petra Wünschová.

I proto vítá návrh zákona o nepřípustnosti tělesného trestání dětí. Co vše může tato novinka v Občanském zákoníku přinést, se rozpovídala v rozhovoru s Bárou Hlaváčkovou, která se v únoru v rámci své rubriky Ženská tabu věnuje tématu Škoda facky, která padne.

Proč je v Čechách tělesné trestání dětí normou

Vězení za pohlavky. I tak si někteří lidé vykládají nový návrh zákona o nepřípustnosti tělesného trestání dětí. Je to tak?
Rozhodně není. Nepřípustnost tělesného trestání dětí bude ukotvená v Občanském zákoníku, tudíž žádné takové sankce nejsou možné. Je to deklaratorní norma. Jako když deklarujeme, že v manželství budeme věrní nebo že děti mají ctít rodiče. Ale je to velmi důležitá věc, protože nám stanovuje společenské normy. A normy a hodnoty jsou něco, na čem společnost stojí, o co se můžeme dobře opírat a podle čeho většina lidí, kteří chtějí být slušnými občany, potom jedná.

Vy jste tak hezky zdůraznila normy. A právě dát dítěti pár pohlavků nebo přes zadek je v české společnosti norma. Do velké míry.
Bohužel.

I podle průzkumů. Už jsem to zmiňovala v jednom z rozhovorů na tohle téma, ale myslím, že neuškodí si to zopakovat. Přes 80 % lidí je proti tomu, aby taková norma byla uzákoněna. Takže osmdesáti, někdy až 90 % lidí se nelíbí, že by měl zákon něco takového zakazovat. Přes 60 % lidí používá tělesné tresty. Co to vypovídá o naší společnosti?
Tam je důležité ještě jedno číslo. Z těch 60 % rodičů, kteří používají tělesné tresty, je jenom 5 % přesvědčených o tom, že to je dobrý výchovný prostředek. Zbytek těch rodičů neví, jak vychovávat děti jinak, protože vyrostli v generaci, kde byly tělesné tresty normou, kde se pro ránu nešlo daleko, patřilo to k tzv. "slušné výchově". A oni jsou teď znejistělí. Nevědí, jestli dobře vychovají děti, když změní výchovný styl. Informace se k nim dostávají - že je v zájmu dětí, jejich vztahu a vůbec celé společnosti, aby přestali tělesné tresty používat. Ale nevědí, jak jinak děti vést, aby z nich vyrostli takzvaně "slušní lidé".

Nemůže to být i tím, že lidé o tom moc nepřemýšlejí? Že je to pro ně norma, protože dát pohlavek dítěti podporuje i Občanský zákoník tím, že považuje přiměřený tělesný trest za výchovný prostředek?
Ano. A tady vždycky říkám, že bych vám přála vidět, jak přiměřenost trestů realizují rodiče, jejichž děti docházejí k nám do centra LOCIKA. My v tom, co je přiměřené, co je normální, hodně vycházíme ze své zkušenosti, co jsme zažili jako děti. Proto máme tendenci výchovné vzorce opakovat. A bohužel celá řada rodičů zažila v dětství velmi hrubé zacházení, týrání... A potom mají pocit, že když se stejně chovají ke svým dětem nebo to chování o trochu změkčí, je to v pořádku. Že to je něco, co patří k řádné výchově. Ale vůbec si neuvědomí, že už to třeba dosahuje úrovně týrání. A tahle situace znemožňuje včas rozpoznat skutečně týrané děti. Protože nikdo si není jistý, když slyší například křik od sousedů, jestli dítě dostává takzvaně "výchovných pár facek", nebo jestli už je týrané. A k nám do centra LOCIKA se potom dostávají děti, které si musely zažít strašné věci, než si okolí všimlo, že v té rodině není něco v pořádku a někdo nabídl například pomoc rodičům. Protože většina rodičů, kteří ubližují dětem, potřebuje především odbornou a komplexní pomoc.

Jak pomůže zákon zakazující tělesné trestání dětí

Pojďme tedy shrnout, co ta novela má lidem dát, co má uzákonit. Do vězení rodiče nepůjdou. Postižitelné to nebude... Tak co je to "gró"? Co si z toho lidé vezmou?
Ta úprava je velmi mírná. A jediné, co konstatuje, je, že je nepřípustné děti tělesně trestat nebo psychicky soustavně ponižovat. A to na základě mnoha vědeckých výzkumů a zkušeností, kdy se ví, že tímto způsobem dětem ubližujeme velmi závažným způsobem jak aktuálně, tak snižujeme například jejich šance ve škole, v budoucích vztazích... Můžeme ohrozit dokonce i jejich zdraví nejenom aktuální, ale i v budoucnosti. A závažné dopady na vývoj dětského mozku má nejen týrání, ale i pravidelné fackování. Což je něco, co většina Čechů nepovažuje za násilí.

Přesně tak. Vy jste zmiňovala jiné evropské státy... Tam to uzákoněné je v takové podobě, jako se to má uzákonit u nás?
Ty podoby jsou různé. Někde je to dokonce součástí Trestního zákoníku. Neznám ale žádnou zemi Evropy, kde by za fyzické tresty vůči dětem - pokud jsou na úrovni plácnutí nebo facky, plácnutí přes zadeček - rodič šel do vězení. Ale vytváří to společenský tlak. Dnes, když jste například v krámě s malým dítětem a ono dostane záchvat vzteku, protože chce lízátko nebo nového Batmana, jste pod společenským tlakem, ať si koukáte to dítě rychle zpacifikovat. A očekává se, že mu dáte přes zadek nebo pár facek... Tak, aby se dítě zarazilo a přestalo křičet. Což tedy bývá kontraproduktivní způsob.

A jak je to tedy v zahraničí?
Kdybyste například v Anglii dítě zbila, aby v krámě nevyvádělo, všichni okolo jsou povinni zavolat policii, která neudělá to, že by vás odvedla do vězení, ale policista použije domluvu. Ale co je důležitější - většina lidí okolo se snaží vám pomoci situaci zvládnout jinak. Například odvedou pozornost dítěte nebo s ním začnou nějakým způsobem komunikovat. Nebo vám jako rodiče vyjádří podporu. Protože rodičovství je velmi náročná disciplína. A myslím, že potřebujeme vytvořit takovou atmosféru, aby rodiče byli podporováni v tom, že budou svoje děti vychovávat laskavým, podporujícím způsobem. Nikoliv striktně tak, aby se jich děti bály.

Jak změnit myšlení rodičů, kteří bijí děti

Vy už jste říkala, proč nefackovat děti, co to může způsobit, jak se to přenáší z generace na generaci... Kde je ale ten největší problém? Kdo nejvíc dává facky? Jsou to matky? Otcové? Otčímové?
Z výzkumu vyplývá, že nejčastěji děti bijí matky, protože s nimi tráví nejvíc času. Co se týká skutečného týrání dětí, tam jsou statistiky už jiné. Ale co je například velmi zajímavé a spíše smutné, nejčastěji jsou bity děti do šesti let. To znamená ty nejzranitelnější bytosti, které jsou nejvíce odkázané na podporu rodičů.

Jedním z cílů organizace LOCIKA je změnit chování rodičů, změnit jejich návyky. Jak to udělat? Ano, bude nějaká novela, ale jak změnit to myšlení?
Úplně základní věc je rozhodnout se, že takhle se k dětem chovat nechci. O týraných dětech se často mluví jako o malých hrdinech, kteří mají tu situaci zvládnout. A my chceme po rodičích, aby oni byli ti hrdinové a změnili své chování. A k tomu potom vede velmi individuální cesta. Někomu stačí si uvědomit, jak jsou dnes manažersky, moderně vedené týmy, armády a celá řada dalších institucí. Že pokud chceme mít zdravé vztahy, vést děti ke zdravému výkonu, je mnohem lepší, než je trestat, je zdravě motivovat. Pozitivně podporovat chování, které chceme. Uvědomit si, že děti z 90 % kopírují naše chování. Velmi často neposlouchají, co říkáme. Ale velmi dobře vidí, jak se chováme a jakým tónem s nimi mluvíme - jaké máme u toho neverbální chování. A samozřejmě se může stát, že člověk v dětství zažil takovou výchovu, že si s tou změnou neví rady. Pak je možné se obrátit na odborníky. Zpravidla je potřeba deseti, dvanácti setkání k tomu, aby se u rodiče podpořilo pozitivní, dobré rodičovství, aby se naučil s dítětem komunikovat jiným způsobem. Aby si uvědomil, odkud pramení jeho potřeba dítě limitovat, kontrolovat, tlačit na výkon...

Hraje v tom nějakou roli i stres, kterému je rodič vystaven?
Ano, velmi často může být součástí toho, proč děti tělesně trestáme. A pak je součástí práce s rodičem i přemýšlení nad tím, kdo mu může pomoci, jak to nastavit tak, aby tu situaci zvládal. Jsou rodiny - například u maminek, které jsou na péči o děti samy, kde velmi pomůže se na to podívat komplexněji a pomoci jim vyřešit situaci tak, aby měly kapacitu být tam dobře pro své děti. Ale jak jsem už říkala - zásadní je to rozhodnutí, že chci své dítě vychovávat jinak, že nechci používat ponižování, tělesné tresty... A že ten hlavní výchovný nástroj, který máme, je náš vztah s dítětem. To je to, o co bychom měli pečovat. Byť tomu rodiče často nevěří, děti většinu věcí dělají proto, aby udělaly mámě nebo tátovi radost. Až v okamžiku, kdy se komplikují rodinné vztahy, může docházet k dynamikám, kdy se jim zdá, že děti jim dělají věci naschvál nebo je neposlouchají. Často pracujeme i s rodiči, kteří se svých dětí bojí. Nebo naopak chtějí, aby se děti bály jich. A tak nevypadají zdravé vztahy. Takže pokud si s tím rodič neví rady, určitě je možné zavolat například do LOCIKY a my ho rádi nasměrujeme tam, kde mu můžou pomoci.

Co si počít jako rodič, když nezvládám dítě nebít

Vy jste to tak hezky pojmenovala všechno! Ale teď na nás koukají ty maminky, kterým takzvaně "tečou nervy"... Co v tu chvíli, kdy je maminka s dítětem na ulici, to si lehne a má hysterický záchvat, okolí kouká, co dělat?
Ta první věc, která je ale nejtěžší, je uklidnit sama sebe. To je první věc, kterou rodiče učíme. Co mohou udělat se sebou... My tomu říkáme seberegulace. Aby podpořili svoji seberegulaci, aby si uvědomili, jestli je pro ně důležitější tlak okolí nebo vztah s dítětem. A potom se naučit zvládat tu konkrétní situaci, to už se liší rodič od rodiče, dítě od dítěte. Ale zvlášť u takto malých dětí platí, že děti mají na nás napojenou nervovou soustavu. Takže v okamžiku, kdy se zklidníme my, má tendenci se zklidnit i dítě. Takže v okamžiku, kdy nejdeme do paniky, nezačneme křičet, ale umíme si třeba k dítěti sednout "na bobek", položit na něj ruku a říct: "Vidím, že se vztekáš! Máš veliký vztek! Tak počkáme, až to přejde!" nebo "Co bychom s tím vztekem mohli udělat?" Je typ dětí, na které vám zabere tohle. Na některé zabere to, když odvedeme pozornost. Někdy je prostě potřeba počkat, až ta emoce přejde, a potom ji s dítětem zpracovat. Ale co je zásadní, je to, aby rodič zůstal v roli dospělého. A pomohl dítěti situaci "obejmout a uchopit" tak, aby se dítě cítilo v bezpečí, i když s ním cloumají emoce.

Takže tohle se musí rodiče naučit a i s tím poradíte v centru LOCIKA?
Určitě. Protože je velmi důležité si uvědomit, že děti se rodí s nezralou nervovou soustavou. Tudíž je úplně normální, že jako malé mají záchvaty vzteku a neumí to, co my, dospělí, už bychom umět měli.

O čem dalším promluvila Petra Wünschová v rozhovoru s Bárou Hlaváčkovou?

  • Odkud přišla myšlenka, že fyzicky trestat děti je neúnosné
  • Jak se v Česku mění přístup k výchově
  • Jak velkou práci dalo dostat téma fyzických trestů na veřejnost a udělat z něj politické téma
  • Jak funguje centrum LOCIKA

Související články

Další články